Bída světa, lež románu a dluh vypravěčů
Václav Jamek: Je potřeba vzdorovat velkým křivdám stejně jako křivdám bezejmenným. Je potřeba stát na straně Kohokoli. Myslím, že právě s tímto vědomím byl založen i PEN klub. (Projev z konference ke 100. výročí založení českého/československého PEN klubu)
Sdílejte článek svému okolí:
Vážení přítomní, milí kolegové, chystám se dnes vykročit tak trochu ve šlépějích Jean-Jacquesa Rousseaua – v tom, jak uprostřed 18. století filozof-provokatér zúčtoval s přínosem věd a umění, když jako první zpochybnil některé aspekty jejich civilizační úlohy. Mám na mysli první z jeho dvou slavných Rozprav, pro niž se vžil právě ten název: Rozprava o vědách a uměních. Stručně řečeno vyčítá Rousseau dílům ducha, že ve snaze „zušlechťovat mravy“ podvádějí, podávají falešný obraz bytí a víc je křiví než tříbí. Snaží se zamaskovat jho tyranie a zabavovat lidi nicotnostmi, aby si neuvědomovali svou skutečnou porobu. Záplavou květů pokrývají železné řetězy, jimiž jsou lidé spoutáni, dusí v nich cit prvotní svobody, pro niž se dozajista narodili, vštěpují jim lásku k vlastnímu zotročení a tak z nich dělají to, čemu se říká spořádané národy.
Byly časy, kdy ona Rousseauova metafora patřila k základní výbavě středně vzdělaného Evropana. Když přemýšlím nad tím, proč je dnes Rousseau mezi osvícenci zřejmě ten nejméně vážený a leckomu se jeví skoro jako hlupák, jiný důvod nenacházím než ten, že chtěl u člověka jako na hlavní hybnou sílu spolehnout na ctnost a spatřoval v ní spolehlivý zdroj harmonie: to je koneckonců jádro jeho literární polemiky s Goethem – Nové Heloisy proti Wertherovi. Jedině na ctnosti lze přece založit obecný zájem, a na něm zase stojí celá Rousseauova politická filozofie. Otázka ctnosti jí také zlomila vaz. My dnes máme sklon se ctnosti posmívat, přesto jsme chtěli svou dnešní společnost vystavět na svobodě, ale ta přece musí také spočívat na ctnosti alespoň dostačující, aby se nezvrhla ve zvůli! Proto má současný svět tak pěkně nakročeno k novému autoritářství: nevzali jsme si ponaučení z toho, co vnímáme jako Rousseauovu naivitu. Naivita to asi není: je to základní morální požadavek, jejž je nutno na člověka klást.
Podle naší dnešní optiky se nelze postavit jako Rousseau mimo stávající civilizaci a takto zvenčí ji zakládat znova a správně podle nového výkresu, všechno se odbývá uvnitř, a odbývalo se i v Rousseauově době. Všechno se vždy odbývá uvnitř. Cokoli člověk činí, činí způsobem ustanoveným civilizací. Ve smyslu absolutním nemáme možnost dobrat se pravdy potlačením klamu a mamu (neboli, řečeno s Pascalem, „sil šálivých“), jediná cesta k pravdě vede skrze ně a jim navzdory. Nelze-li však šalbu ze světa odstranit, jistě má být naší ctižádostí jí světu nepřidělávat. Takový je i můj skromný záměr ve vztahu k literatuře.
Postavení literatury v dnešním světě upadlo. Spisovatel nemá vážnost ani vliv, jaké míval. Nepostaví si dům z toho, co mu vynese jedna dlouhá výpravná báseň. Nekoupí si ani bicykl za výnos z osmisetstránkového veledíla. Nechodí se za ním s žádostí o radu, ba ani o názor. Ubohost si v médiích podává kliku se sprostotou, ale spisovatel vidět není – přinejmenším u nás. A co je nejhorší, nikdo na spisovatele nedbá ani v tom, co je jeho sférou nejvlastnější, v níž je nebo by měl být suverénem: v otázkách jazyka. Spisovatel by mohl tříbit jazyk, jak by chtěl (často z různých důvodů ani nechce), nikdo jeho nápady nebere na vědomí a nikdo o nich neví. Zato se jako lavinou šíří barbarismy, solecismy, anakoluty a tupé floskule kdejakého mediálního žvanila. Když se spisovatel rozhodne k věcem jazyka vyjádřit, setkává se s dvojím opovržením: s opovržením sebevědomého „vědce“ a s opovržením sebevědomého křupana, kteří ho oba povýšeně poučí o tom, že jazyk se mění čili „vyvíjí“; což vědci i křupanovi jako argument stačí. Křupan si navíc myslí, že jazyk v tom stavu, v jakém ho míní používat, je jeho soukromý majetek. Bažina nejhlubší se rozevírá ve chvíli, kdy o vás jazykovědec prohlásí, že vaše názory na jazyk nezasluhují žádný zřetel, protože jste jenom básník. (Přísahám, že tohle se mi skutečně stalo!)
→ Co znamená, že se vinou vzdělanců stala z civilizace pohádka,
→ proč příběh nevyhnutelně lže ve vztahu ke skutečnému bytí a jak je to vidět na detektivkách,
→ jak to ovlivňuje skutečné bytí čtenáře a proč má vůči němu spisovatel dluh,
→ proč se tento dluh může mazat pouze angažováním na straně bezvýznamného,
→ jaktože se spisovatel angažovanosti stejně nevyhne,
→ a co to ta angažovanost vlastně je.
