Proti nacionalismu a za občanský dialog

Luca Cefisi: Jiří Pelikán nebyl jen reformním vůdcem v Československu a poslancem Evropského parlamentu, ale i inspirátorem italské levice na přelomu 80. a 90. let.

Vzpomínky na setkání s Jiřím Pelikánem jsou pro mě důležité. Někteří budou popisovat jeho první život, život reformního vůdce v jeho vlasti, další zase jeho druhý život, život italského socialistického poslance Evropského parlamentu. Proto bych raději napsal o jeho angažmá v Evropské síti pro dialog mezi Východem a Západem, neformální síti aktivistů, jejímž nejdůležitějším prvkem byla účast občanů zemí Varšavské smlouvy, kteří nepatřili k oficiálním organizacím. Tato síť se zrodila z polemiky se známějším Hnutím za evropské jaderné odzbrojení (END), pacifistickou sítí pro jaderné odzbrojení, která byla nevyvážená. Zatímco na Západě sdružovala mnoho aktivistů s dobrými úmysly, na Východě byla převážně, i když ne výhradně, spojena s mírovými výbory režimů, přičemž se považovalo za samozřejmé, že k tomuto předem připravenému zastoupení neexistuje alternativa. Obě skupiny sdílely myšlenku „diplomacie zdola“ a podpory détente prostřednictvím dialogu mezi zástupci občanské společnosti, Síť ale byla rozhodně neústupnější v otázce definice občanské společnosti.


💡
Ke stému výročí narození zakladatele Listů Jiřího Pelikána (7. února 1923 – 26. června 1999) přinášíme během letošního ročníku Listů sérii příspěvků o prvním československém europoslanci samotném i na témata související. V letošním prvním čísle jsme otiskli texty Petra Pospíchala a Aleny Wagnerové, v Listech č. 2 rozhovor historiků Jakuba Rákosníka a Viléma Prečana, a také text Prečanova projevu při otevření pamětní síně Jiřího Pelikána před 20 lety. V předchozím čísle se mediální odborník Petr Orság ohlížel nad okolnostmi vzniku „římských“ Listů a osvětlil i některé dosud neznámé stránky činnosti československého exilu.

Účastníky ze Západu byli především zelení (jeden z nich, Dieter Esche, byl koordinátorem), křesťanské skupiny a aktivisté za lidská práva. Evropští sociální demokraté neměli velký zájem, protože považovali za zcela racionální vést po vzoru Ostpolitik dialog s komunistickými vládami, kterým nezpochybňovaly jejich legitimitu.

My, mladí italští socialisté (autor nezměnil názor a zůstal demokratickým socialistou, i když pro zachování svého mládí toho zjevně mnoho udělat nemohl), jsme se práce Sítě účastnili ze dvou důvodů: považovali jsme se za lepší sociální demokraty než naši němečtí nebo švédští soudruzi, a tak jsme nechtěli ignorovat problémy s demokracií v Polsku, Maďarsku, Československu, o SSSR ani nemluvě..., a protože nám Pelikán řekl, abychom to udělali.

Naši němečtí a švédští přátelé nám víceméně řekli, že ztrácíme čas s lidmi, kteří nic neznamenají a nikdy nic znamenat nebudou, bylo to v zimě 1988–1989 a upřímně řečeno, nikdo si nedokázal představit, co se stane o rok později. Nemohu tedy předstírat, že jsem měl křišťálovou kouli, abych předpověděl budoucnost: řekněme, že jsme měli štěstí.


💡
Dále se dočtete například
→ o aktivitě Sítě,
→ co vadilo Pelikánovi na uctívání památky Jana Palacha v Itálii,
→ a nepříteli, proti kterému by dnes bojoval.

This post is for subscribers only

Already have an account? Sign in.

Subscribe to Listy

Don’t miss out on the latest issues. Sign up now to get access to the library of members-only issues.
jamie@example.com
Subscribe