Cena Listů Pelikán 2005 pro Alenu Wagnerovou

Václav Havel Aleně Wagnerové v blahopřání napsal, že „je letošní cena za politickou kulturu a občanský dialog, kterou Listy udělují, v dobrých rukách“. Níže najdete ve zkrácené a redakčně zpracované podobě laudatio Jiřiny Šiklové, které přednesl Jiří Vančura, poděkování Aleny Wagnerové i debatu, jíž se spolu s laureátkou zúčastnili politik a novinář Krzysztof Kozłowski (Krakov), sociolog Michal Vašečka (Bratislava), historik Jan Rychlík (Praha); moderoval ji šéfredaktor Listů Václav Žák.

Jiřina Šiklová: Člověk ve velkých dějinách

Alena Wagnerová se narodila na konci první republiky v Brně, kde také vyrostla. Po maturitě chtěla studovat humanitní vědy, jenže pocházela z rodiny, která byla tehdy považovaná za buržoazní. Otec byl profesorem na brněnské technice, nadto byli neformálními příslušníky evangelické církve. Pro tento původ se Alena nedostala na filosofickou fakultu a vystudovala přírodní vědy. Pak vedla laboratoř na Vysoké škole zemědělské, ale jak to bylo možné, zapsala se dálkově na divadelní vědy a zároveň pracovala jako dramaturgyně. Nakonec se odstěhovala do Prahy a věnovala se psaní, a to poslání jí už zůstalo dodnes.

V šedesátých letech jsem ji poznala. Vím, že pracovala v rozhlase, psala do měsíčníku Plamen a do Literárních novin. Psala zejména reportáže nebo spíše vzpomínky na počátky kolektivizace zemědělství, zajímaly ji osudy německých rodin, které u nás po pětačtyřicátém roce zůstaly a pak žily v nerovnoprávném postavení. O Aleně Wagnerové jsem si udělala názor, že je to žena věcná, jasná, trochu zaměřená doleva, nepatetická vlastenka – názor, který jsem nemusela měnit, lety se jen prohluboval.

V období, které jedni nazvali Pražským jarem a druzí krizovými lety, Alena, která, mimochodem, nikdy nevstoupila do komunistické strany, byla vyhraněnou žurnalistkou. Její texty byly nejen politické, ale politicky provokující. Není náhodné, že se stala členkou redakce Studentských listů, odvážného časopisu, který po vpádu sovětských vojsk zakázali ze všech nejdříve.

Dovolte mi říci, že hlavní motiv, který Alenu přiměl k emigraci do Spolkové republiky Německo, byla láska. Už dříve, ještě před vpádem intervenčních vojsk, se ve Vídni setkala s knihkupcem ze Saarbrückenu Karlheinzem Köhlerem, se kterým šťastně žije dodnes. V Saarbrückenu začala znovu studovat – germanistiku, sociologii a komparatistiku – a plně se věnovala psaní. Nevytvářela fabulované příběhy, ale všímala si lidských osudů, těch, které lze předem považovat za pozoruhodné, a jiné se stávaly pozoruhodnými její zásluhou. Sociologická data, statistické průměry a výsledky reprezentativních průzkumů mohou být sice pravdivé, ale zkreslují historickou epochu tím, že v nich chybí jedinec. No a Alena oživuje historickou skutečnost lidmi, jejich vzpomínkami, rozhovory, které s nimi vede, dodává událostem osobní příběh. Její schopnost oslovit čtenáře přes vzpomínky, přes živou lidskou paměť, je typickou dovedností, již by mohla vyučovat. Dokázala to nejen při zpracování témat, která jsou u nás nejznámější, o rodině Franze Kafky nebo o Mileně Jesenské, kterou nepojímala, jak je to obvyklé, jako „milou Franze Kafky“, ale jako novinářku, která se vždy angažovala, a nejvíc v době nouze; ještě před smrtí v Ravensbrücku měla vliv na ženy ve svém okolí a byla pro ně oporou a pomocí.

Kdykoli přemýšlím o Aleně Wagnerové, vnucuje se mi její podobnost s Jiřím Pelikánem, po němž pojmenovanou cenu Alena převezme. Vzájemně jsou si podobní také tím, že za práci, kterou v exilu pro povědomí o „druhém“, nepokořeném Československu vykonali, jim nikdo pořádně nepoděkoval. A posléze tím, že oba, ačkoli se v létech exilu v demokratické části Evropy mnohému naučili, nikdy se nevyvyšovali a nestavěli do pozice lidí, kteří udílejí dobré rady.

Nikoli dobrými radami, ale konkrétní prací nám Alena Wagnerová po Listopadu pomáhala. Záhy po svém příchodu do Německa se zapojila do německého ženského hnutí, kde pracovala v sekci pro výzkum postavení žen. Tehdy také napsala vynikající a již v roce 1974 publikovanou práci Die Frau im Sozialismus, Beispiel ČSSR, při níž čerpala z různých československých výzkumů, které se zde ovšem nikdo neodvážil vyhodnotit a publikovat. Dnes je jednou z protagonistek projektu Paměť žen, který už několik let realizuje pražská obecně prospěšná společnost Gender Studies. Alena nám po převratu přinesla řadu nápadů, co by zde ženy mohly dělat, například Mateřská centra, ze kterých se stalo doslova hnutí. A jak to všechno dělá? Alena Wagnerová je například členkou správní rady OPS Gender Studies, avšak dojet do Prahy ze Saarbrückenu trvá skoro devět hodin vlakem. Jezdívá tedy přes noc, a když se trochu otřepe, vypadá, jako by spala v nóbl hotelu. Pracovitá obětavost patří k jejím erbovním vlastnostem.

Už od mládí ji zajímali naši někdejší spoluobčané německé národnosti, fenomén, který byl v jejím rodném Brně vždycky mimořádně živý, ale po roce 1945 jako by na něj všichni zapomněli. Nebo spíš zapomenout chtěli. Pro Alenu Wagnerovou osudy Němců, lidí, co dříve, někdy i po celá staletí, byli našimi blízkými sousedy a spoluobčany, jsou jedním ze základních témat, jimž se dlouhodobě věnuje. Z její reportáže o dceři někdejšího poslance za stranu německých rolníků v československém parlamentu se stal podnět k udělení letošní Ceny Františka Kriegla za občanskou odvahu. Zformulovala petici doporučující našim zákonodárcům, aby prvním odpůrcům nacismu na našem území, antifašistům, z nichž mnozí za své postoje draze zaplatili, bylo vysloveno veřejné uznání. Tato petice vyjadřuje přesvědčení, že za věrnost je třeba, byť opožděně, poděkovat, a v tomto gestu vidí projev lidské slušnosti, nikoli otevírání Pandořiny skříňky.

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Polem mé působnosti je drobná práce pro občanskou společnost. Bez ní podle mého soudu nemůže existovat skutečně demokratická společnost. Ta práce drobná musí mít samozřejmě určitý cíl, to nemůže být práce od hodiny k hodině, musí být vedena cílem společnosti hluboce demokratické, sociálně spravedlivé, v níž všichni lidé dostávají rovné šance. Věřím na změny zdola, na tisíc malých kroků, které dělá tisíc drobných lidí, a tím mění svět k lepšímu. Instituce považuji za nutné, ale mám k nim nedůvěru. Smyslem drobné práce je, že zůstává skryta a nepoznána a působí od člověka k člověku. O to víc si vážím toho, že mi byla udělena cena za tuto drobnou práci. A chápu ji jako ocenění nejenom pro sebe, ale pro všechny, s nimiž jsem v poslední době navázala kontakt. Myslím konkrétně naše sudetoněmecké bývalé spoluobčany, německé antifašisty a jejich rodiny, kteří za svou aktivitu v občanské společnosti, a to nebyla aktivita stranická, to byla aktivita pro demokratickou československou společnost, v odboji proti národnímu socialismu zaplatili vysokou cenu, jakou jsem já nikdy zaplatit nemusela.

Samozřejmě že se z ceny raduji a chápu ji jako závazek. Listy jsou mi zvlášť milým časopisem, který tak trochu považuji za svůj. Neobyčejně si vážím toho, že je mi cena udělena po Tadeuszi Mazowieckém, člověku první evropské třídy. A připomíná mi to také, že my Moravané jsme Polákům jaksi blíž než třeba Středočeši – pokud nebyli v disentu. Zvlášť milé je, že je mi cena udělena právě v Olomouci, místě, které je spjato s historií mojí rodiny. V Olomouci našla azyl rodina mého strýce Čeňka Hajdy, když jako důstojník Československé armády musel v roce 1938 opustit Slovensko. Olomouc znám tedy dobře z dětských návštěv u babičky. Strýc, legionář, účastník bitvy u Zborova, se zcela samozřejmě zapojil do Obrany národa, byl v Olomouci zatčen, v dnešní Vratislavi odsouzen a zemřel v roce 1944 v kasselské věznici. Byla jsem z rodiny první, kdo mohl navštívit jeho hrob. Na pamětní desce 6. hanáckého pluku v Olomouci je také jeho jméno. Je pro mě ztělesněním těch nejlepších demokratických tradic první republiky, občanských demokratických tradic.

Největší radost ale mám, že je mi udělena cena spojená se jménem Jiřího Pelikána. Jiří Pelikán je součástí mé politické biografie. V padesátých letech jsem jej vnímala – zdůrazňuji: vnímala – jako jednoho z vrchních modrokošiláčů, stejně jako Zdeňka Hejzlara nebo Vladimíra Blažka. My, Šestatřicátníci, skupina spolužáků, k níž patřil i Pavel Švanda, Jiří Kuběna, Ivan Koreček a taky Václav Havel, jsme jejich nadšení a přesvědčení nemohli sdílet. Mě myšlenka sociálně spravedlivé společnosti strhovala, ale způsob provádění mě odpuzoval. Příslušníci Pelikánovy generace nám marxismus zprostředkovávali jako systém pravd, překládaných k věření. A naším úkolem bylo zařadit se do tohoto světa, v němž už všechno bylo vyřešeno a vykonáno, a držet hubu a krok. Zbytek pocitu zbytečnosti si z této doby nesu v sobě dodnes. Když jsem pracovala s Vladimírem Janovicem na knížce o odbojové organizaci Předvoj, pochopila jsem, že pro generaci Jiřího Pelikána a taky Karla Kosíka, ale i Radovana Richty jiná cesta než příklon k socialismu neexistovala. Pochopila jsem ale také, že v příklonu k socialistickým ideám existují cesty dvě. Jedna, kterou šla za války jeho generace, tradicí socialistické literatury, tedy přes teorii, a druhá – přes komunistickou stranu, od roku 1929 stalinistickou. Tradice myšlenek a tradice instituce, změna utopie v ideologii – toto rozlišení představuje jeden z klíčů k pochopení cesty Jiřího Pelikána. A tady už v době války vlastně vzniká v jádru rozpor, který o čtvrt století později vedl k Pražskému jaru a jeho revizionismu, který měl být pokusem o reformaci, reformu, obnovení socialistické myšlenky tím, že socialismus bude společností demokratickou. I když jsem toto věděla, přece ve mně zůstal zbytek staré nedůvěry k této generaci a byl to asi také jeden z důvodů, že jsem ve Spolkové republice Německo hledala trochu jiné možnosti svého uplatnění, třeba v udržování paměti existence Československa, existence tohoto prostoru v německém vědomí, než ve zcela konkrétní práci emigrace, jak to dělal Jiří Pelikán. Dnes si myslím, že to třeba mohlo být i u mě jiné…

Zbytky nedůvěry se rozplynuly, když jsem v redakci Listů Jiřího Pelikána osobně poznala a zamilovala si ho jako člověka. Někdy má člověk radost, když se mýlí, a to byl můj případ s Jiřím Pelikánem. Čeho jsem si snad nejvíc vážila, bylo, že jako jeden z nemnohých se veřejně dovedl přiznat k mladickým chybám nebo k tomu, co za svoje chyby považoval. A myslím, že tímto pohledem zpět dost trpěl. V poděkování na mou gratulaci k sedmdesátým pátým narozeninám mi napsal: „Často přemýšlím o tom, proč nám trvalo tak dlouho pochopit pravdu o takzvaném reálném socialismu a komunismu. Byl to proces bolestný, ale upřímný. A snažili jsme se pak nejenom soudit minulost kriticky, ale i skutky napravovat chyby a křivdy, které jsme dříve páchali nebo k nimž jsme mlčeli. Škoda že nám nezbývá moc času ke splnění tohoto poslání a že naše poznání nedovedeme a někdy i nemůžeme předat mladším generacím.“ Myslím, že právě příklad a památka Jiřího Pelikána by nás stále měla vést k tomu, a to mi leží velice na srdci, abychom nedělali rovnítko mezi nacismem a komunismem, jako by šlo o stejný případ. Kdyby Třetí říše vyhrála světovou válku, tak bychom tady dnes neseděli. Neseděl by tady ani náš polský přítel. Dnes tady sedíme, po čtyřiceti letech komunismu, různým způsobem rozcupovaní a často poznamenaní, ale přece jen. Systém národního socialismu byl zvrhlý od samého počátku, kdežto myšlenky socialismu se během realizace zvrhly. Myslím, že je důležité tento rozdíl dělat i proto, že tohle zjednodušování degraduje tradici celého hnutí za sociální spravedlnost. Degraduje ji to, jako by to byl komunistický výmysl a ne součást nejsilnějších a nejdůležitějších evropských tradic, za které položilo život velmi mnoho lidí.

Dovoluji si skončit částí své odpovědi Jiřímu Pelikánovi, kterou jsem mu napsala 10. 6. 1999, skoro rok po jeho dopise, když jsem věděla, že umírá. Nevím, jestli dopis ještě dostal. „Myslím si, že příklon Vaší generace i Váš osobní k socialistickým myšlenkám byl naprosto zákonitý a že jste, Vy i lidé z Vaší generace, pokud jim šlo o věci obce, nemohli jinak, historicky, společensky i osobně. Jaké byly tehdy alternativy? Myslím si, ukázala mi to práce na tématu Předvoje, že ten celý problém spočívá v tom, že jste myšlenku socialismu a komunismu poznali jako duchovní ideu o přeměně světa prostřednictvím socialistické literatury a ne přes instituci, tedy komunistickou stranu. Ve válečné situaci a i léta potom bylo pro vás nečitelné, co se s touto myšlenkou jejím institucionalizováním v docela konkrétní stalinistické straně stalo. Ve třicátých letech byste byl do ní asi nikdy nevstoupil. A jestliže si uvědomíte, že reformní proces, na němž jste se podílel u nás, začal už v šedesátých letech, toto poznání ani netrvalo tak dlouho. Mirek Jodl řekl před mnoha lety mému křesťanskému muži, že křesťanství má před marxismem jednu přednost, že si je vědomo fundamentální krizovosti lidské existence ve světě. Jenomže toto nechce evropský člověk od osvícenství vědět. A z jiného konce – pracujeme teď v Gender Studies na projektu Paměť žen a zpracováváme biografie žen za socialismu. Celé si samozřejmě vymyslela Jiřina Šiklová. A tady se nám ukazuje, jak si lidé v daném rámci, který si vybrat nemohou, snaží vytvářet své životy jako něco smysluplného a jak se jim to daří. Myslím, že to platí pro všechny společenské pořádky. To samozřejmě není a nemá být omluva pro to, co se stalo a stát nemělo: procesy, brutalita, utlačování… Ale ukazuje to, jakou pravdu má Hörderlin, když říká v Hyperionovi: Die rauhe Hülse um den Kern des Lebens und nichts weiter ist der Staat. Er ist die Mauer um den Garten menschlicher Früchte und Blumen. – „Jen drsnou slupkou pro života jádro je stát. Zdi zahrady, v níž zrají lidské plody a květy. Je dobře, že ta zeď padla v přímém i přeneseném smyslu slova, ale jde o to, abychom s ní neznehodnotili i ty lidské plody, které v jejím stínu vznikaly. A k těm plodům patří i životy Vaší generace a v tom je taky jejich hodnota, která je trvalejší než systém.“

Krzsystof Kozłowski, Michal Vašečka, Jan Rychlík, Alena Wagnerová: Nynější evropská krize

Václav Žák: Zkušenosti dvou rychle po sobě následujících světových válek vedly jak obyvatele, tak politiky k tomu, aby začali uvažovat o integraci a potlačení národních sobectví. Dnes už nové generace tu zkušenost nemají a často netuší, proč se Evropa dohromady dávala. Neobnoví se tedy pod rouškou obrany národních zájmů národní sobectví?

Michal Vašečka: Souhlasím, strašidlo nacionalismu je stále s námi. Ten problém s námi bude i nadále, protože je strukturální. Evropa v současnosti, ale možná celý svět, je světem národních států. Ani si neumíme představit jiné uspořádání, a to přesto, že se národní stát projevil tolikrát jako útvar, který produkuje neštěstí a násilí. Když se rozpadala středověká společnost, nastala sekularizace a muselo přijít něco nového, co by vytvářelo soudržnost společnosti.

Ústavní patriotismus, kdy sdílíte s jinými jeden ústavní systém, je přitažlivý pro intelektuály, ale jak oslovit širší vrstvy? Na příkladu Československa: ani nám se to nepodařilo. Dnes se idea československého národa hodnotí jako účelová snaha o vytvoření většího celku, který by se vymezil vůči Němcům a Maďarům. Pravda ovšem je, že Masaryk viděl možnost překonat etnické pojetí národa. Ale co stalo? Slováci ideu od začátku nepřijali, česká vyspělejší a dominantnější strana si ji přivlastnila a československé se začalo rovnat českému a české československému.

Národní státy nemusíme rozpouštět v širším celku, ale nutně bychom měli pokročit v redefinici vlastního národa. Kdo do národa patří? Slavný český teoretik nacionalismu Arnošt Gellner říká z hlediska občanské definice, o které my sníme: dva lidé patří k jednomu národu, pokud si navzájem uznají, že k němu patří. Kdežto etnické chápání říká, že k jednomu národu patříme, sdílíme-li jednu kulturu, normy, hodnoty. Když je nesdílíme, nemůžeme tvořit národ. Zvlášť na Slovensku je naléhavé redefinovat národní dějiny, přepsat je v duchu, řekl bych, antiprimordialistickém a antietnickém. Slováci a Maďaři sdíleli jedno Uhersko, dnes se ovšem k uherské historii Slováci nehlásí. Je ale směšné s někým tisíc let sdílet jeden stát, a dnes se ochuzovat o to, co přinesl.

Žák: Lze Gellnerovu vizi naplnit? Nejen sekularizace, ale i nároky na komunikaci vedly k národnímu státu. Jakou řečí by František Josef v Rakousku-Uhersku promlouval v televizi?

Alena Wagnerová: Přidejme k sekularizaci industrializaci, která lidi přivedla z malých komunit do měst, kde hledali ve svém vykořenění něco společného. A to našli v jazyku. Možná jsem staromódní, ale národní identitu lze chápat i jako obohacení. Žiji na francouzské hranici a není nic krásnějšího než žít na hranici. Alsasko je německo-francouzské, a to je vztah vzájemného obohacení. Samozřejmě podmínkou je sociální rovnost: jestliže jedna strana bude chudá a druhá bohatá, vzniknou neshody a zášť. V Německu se nacionalismus chápe jako něco negativního. Ale emancipace českého národa přinesla i kulturní hodnoty, jazyk se chápal jako kultura.

František Josef by asi v televizi mluvil německy, někdo by mu odpovídal česky a někdo třeba jidiš.

Žák: Nevím, jestli jsem schopen takového optimismu. My Češi jsme dlouho považovali za vzor polsko-německé smíření, a najednou se zdá, že polsko-německé vztahy jsou napjatější než česko-německé…

Krzysztof Kozłowski: Je paradox, že parlamentní i prezidentské volby v Polsku vyhrála národní opce. Vyhrála orientace, která prosazuje historickou politiku, zkoumá aktuální problémy ve světle minulosti. Polská pravice byla přitom od devatenáctého století protiněmecká, ale dost smířlivá vůči Rusku. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století měla zastoupení v ruské Dumě a dodnes se domnívá, že větší nebezpečí představuje Německo než Rusko. Tahle orientace vyhrála letos obojí volby, ačkoliv průměrný Polák považuje Evropskou unii za šanci, Němce za mecenáše a celkem vzato je spíše protiruský. Proč volby vyhrála opce, která společnost nereprezentuje, nechápu, ale je fakt, že eurooptimistické strany prohrály. Žádná samospráva – od obecní přes okresní až po vojvodskou – si dnes nedovede představit Polsko bez Evropské unie. Řekněme rovnou – bez unijních peněz. Když rolníci, kteří byli nejskeptičtější, dostali přímé dotace, změnili názor. Katolická církev se bála západního světského vlivu, modernismu a všech intelektuálních pohrom, dnes jsou polští biskupové jasně pro Unii. To vyplývá z jasného postoje Jana Pavla II., který polským biskupům prostě kázal, aby byli proevropští. Navzdory tomu vyhrála orientace, která staví na úzkosti a obavách.

Němci Polsku velice pomohli při vstupu do EU. Bilance polsko-německých vztahů za posledních patnáct let je pozitivní, ale pár konfliktních otázek je. Němci a Rakušané trvají – na rozdíl od Velké Británie – na dlouhých přechodných obdobích, pokud jde o zaměstnávání Poláků. Proamerické nálady v Polsku Němcům připadají jako zrada Evropy. Třetí sporný bod: Poláci se vždycky báli německo-ruské dohody nad vlastními hlavami. Stavba ropovodu pod Baltem mimo polské území se takto chápe. A spor o Centrum proti vyhánění v Berlíně. Nechceme centrum, které by vypovídalo o vyhnaných Němcích, jako by byli jedinými oběťmi. Proto nám byla blízká představa centra ve Vratislavi, odkud byli vyhnáni Němci a kde se po válce ocitli hlavně polští vyhnanci ze Lvova. Bojím se, že nová polská vláda, navíc menšinová, si s těmito problémy nedokáže dobře poradit.

Jan Rychlík: Společná Evropa nebude bez evropské identity. Pokud někdo říká, že chce být v Evropském parlamentu, aby hájil české národní zájmy, naskýtá se otázka po jeho duševním zdraví nebo politických schopnostech; anebo je to trik. Václav Klaus má zkušenost s dělením Československa a nejlépe ví, že bez československé identity nemohlo být společné republiky. Jak tedy může operovat s tím, že si nepřeje superstrát, že si nepřeje, aby se národy v Evropě rozplynuly, že si přeje Evropu jako sdružení národních států? Návrat k Evropskému hospodářskému společenství by byl krachem evropské myšlenky. Od počátku byla taková: nejprve ekonomická integrace, ale vždy potom integrace politická. Pokud se vydáme cestou desintegrace, skutečně hrozí renacionalizace Evropy, a co bylo padesát let pracně budováno, se rozpadne v prach.

Samozřejmě v padesátých letech nikdo nesnil o tom, že integrace vykročí na východ. Je štěstí, že se to stalo, ale pokud jsme řekli A, musíme říci B: usilovat o členství Bulharska, Rumunska, ale také Chorvatska, Srbska, Makedonie, jednou možná Albánie. A Ukrajiny. To si samozřejmě vyžádá restrukturalizaci, která podle mého názoru může jít jenom jedním směrem: stále více otázek se nebude řešit konsensem, ale rozhodnutím většiny. Že by se společná mezinárodní politika nebo rozpočet stále pracně dohadovaly na základě konsensu, je pro každého, kdo má nějaké historické znalosti, nepřijatelné. To je liberum veto, které zničilo první polskou republiku a které by stejně nepochybně zničilo Evropskou unii. Je jen cesta další integrace, která vůbec neznamená vzdát se identity. Jedině posilováním evropských struktur jsme schopni vyřešit národnostní otázku v Evropě. Jinak stále budou dva typy národů: s vlastním státem a bez něj. Nebude možné řešit otázku Basků, otázku katalánskou, a jednoho dne možná ani další vývoj Belgie.

Wagnerová: Mám praktickou zkušenost s identitami. Do ciziny jsem odcházela s představou, že je jen jedna, která je s ostatními v konkurenci. Dnes vidím, že člověk má více identit, které se doplňují. Mám identitu jako člověk, žena, Češka, ale mám určitou identitu německou, která souvisí s tím, že německou společnost znám a žiji tam přes třicet let. S údivem zjišťuji, že mám také identitu člověka ze Sárska. Ovšem ani dnes bych nemohla říci „my Němci“, ale mohu říci „my Češi“ nebo „my Evropané“.

Kozłowski: Jsou v nás zábrany. Stále říkáme „my Češi“, „my Poláci“ – a Evropská unie. Důležitý je rozpočet – kolik dostaneme. To důležité je, ale co reforma evropských struktur, financí, co s Ukrajinou, o Turecku nemluvě, jak má vypadat obranná politika Evropy – má se opírat o NATO, nebo o vlastní evropské síly? Když vypukl balkánský konflikt, bylo třeba zvát Američany! Ale o těchto věcech se aspoň v Polsku bohužel moc nediskutuje. Budoucnost Evropy není v národních egoismech, ale společných zájmech. Proto je v našem zájmu integrace, nikoliv rozvolňování.

Žák: Po druhé válce se Evropa léčila z národních egoismů tím, že se zavádělo jakési „nové myšlení“. Pokud se někde zaváděla politická korektnost, pak dřív v Evropě než v USA. Určité typy nacionalistické propagandy zmizely, učili jsme recipročnímu myšlení. Ale nové členské země tuto zkušenost nemají a sahají k heslům mobilizační politiky. Václav Klaus mluví v logice člověka, který štěpí společnost, aby získal pevnou politickou podporu. Nemá odpovědnost k Evropě, to by mu ztěžovalo úspěch doma. Což je bohužel obecnější. Vítězní politikové v okolních zemích často používají podobných postupů. Důvody k obavám jsou.

Vašečka: Antropologicky je schopnost přepínat mezi různými identitami, o níž mluvila paní Wagnerová, prokázaná. Nacionalismus nás ovšem nutí volit, nedovolí mít českou a německou identitu zároveň. Kdysi existovala uherská identita lidí různých jazyků, ale potom, pod vlivem Francouzské revoluce, přišli maďarští jakobíni přesně s takovým požadavkem: uherská identita se musí rovnat maďarské. Zatímco na Slovensku se dodnes opakují hlouposti o tisíciletém maďarském útlaku…

Rychlík: Po válce nastala změna, která nemá v dějinách obdobu. Po té první platilo „Běda poraženým!“, což logicko nevedlo k pokání poražených, ale k revanšismu a válce druhé. Až poté převládla myšlenka, že poražení musí být zapojeni do nových struktur.

Evropa musí mít společnou zahraniční politiku. Představuji si EU jako partnera Spojených států – jistě máme mnoho společných zájmů taktických i strategických, ale máme také vlastní identitu. Evropa musí mít vlastní názor na světové problémy, což může být ku prospěchu i Spojeným státům.

Spojená Evropa musí mít ozbrojené síly. Vůbec se nebojím myšlenky superstátu, kterou straší náš prezident. Evropa bude v lepším případě mít jednou formu volné federace. Vývoj jde vždy jedním směrem – od konfederace k federaci, anebo od federace přes konfederaci k totálnímu rozpadu. Třetí možnost není. A jestliže zde jednou budou nějaké Spojené státy evropské, musí mít svou brachiální sílu, které jejich zahraničněpolitické představy podpoří.

Kam až má Evropa sahat? Problém Turecka není v tom, že je islámské. Je islámské asi tak jako Polsko nebo Španělsko katolické. Je to stát světský, s odděleným trestním i civilním právem od práva náboženského. Skutečný problém je, že je lidnaté a příliš chudé a že s Tureckem se dostanou do Evropy problémy Středního Východu. Ale jestliže EU slíbila, že za splnění jistých podmínek budou zahájeny vstupní rozhovory, je těžké slib nesplnit, nemá-li ztratit důvěryhodnost.

Sdílejte článek svému okolí: