Archiv: Jiří Pelikán: Rok 1983. Mírové hnutí, Evropa a překonat Jaltu

Archiv Zpravodaje k Listům 3/2024 přináší výběr z úvodníku Jiřího Pelikána z prvního čísla Listů roku 1983. Vybíráme z něj části věnující se Mírovému hnutí a Evropě. Textem připomínáme 25 let od úmrtí Jiřího Pelikána, zakladatele Listů, publicisty a politika, prvního československého občana zvoleného do Evropského parlamentu.

---

LISTY, Ročník XIII. 1983
číslo 1, únor 1983, strana 1nn

Jiří Pelikán: Rok 1983

Začátek nového ročníku Listů svádí k úvahám, co nám tento rok může přinést nového, a zda se dá čekat nějaká změna k lepšímu. Nechci vyvolávat nějaké, byť na chvíli příjemné, iluze. Přesto odpovídám s přesvědčením kladně. Jsem přesvědčen, že se změna vždycky prosadí, i když to může trvat dlouho. Historie nezůstane nikdy stát na jednom místě. Připomíná mi to ostatně v Římě skoro každý kámen a monument z různých epoch a impérií i z invazí, které se tudy přehnaly. Ale odpovídám kladně především proto, že se před našima očima odehrávají ve světě za jeden rok takové změny, na jaké bylo dříve třeba desetiletí.

(...)

Mírové hnutí

V minulém roce se projevilo v nejrůznějších formách znepokojení společnosti ze stupňujících se závodů ve zbrojení a zejména z hromadění stále většího počtu nukleárních zbraní, ačkoliv již existující zásoby stačí k mnohonásobnému zničení protivníka a snad lidstva. Odpor k pokračování v tomto absurdním soutěžení vyvěrá také ze srovnání mezi stále většími výdaji na nové rakety, letadla, tanky, křižníky a jiné zbraně a neustálým snižováním nákladů na zdravotnictví, školství, vědecký výzkum a umění. Tyto pocity a strach z války jsou příčinou, proč manifestace a pochody za mír získávají stále větší podporu mezi obyvatelstvem na Západě, i když jsou často manipulovány či zneužívány. Velká většina účastníků mírových hnutí – je jich mnoho a jsou různá, na rozdíl od oficielních „obránců míru” v zemích sovětského bloku – jsou lidé poctiví, kteří jsou přesvědčeni, že svou angažovaností mohou zabrzdit závody ve zbrojení a zabránit válečnému konfliktu. Toto hnutí je ovšem nutně jednostranné, protože se může vyvíjet jen v demokratických zemích a vykonává tak nátlak jen na západní vlády, čímž má tendenci přispět k ještě větší nerovnováze v poměru sil mezi Východem a Západem.

Je příznačné, že se právě francouzský socialistický prezident Mitterrand vyslovil proti jednostrannému odzbrojení a pro nutnost zachování strategické rovnováhy v Evropě i ve světě jako podmínky pro zmírnění napětí, a pro dohodu o snížení počtu jak raket, tak konvenčních zbraní. V tomto smyslu musíme také vysvětlovat našim přátelům z mírového hnutí v západní Evropě i Spojených státech, že takové hnutí může mít pozitivní vliv jen tenkrát, není-li „jednosměrné”, totiž vyvíjí-li se nátlak na odzbrojení či omezení výzbroje nejen na západní vlády, ale i na vlády SSSR a zemí Varšavského paktu. Proto mají takový význam i mezinárodní ohlas prohlášení Charty 77 k mírovému hnutí a její dialog s některými západoevropskými pacifisty, demonstrace mladých Němců v NDR í občanské iniciativy pro mír v Maďarsku, i když jsou to zatím jen zárodky hnutí a akce menšinových skupin, jež jsou navíc předmětem policejní represe a cenzury. Seskupení nejrůznějších mírových organizací, které připravují velké shromáždění za mír v květnu 1983 v západním Berlíně, je rozděleno právě v této otázce: část tohoto hnutí, snad jeho většina, vidí hlavní nebezpečí pro mír v politice Spojených států a v amerických raketách, jejichž rozmístění v Evropě chce zabránit, a neprotestuje vůbec nebo protestuje jen formálně proti sovětským raketám SS-20, které na evropském území již existují. Druhá část tohoto hnutí, zatím slabší, si uvědomuje, že požadavek míru je úzce spojen s respektováním práv národů na sebeurčení a jednotlivců na svobodu projevu a informací, a proto hledají styky s těmi skupinami a hnutími ve východní Evropě, která tato práva hájí.

Evropa

V této situaci nabývá významu nová úloha, ke které se probouzí Evropa, přesněji řečeno její západní část, která je sice spojencem a partnerem USA, ale cítí stále naléhavěji potřebu hájit své specifické zájmy a vypracovávat svou vlastní politiku nezávisle na obou supervelmocích. Vážnou překážkou je však rostoucí krize – ekonomická, ale i politická a morální – kterou většina západoevropských států prochází. V důsledku toho jsme svědky vládních krizí a série řádných i předčasných voleb, jejichž výsledky se nedají vysvětlit předností té či oné ideologie, ale prostě tím, že za krizi platí ztrátou hlasů a moci ta strana, která vládne, ať je pravá či levá, protože je v očích veřejnosti odpovědná za inflaci, nezaměstnanost, nadprodukci atd. Tak ve Francii, Řecku, Španělsku a Švédsku zvítězila po letech vlády pravice či středu levice, a naopak v NSR, Británii, Dánsku a Holandsku zase naopak pravice, a vše nasvědčuje tomu, že v příštích volbách to bude možná obráceně.

Vzniká tak zásadní otázka, zda je parlamentní demokracie schopná řešit takové problémy krizového období, jako je nutnost snížení spotřeby, omezení veřejných výdajů, kontrola cen, restrukturace celých sektorů průmyslu i zemědělství, přerozdělení důchodu, inflace a nezaměstnanost atd. Objevují se již hlasy, naštěstí zatím ojedinělé, že taková situace si vyžaduje vládu „silné ruky”; bohužel nelze vyloučit, že těmito krizovými jevy, k nimž se připojuje negativní dopad politického terorismu, se sama idea parlamentní demokracie u části obyvatelstva natolik zdiskredituje, že se volání po autoritativním řešení a omezení demokracie stane reálnou politickou silou i v zemích s dlouholetou demokratickou tradicí.

Zde je vlastně jádro historického konfliktu mezi dvěma systémy: který je schopen zajistit a rozšířit demokratické svobody a současné sociální spravedlnost, zaměstnanost a slušnou životní úroveň. Že sovětský model toho schopen není, to dnes vědí skoro všichni; zda je toho schopen systém parlamentní demokracie, to teprve musí dokázat právě při řešení této krizové situace a životní otázky udržení míru. Nedokáže-li to, pak otvírá cestu k autoritativním řešením, ať již se budou halit černým či rudým praporem.

Právě Evropa má dostatek ekonomického potenciálu i politické zkušenosti a tradice, aby dokázala životnost demokratického systému. Je počtem obyvatel i bohatstvím stejně silná jako USA i SSSR, ale zatím není ochotná přinést oběti pro vlastní samostatnou obranu ani se vzdát svých národních egoismů. Takzvané Evropské společenství, nebo jak se u nás píše EHS, dnes sdružuje deset západních a jižních evropských států a má se od roku 1984 rozšířit o Španělsko a Portugalsko. Jako poslanec Evropského parlamentu musím neustále připomínat svým kolegům z těchto zemí, že nemají právo mluvit za Evropu, ale jen za tu její část, za kterou byli zvoleni, a že hranice Evropy neleží na hranici mezi dvěma německými státy nebo na Šumavě. Považuji proces sjednocování Evropy, jak jej dnes představuje Evropské společenství, za velmi pozitivní a snažím se napomáhat jeho rozšíření a urychlení (proti nemálo jeho odpůrcům z řad nacionalistů všeho druhu, např. francouzských komunistů i gaullistů). Avšak vidím toto společenství jen jako začátek či základ celkového procesu evropské integrace, jenž má být otevřen i ostatním evropským národům včetně Čechů a Slováků, Poláků, Maďarů a ostatních, kteří svou tradicí, historií, kulturou a celým vývojem plně patří do Evropy.

Překonat Jaltu

Tuto perspektivu „Evropa a my jako její součást” bychom měli udržovat stále živou a rozvíjet ji, zejména v kulturní oblasti, aby cesta do Evropy zůstala otevřena, až nastane příznivější situace.

To je smysl hesla „překonat Jaltu”, jak k tomu vyzval po vojenském puči v Polsku francouzský prezident François Mitterrand: že každý evropský národ, velký či malý, má mít právo si zvolit vlastní cestu. To je také jedině správný smysl pojmu uvolnění nebo snižování napětí (détente), jež si kdekdo vykládá po svém a jež si v pokrouceném smyslu přisvojili sovětští vůdcové. Je třeba odmítat jejich tezi, bohužel často opakovanou i některými demokratickými politiky, že dnes není jiná alternativa, než buď zmirňování napětí anebo návrat ke studené válce. Jistěže jsme proti návratu ke studené válce, která jen upevňuje vojenské a politické bloky a dává dogmatikům všeho druhu možnost ospravedlňovat isolacionismus, cenzuru a potlačování občanských práv.

Skutečné dilema je dnes mezi dvěma koncepcemi uvolnění: Na jedné straně je ta, kterou zastává sovětské vedení a kterou přijímá i část západních politiků, a hlavně podnikatelů a bankéřů. Ti totiž považují „uvolnění” za potvrzení politického statu quo v Evropě, a tím uzákonění rozdělení Evropy na dva bloky, s právem každé z obou supervelmocí kontrolovat ten „svůj” a zasáhnout proti všem změnám tohoto stavu. A na druhé straně je ta koncepce, která naopak vidí v procesu zmirňování napětí možnost překonat tento stav – na Východě i Západě – bez nebezpečí vojenských intervencí či ekonomických tlaků a bez traumatických otřesů, při respektování strategických zájmů té i oné velmoci. Taková koncepce uvolnění by musela umožnit, aby se současně rozvíjely například proces obnovy v Polsku i socialistické reformy ve Francii, a aby se tyto procesy změn rozšířily i na jiné země podle tužeb národů toho či onoho bloku, až k postupnému překonání a zmizení bloků. Zardoušení hnutí obnovy a Solidarity v Polsku – obdobně jako Pražského jara v roce 1968 – zasadilo ovšem těžkou ránu skutečnému procesu zmirňování napětí a pomohlo jen stoupencům studené války a rozdělení světa, a to na obou stranách.

Takový vývoj k překonání vojenských a politických bloků a ke sjednocené Evropě se dnes zdá být vzdálený a utopický. Ale je to naopak hlavní reálný cíl pro žijící generace. Není pravda, že čas pracuje pro SSSR, naopak. Jak upozornil André Fontaine ve francouzském listě Le Monde, je dnes ve třetím světě víc protisovětských partyzánů než prosovětských. SSSR se ukázal bezmocný v případě konfliktů na Falklandech i na Středním východě. Jeho početní vojenská převaha je sice veliká, ale jeho skutečná síla je podlomena nefungující ekonomikou a krizí celého bloku. Nespokojenost poroste, a s ní rozpory uvnitř vládnoucích skupin i tlaky zdola a shora na reformy a na pragmatická řešení prohlubující se krize.

*

Pražské jaro, jehož patnáctého výročí letos vzpomínáme, se ve stejné podobě opakovat nebude, ale bude se opakovat snaha a vůle k větší svobodě a lidské důstojnosti. Tu lze udusit represivními opatřeními a strachem, ale ne natrvalo. Události ve světě, na které jsem chtěl upozornit jako na zvlášť důležité v tomto roce, mohou pomoci, aby tento vývoj probíhal rychleji. Ale v politice a životě národů nejde nic automaticky. Bude záležet na vůli a schopnosti lidí příznivých okolností využít. Prostě být na to připraveni, jako bychom už zítra mohli rozhodovat o svém osudu.

To je i cesta, jak zůstat i dnes, v podmínkách nesvobody, svobodnými lidmi. Svobodnými proto, že odmítneme přijmout realitu jako neměnnou, nýbrž že ji pochopíme, abychom ji změnili.