Archiv: Dalimil (A. J. Liehm): Po Solženicynově deportaci

Sté výročí narození novináře a intelektuála Antonína J. Liehma připomíná výbor jeho publicistických textů O věcech se musí mluvit nahlas (knize a Liehmovi se v Listech 4/2024 věnuje Patrik Eichler v článku Bez kritiky není umění). A. J. Liehma, jehož postava byla nedílnou součástí celé historie Listů, připomínáme i jeho textem Po Solženicynově deportaci z Listů 2/1974.

---

LISTY, ročník IV. 1974
číslo 2, květen 1974, strana 13n

Dalimil (A. J. Liehm): Po Solženicynově deportaci

Alexander Solženicyn tedy následoval Lva Trockého jako druhý sovětský občan deportovaný z politických důvodu za hranice SSSR. Bezmála půl století uplynulo od první deportace a časy se změnily. Tehdejší nepřítel číslo jedna byl politik, vedoucí zápas nejen o moc, ale i o příští orientaci SSSR ve smyslu radikálního socialismu. V průběhu posledních let svého pobytu v SSSR a své účasti v politickém životě země postřehl, kam ji Stalin vede, že «diktatura proletariátu», jejímž býval protagonistou se rychle mění v «diktaturu aparátu», stranického, policejního a vojenského, a doma i v zahraničí až do své smrti nepřestal bojovat za návrat k principu vlády sovětů. – Solženicynovi bylo v té době sotva deset let a jeho životní zkušenost je protichůdná životní zkušenosti Trockého. Vyrostl v Rusku stalinské diktatury, nikdy neopustil území SSSR a deset let – těch, jimž se říká nejlepší léta – strávil ve stalinských koncentračních táborech a ve vyhnanství. Závěry, k nimž došel a jež nejsouhrnněji vyložil v dopise sovětské vládě ze září minulého roku, jsou svým způsobem stejně radikální, jako někdejší koncepce Trockého, jenže přesně v opačném směru. Po zkušenostech, jež Sovětský svaz učinil v období po roce 1917 – a jejichž cenu odhaduje Solženicyn na 60 miliónů lidských životů – vidí sovětský spisovatel jediné východisko: radikální návrat nazpátek, k převážně rurálnímu způsobu života, k obrácení do sebe, k exploataci ruského severovýchodu (Sibiře), k rezignaci na mnohonárodní impérium, a to všechno při zachování autoritativního systému vlády.

Solženicynův konzervativní radikalismus slavofilského ražení, spatřující po více než půlstoletí sovětské vlády jediný platný systém mravních hodnot v ortodoxním křesťanství, už vyvolal a ještě vyvolá potutelný úsměv na pravici a pravý jásot komunistické levice, jíž je vítaným potvrzením, že sovětská vláda prostě vyvezla na západ zavilého reakčního staromilce, který nemá v sovětské společnosti co hledat. Jásající úvodníkáři se nebudou zdržovat takovými drobnými problémy, jako je například ten, že největší žijící spisovatel, jehož zplodil sovětský systém, se v mnohém až kupodivu shoduje s politickými názory literárních velikánů systému předchozího, ať už se jmenovali Gogol, Dostojevský či svým způsobem i Tolstoj. Nebude jim vadit, že tohle se nezdá být toliko svědectvím o Solženicynovi a jeho politice – rozhodně ne ve světle sovětské literární teorie odrazu. A navíc – odkdypak deportuje sovětská vláda za hranice odpůrce, kteří nemají masový vliv v zemi?

Tady je také jádro problému zvaného Solženicyn. Jaký byl skutečně Solženicynův vliv, do jaké míry odráží jeho koncepce názory širší sovětské veřejnosti? Je skutečně Solženicynova politická koncepce koncepcí sovětské opozice?

Jak se ukázalo v posledních letech, vyhranily se v SSSR tři opoziční proudy, jež se v názorech značně rozcházejí, ale které spojuje důsledný odpor proti současnému systému a celkovému stavu věcí. Zdá se, že Solženicynova koncepce je koncepcí krajně menšinovou, vázanou hlavně na opozici religiózní, a že Solženicynova váha uvnitř SSSR byla především dána jeho mravní autoritou, posilovanou jeho mezinárodním věhlasem a kvalitou jeho literárního díla. Nikoli jeho politické názory, ale především tato mravní integrita a neotřesitelná autorita se jevily sovětské vládě právem jako hlavní nebezpečí, jako zdroj «mravní nákazy», hlavní středisko infekce nekonformismu, jež bylo třeba eliminovat za každou cenu. Neboť jeho rezistence vůči všem tlakům měla nutně za následek posilování rezistence druhých dvou hlavních opozičních proudů a center, daleko nebezpečnějších.

Reprezentantem jednoho z nich je akademik Sacharov a lze jej charakterizovat jako proud v podstatě liberální, usilující – po kolikáté už – o evropeizaci Ruska. Podobně jako myšlení Solženicynovo, stojí Sacharovovy koncepce mimo existující systém a jeho ideologii a inspirují se především západní – americkou a západoevropskou – liberální teorií a praxí a myšlenkami ruské únorové revoluce. Avšak kořeny tohoto proudu netkví v ruské minulosti, nýbrž ve velice konkrétních danostech sovětské současnosti, jak se vytvořily v procesu industrializace a urbanizace Ruska v tomto století. Na rozdíl od Solženicyna nepovažuje Sacharov destrukci tradičního ruského způsobu života ve dvacátém století za zlo, nýbrž vychází z ní jako z faktu a buduje svou koncepci na zkušenostech městské industriální vrstvy, zahrnující jmenovitě dělnické a inženýrské kádry v továrnách a podstatnou část vědeckotechnické inteligence. A právě proto, že se opírá o takto masovou, dvacátému století a dnešnímu Sovětskému svazu vlastní zkušenost, reprezentovanou těmi, kteří jsou nositeli celkové ekonomické aktivity, je opozice, reprezentovaná Sacharovem, nejen politicky reálná a perspektivní, ale také krajně nebezpečná dnešnímu vedení. Z ní se totiž přes noc v případě otřesu může zrodit náhradní ekonomicko-politická struktura, opírající se o princip samosprávy a polycentrické demokracie.

Třetí opoziční proud vychází ideologicky zevnitř systému a jeho hlavním politickým mluvčím je v tuto chvíli historik Roy A. Medvěděv, autor známých prácí o stalinském systému a o problémech socialistické společnosti. Síla i slabost tohoto proudu je v tom, že se opírá o vládnoucí ideologii, věří v možnost reformy systému zevnitř a spoléhá, že bude provedena těmi, kteří dnešní systém především reprezentují, tedy samotnou komunistickou stranou. V tom smyslu je tato koncepce blízká některým rysům někdejší koncepce československé. Průběh československého jara ukazuje na jedné straně možnosti i omezení této linie, na druhé straně však dokumentuje nezbytnost demokratické tradice, jíž se «reformátoři» mohou dovolávat, dokonce i proti držitelům moci. Tato tradice v SSSR zcela chybí a její zastánci a příští nositelé stojí v drtivé většině mimo stranu. V posledních měsících – jmenovitě v souvislosti s některými prohlášeními Sacharova i s vydáním Solženicynova Archipel GULAG – docházelo ke stále četnějším veřejným vystoupením představitelů všech tří proudů. Tato vystoupení – aniž porušovala základní pevnou solidaritu proti represi – byla často polemická a diskusní. Tak se začal v SSSR poprvé od dvacátých let rodit paralelní politický život, založený právě na nezbytnosti diskuse o dalším vývoji a perspektivách. Deportací Solženicyna byla těmto pro budoucnost SSSR tak důležitým výhonkům demokratické opozice a jejich stále političtějším vzájemným vztahům zasazena těžká rána. Ale jak se ukázalo, na Solženicynovo místo nastoupili okamžitě jiní a jeho deportace přinesla zároveň aktivizaci poslední dobou mlčící opozice humanitní a intelektuální.