Listy 6/2022, Haiku, cedenbal a PF 2023

Milé přítelkyně, milí přátelé Listů,

s koncem letošního roku přichází i další dějinný milník v dlouhé historii našeho časopisu. Číslo 6/2022 je v pořadí 120. číslo vyrobené v Olomouci a uzavírá 20. ročník Listů sestavených v tomto krásném moravském městě. Těšíme se, že spolu s vámi vstupujeme do nového desetiletí našeho dvouměsíčníku.

V dnešním zpravodaji vám tradičně přinášíme obsah aktuálního čísla, netradičně dlouhou stručnou glosu a neobvykle krátký příspěvek z archivu. Úplně dole najdete i PF 2023.

Přejeme vám klidný závěr roku a spoustu podnětného čtení. A pokud ještě rozvažujete, co dát svým blízkým pod stromeček, připomínáme, že na darování předplatného našeho časopisu je stále čas. Především si ale nezapomeňte prodloužit své předplatné.

Představujeme Listy 6/2022

Nové číslo Listů přináší:

• O stávce za klima píší Lukáš Jelínek a Jan Šícha, věnují se mu i Heda Čepelová a Miro Jašurek. Patrik Eichler stručně zmiňuje odsouzení aktivistky z Fireproof Australia za účast na blokádě dálničního mostu. Radikální požadavky? Více hasicích letadel, filtry do školních klimatizací anebo ubytování pro lidi, kterým požáry zničily domovy.
• Britské politice v roce 2022 se věnuje ekonom Tanweer Ali, Susanne Wixforth a Kaoutar Haddouti píší, že inflaci způsobuje chamtivost, Jiří Silný se zprávou vrací k výstavě Marx a kapitalismus v Německém historickém muzeu.
• Rubriku Theatrum mundi posílila Andrea Hanáčková, začíná textem o rozhlasové ceně Prix Bohemia Radio, Alena Zemančíková se věnuje rozhlasovým dokumentům o divadle a Pavla Bergmannová recenzuje inscenaci Michala Háby Sen čarovné noci.
• Přinášíme také recenze a anotace knih, výklad básně, tradiční fejetony od Václava Jamka po Alenu Wagnerovou a také ilustrované aforismy Tomáše Ticháka a Martina Buriana.
• Stejně jako v každém posledním čísle roku jsme vám i tentokrát sestavili kompletní obsah právě končícího ročníku Listů.
• Autorem fotografií v novém čísle je Tomáš Jiráček. Svůj výběr nazval Nejbližší vesmír, Hluboký spánek. "Nejvyšší vesmír" je i názvem fotografie v tomto zpravodaji.

Děkujeme, že jste s námi byli celý tento rok. V příštím roce se můžete těšit na první číslo nového ročníku Listů ve čtvrtek 16. února 2023. Především se ale za redakci Listů těšíme, že se buď nad některým z čísel nebo třeba novou knihou z našeho nakladatelství setkáme osobně. Není žádným tajemstvím, že k vydání připravujeme například sborník shrnující debatu o levici, kterou jste mohli v Listech sledovat posledních několik let.

Přeji klidné prožití svátků a všechno nejlepší do nového roku

Tomáš Tichák

Jako dárek tentokrát odemykáme celý poslední zpravodaj letošního roku.

Veta po listí.
Advent už je tady.
Duši mi čistí.

– Petr Mikeš

Výjimečně dlouhé "Stručně" tohoto zpravodaje vyvažuje výjimečně krátké archivní okénko. Slova o adventu uvádí výběr Haiku z pera překladatele a básníka Petra Mikeše. Přečíst jste si je mohli v Listech 5/2003.

Stručně
Václav Jamek: Chearleading a cedenbal

Tak jsem si přečetl na internetu, že kvůli drsným podmínkám v americkém sportu si vzala život další tamní přebornice, která získala sportovní stipendium na nějaké univerzitě, ale pak se to zvrtlo a ona krutost toho systému už nesnesla. Sportovní disciplína, kterou univerzita financovala, se prý jmenuje cheerleading, což autor článku na serveru Seznam – v souladu s dnešními novinářskými (ne)mravy – neráčil vyjádřit žádným srozumitelnějším způsobem. Říkal jsem si, co je to asi za divný a jistě nadmíru důležitý sport (když se kvůli němu páchají sebevraždy) a jestli to Američané také hodlají protlačit na olympiádu, spolu s brainwashingem, comingoutingem, waterboardingem, bungeejumpingem, trumptydumpingem a dalšími velice neobvyklými soutěžemi, plody to amerického génia, které pomalu, ale jistě vytěsňují ty známé, starosvětské a okoukané.

Přetlumočil to naštěstí jeden občan v diskusi pod článkem, takže jsem se dozvěděl, že se tak označuje cvičení, které v pauzách během skutečných, mužných amerických sportů předvádějí roztleskávačky. Onen diskutér k tomu ještě dodal: „Pokud si vezme život zdravý člověk, kterému nic jiného nechybí, je nemocná společnost. A to těžce.“

Ovšem brát si život kvůli tomu, že jsem neúspěšný v roztleskávání, to bych si jako blázen všech bláznů připadal v první řadě sám, i když divná je samozřejmě i společnost, která pokládá a vydává roztleskávání za důstojnou sportovní disciplínu a smysluplnou náplň života, a dokonce na ni poskytuje univerzitní stipendia; takže je nějak dramaticky pohlcena marností.

Náš kout světa s tím má trochu jiné zkušenosti, komunistické straně například se všechno vůkol roztleskávalo samo od sebe a mávátka požadovala jenom k Prvnímu máji, kdežto při spartakiádách vkládala ženám do rukou kužely a obruče, připomínajíc jim tak v souladu s Freudovým učením, jak prosté je pohlaví našeho lidu a socialistického člověka vůbec.

Možná by se u nás američtí přátelé měli učit a jejich cheerleadyňky by pak byly schopny uvědoměle zasvětit život něčemu méně stresujícímu.

Mohly by třeba skládat buddhistické mandaly. Je to také plné barev a hlavně u nich vůbec nevadí, když vám je po dokončení někdo rozkope. Právě naopak, přímo se to žádá, buddhisty to prý velice uklidňuje a prozařuje klidnou nadějí v další, mnohem důstojnější převtělení plné ještě větších a ještě piplavějších mandal, a zároveň nezlomnou trpělivostí nikam nepospíchat a vyčkat, až se kýžené převtělení samo dostaví.

Na druhé straně by vůbec nebylo špatné, aby se cheerleading skutečně stal olympijskou disciplínou, a to disciplínou jedinou, přerušovanou v televizních přenosech po celý měsíc pouze reklamou a záběry modlitebních praporků vlajících ve větru himálajském.

Dokonce bych vyšel americkým přátelům vstříc a stáhl bych český požadavek na zařazení nohejbalu: české nohy dovádivé ať zůstanou k potěše nám, Čechům!

Zdá se však, že ten krásný záměr ztroskotá na neústupnosti Mongolska, které svůj souhlas se zařazením cheerleadingu podmiňuje současným zařazením mongolského národního sportu – cedenbalu. Ten vyžaduje hrací plochu o minimální ploše 300 km2, což připadá mnoha potenciálním pořadatelům přehnané. Mongolové namítají, že pouštních států je na zeměkouli dost, a ty by s takovými olympiádami neměly problém.

„Není tu jenom Gobi,“ říkají Mongolové. „Kalifornské Údolí smrti například by vyhovovalo skoro ideálně.“

„Obchod není všechno,“ dodávají Mongolové. „My ctíme také ono prach jsi a v prach se obrátíš, které je pravým základem myšlenky olympijské.“

(Cedenbal jakožto mongolský národní sport objevil v 70. letech minulého století během svých cest prstem po mapě můj dobrý přítel a tehdejší kolejní spolubydlící Jiří Našinec, dnes jeden z našich nejlepších překladatelů. Vzal si totiž k srdci duchapřítomné věnování, které mu tehdy do jedné ze svých knih napsal Ladislav Fuks: „…s přáním úspěchů v jazyce rumunském…“)

Pošlete Zpravodaj Listů svému okolí: