Cenu Listů Pelikán 2023 obdržela Eszter Kováts: Politické myšlení znamená důslednost, zpochybňovat potřebujeme i vlastní pozice

Ondřej Slačálek: Politické myšlení znamená důslednost, zpochybňovat potřebujeme i vlastní pozice. Chvalořeč na Eszter Kováts

Sousloví „myslet politicky“ u nás stále nemá dobrý zvuk. V různých parodiích minulého režimu se tím poukazuje k myšlení přikrčenému anebo prospěchářskému. Skutečné politické myšlení je pravým opakem takového přístupu. Neuhýbá před rozpory, včetně rozporů přítomných ve vlastní pozici. Je nejen myšlením ve vztahu k sociální realitě, ale především k možnostem změny. Skutečné politické myšlení znamená důslednost. Navzdory lichotivým předsudkům, které si o sobě udržujeme, nejsou společenští vědci v tomto druhu myšlení příliš dobří. Vůbec nejhorší v něm pak často bývají politologové.

Je ovšem obecně jen málo těch, kdo politické myšlení v našem regionu dokážou ukázat příkladem. Politoložka Eszter Kováts patří mezi ně.

Eszter Kováts je akademička, která jako by se dlouho akademii vyhýbala, svou disertaci dopsala až ve věku, kdy se někteří jiní nachylují k profesurám. Na dlouho si zvolila prostor praktického výzkumu politiky, prostor, který je často a neprávem vnímaný jako druhořadý, příliš upatlaný od praxe, než aby z něj mohlo vzejít pravé poznání. Přitom je v jistém smyslu svobodnější, protože zbavený prestižních zápasů o „akademickou excelenci“, měřenou směšnými závody o umístění článku v impaktovém časopise.

Eszter Kováts postupně dosáhla značných akademických úspěchů, takových, které by jí asi mnozí, kterým jde jenom o ně, asi záviděli: cena maďarských politologů za knihu Genderová šílenství v Německu a v Maďarsku, která je přepracovanou verzí disertace, spolupráce s George Washington University, práce na Vídeňské univerzitě, oceňované a diskutované publikace… Eszter Kováts ale bylo vlastní to, že jí nikdy nešlo hlavně o akademické mety.

Eszter Kováts si na dlouho zvolila cestu výzkumu orientovaného na veřejný zájem, s jasnou vazbou na konkrétní politické hodnoty levice, jak jej reprezentuje Fridrich-Ebert-Stiftung, pro niž řadu let pracovala. Tento prostor praktického výzkumu má pochopitelně svá úskalí. Časové tlaky i jasná vazba na politickou praxi v něm znesnadňuje produkci poznání. Výsledky výzkumů musejí mít jasný a stručný formát. Formulovat zde originální poučení může být obtížné, protože hlavním cílem tu pochopitelně není originalita, ale využitelnost. Eszter Kováts se tu ale vícekrát podařilo přijít s důležitým a originálním příspěvkem.

Zmíním alespoň dva výzkumy, které výrazně ovlivnily veřejnou debatu, byť zejména ten druhý alespoň u nás v menší míře, než bychom bývali potřebovali. Tím prvním je výzkum anti-genderové ideologie Gender as symbolic glue: The position and role of conservative and far right parties in the anti-gender mobilizations in Europe (2015), kdy Eszter Kováts mj. spolu s Andreou Petö a Weronikou Grzebalskou přišly s dnes už klasickým označením „genderu“ za „symbolické lepidlo“ (či v umírněnějším překladu za „symbolické pojivo“) mezi různými prvky kritiky systému, která vychází z nejistoty a hledání nového zdravého rozumu, který zareaguje na překotné změny. Autorky si tu mohly usnadnit práci hned dvěma způsoby: mohly se tvářit, že antigenderová ideologie je pouhá zástěrka pro odmítání rovnosti mužů a žen. Anebo se na druhé straně mohly tvářit, že jde pouze o vyjádření obětí a upřít konzervativním postojům aktérství, jít v duchu známé levicové tradice „oni říkají rasismus, ale myslí tím ve skutečnosti jenom stabilní pracovní místa“. Autorky se vyhnuly obojímu a právě proto zůstává jejich text o „symbolickém lepidlu“ výrazným příspěvkem k pochopení odporu vůči „genderové ideologii“.

Druhým byl výzkum – Work–life: balance? Tensions between care and paid work in the lives of Hungarian women (Social Science Review, 2019) – zpracovaný společně s Anikó Gregor se věnuje postavení maďarských žen a sebevnímání vlastní situace. Výzkum ukázal, že pokud zaměříme výzkum na ženy, které se méně často dostávají ke slovu, protože mají nižší vzdělání nebo jsou chudší, velmi se oslabí význam reprezentace, počtu žen na vedoucích místech a podobná témata, která často dominují feministické agendě. Mnohem větší význam získají nízké mzdy, prekarita pracovních míst a zátěž péčí o děti a stárnoucí členy rodiny, která se stále očekává primárně od žen a kterou lze v chudších poměrech obtížněji přenášet jinam.

Oba výzkumy, ale zejména ten druhý, souvisí s jednou podstatnou teoretickou otázkou, již Eszter Kováts soustavně klade: do jaké míry je přenos západních konceptů adekvátní pro realitu střední a východní Evropy? Tato otázka není triviální a nelze na ni odpovědět válečným pokřikem. Řada konceptů západních kritických teorií je výsledkem rozsáhlé reflexivní práce, k níž bychom v našem regionu nikdy neměli čas a prostředky, nemluvě o důsledcích násilím přerušovaných intelektuálních tradic. Bezhlavá aplikace západních konceptů ale vede k tomu, co kolegyně Eszter Kováts, maďarská socioložka Ágnes Gagyi označuje jako „sebekolonizační emancipaci“. Máme pocit, že ovládáme naši realitu učeně a někdy také subverzivně znějícími slovy, že jsme ji pojmenovali a máme ji jaksi na povel… a ona nám přitom s posměškem uniká, často někam ke Klausovi, Okamurovi či Orbánovi.

Eszter Kováts to ukázala na víc příkladech, pro mě asi nejpůsobivěji svou kritikou pojmu intersekcionalita. Plasticky demonstrovala, jak nástroj, který zdánlivě popisuje průsečíky mezi různými druhy útlaku, do značné míry znamená přenos některých amerických reálií a zejména tamního individualizovaného pohledu na evropskou realitu, což pak až groteskně zkresluje skutečnost v kontextu evropského sociálního státu a zejména jeho chudé východoevropské verze. Namísto toho, abychom popisovali problematické sociální struktury, odklikáváme si svá privilegia a znevýhodnění individualizovaně jako v excelové tabulce. Namísto toho, abychom se snažili změnit socio-ekonomické nerovnosti, naučíme se s chudými mluvit hezky, abychom je špatným způsobem komunikace nezraňovali.

Poslední dvě věty jsou takřka doslovné citace z Eszter Kováts. Budiž mi dovoleno je využít k dodatku, že ke skutečnému politickému myšlení patří smysl pro humor, bez něj a bez imaginace, která je s humorem spojena, ústí v suchopárnosti, chladném kalkulu nebo absurditě.

Což mě také přivádí k tomu, co pokládám za hlavní přínos Eszter Kováts politickému myšlení a zdánlivě to s humorem souvisí jen málo. Zdánlivě. Eszter Kováts dokázala pojmenovat problematičnost obou dnes klíčových pozic na levici a ukázat prvky, z nichž by mohla čerpat alternativa vůči nim oběma. Jde o pozice, které se na smrt nenávidí. Společné ale mají to, že se berou nesnesitelně vážně a humor vůči tomu, co mají za svaté, pokládají za neakceptovatelný a nepřijatelný výsměch. Myslím, že smysl pro humor byl Eszter Kováts ve formulaci její analýzy hodně nápomocný.

Obě tyto pozice se týkají emancipace a dnes tolik skloňovaných kulturních válek. Charakterizujme kulturní války s nezbytnou mírou zkreslení jako intenzivní rozdělení na dvě strany, přičemž budeme akceptovat nesnesitelné, ale nezbytné zkreslení a označení těchto dvou stran na konzervativce a liberály. Pro levici to znamená prudkou krizi identity a naléhavé otázky: má dost samostatného myšlení a dost sil k tomu vytvořit třetí pozici? Anebo se má „kriticky“ přidat k některé ze zavedených? S tím pak souvisí otázka, jak vlastně chápeme lidskou emancipaci.

Na levici se v posledních letech začaly ozývat dva postoje: první z nich, někdy označovaný jako woke, vnímal levici v podstatě jako radikální křídlo liberálního tábora. Zredukujeme boj za lidskou emancipaci na důraz na to, aby se o menšinách mluvilo hezky ve veřejném prostoru a různých polosoukromých prostorech, do nichž se rozpadá, ale na rozdíl od liberálů to budeme dělat víc! A důsledněji, až do absurdit obsahových a jazykových! Druhý z nich, kterému jeden z jeho českých protagonistů dal jméno „konzervativní socialismus“, říká, že levice se musí přidat ke konzervativnímu táboru. Emancipace menšin ji nemá co zajímat, je přece hnutím většiny!

Obě pozice jsou v zásadě pohodlné. První z nich vede k nadřazené pozici někoho, kdo stojí vždy na správné straně a z výšin své správnosti známkuje nedokonalost ostatních. O sociální realitu se příliš neumaže, zato má ale velmi správný jazyk. Druhá z nich vede k zábavné pozici alternativní celebrity, zakazované a vylučované a čekající na úspěch poté, co se prosadí konzervativní pól veřejné debaty.

Myšlení Eszter Kováts je podle mě možným základem alternativy vůči oběma těmto pozicím, které vedou levici do slepé uličky. Na jedné straně Eszter Kováts demaskuje domnělou „konzervativní alternativu“ – ukazuje, že politické síly, které útočí na „genderové šílenství“, konkrétně třeba Viktor Orbán, nemá smysl pokládat za „konzervativce“, představují novou podobu krajní pravice. Jak doložila ve své knize, maďarský Fidesz je obdobou německé Alternativy pro Německo. Eszter Kováts také nepatří k těm, kdo by tvrdili, že levice se má zříct práv menšin a emancipace.

Ukazuje ale velmi přesvědčivě, že rovněž nemůže opustit většinu. Stavět menšiny proti většině je cesta k analytickým selháním i k politickým porážkám. Úspěchy rétoriky proti menšinám musíme vnímat jako zapuštěné v sociálních problémech většiny, pokud na ně nedokážeme smysluplně odpovědět, nemůžeme se divit, že tyto úspěchy budou pokračovat. Součástí této smysluplné odpovědi je ovšem také obhajoba veřejného a společného prostoru, v němž musejí pravidla procházet společným rozhodováním, a menšina nemá automatický nárok na uznání jakéhokoli práva prostě proto, že si o něj řekla, ani proto, že její obhájci doprovázejí tento nárok apolitickým morálním vydíráním.

Při obhajobě této veřejné sféry se Eszter Kováts vrací k levicové kritice osvícenství a univerzálního rozumu a dochází k tomu, že následníci Gramsciho a Foucaulta zašli v částečně oprávněném důrazu na situovanost vědění příliš daleko. Asi jsme dříve potřebovali univerzálnost rozumu dekonstruovat, dnes jej ale potřebujeme rekonstruovat. Myslím, že zde Eszter Kováts poukazuje k velmi vážnému problému, který nemá jednoduchá řešení. Osobně nevěřím v návraty, ani v návrat k osvícenství s jeho arogantní vírou v rozum. Argumenty Eszter Kováts jsou ale přesvědčivé a poukazují k cestě, kterou ještě budeme muset ujít.

Budiž mi dovoleno být na závěr osobní. Kdysi jsme s přáteli působili v redakci časopisu Nový Prostor prodávaný lidmi bez domova. Když jsme měli možnost vydat samolepku, na níž jsme museli shrnout náš postoj do dvou slov, zvolili jsme si výzvu Mějme odvahu. Jen málokdy mám pocit, že se v oblasti myšlení setkávám s odvahou, s odvahou myslet do důsledků.

V myšlení Eszter Kováts jsem se s odvahou setkal. Je to odvaha myslet politicky.

Ondřej Slačálek (1982) je politolog a publicista.

Sdílejte článek svému okolí: