Cena Listů Pelikán 2014 pro Václava Klusoně

Slavnostního večera v olomouckém Regionálním centru se dále zúčastnili další významný český ekonom Lubomír Mlčoch a slovenská ekonomka a politička Brigita Schmögnerová. Cenu Pelikán předal oceněnému šéfredaktor Listů Václav Žák. Po laudatiu a poděkování Václava Klusoně následovala debata, jejíž zkrácený záznam rovněž přinášíme.

Lubomír Mlčoch: Chvalořeč na Václava Klusoně

Mé přátelství s oslavencem je docela pozdní periodou v životě Václava Klusoně, který – jak dnes říkají s oblibou žurnalisté – pomalu atakuje devadesátku. Blíže jsme se seznámili až v době, kdy Václav Klusoň měl již úředně důchodový věk. Pozdní přátelství však je u Václava Klusoně spojeno s neobyčejně plodným obdobím „pozdního sběru“ několika závažných publikací, jež patří ke zlatému fondu české institucionální ekonomie. Ve víně je pravda a vína s označením pozdní sběr již u nás oceňují nejen someliéři... A mě byla dána příležitost k „ochutnávce“ několikrát jako jednomu z prvních čtenářů, jako recenzentovi. Ostatně – je třeba upřímně doznat, že Václav Klusoň několikrát recenzoval zase mé práce. Přesto si myslím, že jsme se oba snažili o zaujatou nezaujatost. Ta byla dána už tím, že naše profesionální životy běžely dlouho nejen s „fázovým zpožděním“, ale také jaksi asynchronně.

Byl jsem ještě dítě předškolního věku, když Václav Klusoň měl již jako vysokoškolák šanci volit mezi přednáškou národního hospodářství u profesora Macka nebo profesora Engliše – a takových pamětníků je dnes již pomálu. Když mi byla dána jako mladému asistentovi příležitost přednášet vědeckým aspirantům a poté publikovat Teorii firmy v Ekonomickém ústavu ČSAV, zadělával jsem si tím současně na „vyslání do praxe“ na skoro dvě desetiletí. Když já šel „do praxe“, Václav Klusoň šel naopak z praxe „do teorie“, do téhož EÚ ČSAV. Teprve půldruhého roku před koncem „normalizace“ se naše cesty setkaly: díky nabídce Václava Klusoně na práci v jeho týmu. Nabídku jsem přijal, když jsem krátce předtím odmítl podobnou nabídku do Prognostického ústavu téže Akademie. Dodatečně, po letech mi došlo, že už touto volbou jsem se rozhodl pro parketu ekonomické teorie, nikoliv pro praxi reálné politiky. Na půdě akademické jsme ale spolu nakonec dlouho nepobyli, právě jen po období „fázového přechodu“, zlomu doby. A tak se naše přátelství vlastně rozvinulo, až byl Václav důchodcem, a v uplynulých dvou desetiletích se i naše badatelské usilování doopravdy sblížilo. Skutečně svobodným i ve svobodné společnosti – to si přiznejme – se člověk stává teprve tehdy, až má své jisté – penzi.

Ekonomická teorie, která mne tehdy před více než čtvrtstoletím lákala, mne s neúchylnou pevností vedla k filozofii ekonomie jako vědy velice blízké té, jakou představuje dnes Václav Klusoň se svými monografiemi Instituce a odpovědnost, Úvahy post-transformační, Moderní korporace v soudobém kapitalismu. Jde o institucionální ekonomii s etickým rozměrem, a v případě Václava Klusoně jde současně o dílo, v němž – s odkazem na jedno z evangelijních podobenství – on jako dobrý hospodář vynáší ze svých pokladů věci staré i nové. To, že má člověk o generaci starší komparativní výhodu pamětníka, je jaksi přirozené. Je ale skutečně úžasné, když autor je i po své osmdesátce schopen sledovat vývoj v disciplíně, které se upsal na celý život, a to nejen v teorii, ale i tam, kde teorie ukazuje svou šeď proti zelenému stromu života. A o tom všem knihy Václava Klusoně přesvědčivě svědčí.

Ale co více: jsme přece jen na slavnosti pořádané nikoliv Českou ekonomickou společností – jak by si oslavenec nepochybně také zasloužil –, ale na ocenění dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog. A proto je třeba na tomto místě vyzvednou schopnost Václava Klusoně, DrSc., podat i neprofesionálnímu čtenáři tu nejsložitější odbornou problematiku svěžím a srozumitelným jazykem. A to Václav skutečně uměl a umí; už např. jeho titulek „Nesnesitelná křehkost finančního inženýrství“ z roku propuknuvší globální krize to jasně dokládá.

Na duševní svěžesti Václava Klusoně má jistě svůj podíl pevné a krásné rodinné zázemí. Rodina je pro našeho oslavence prioritou, a přikládá jí mimořádný význam i jako instituci. Já v tomto ohledu Václavovi velice vděčím za nasměrování mého výzkumného zájmu v posledních letech. Na počátku totiž stál dárek od Václava – kniha Dr. Bedřicha Vaška, křesťanského sociologa, vydaná v Olomouci Maticí Cyrilometodějskou před 90 lety. Tato Rodina 20. století z roku 1924 byla pro mne velkou inspirací pro ekonomii rodiny naší doby.

Smysl pro mezigenerační předávání vědění a poznání se u Václava Klusoně projevoval i tím, že od počátku sledoval profesní růst několika mladých – ještě o generaci mladších – ekonomů se sociálně demokratickou inklinací, kterou on sám jako štafetu přebíral po svém tátovi. Zájem o Jířího Havla, Milana Sojku a Pavla Mertlíka byl u Václava nelíčený a zasvěcený; přitom tehdy ještě nikdo – ani on – netušil, že půjde jednou o budoucího místopředsedu vlády, autora velkého díla dějin ekonomických teorií či do třetice ministra financí. Zájem byl ale v tomto případě oboustranný – Havel, Sojka i Mertlík Klusoně znali a četli. Havel svým zájmem na pomezí ekonomie a obchodního, a specielně směnečného práva by snad býval byl institucionalismu Václava Klusoně nejbližší; to ale přervala jeho předčasná smrt. Milan Sojka ještě stihl zahrnout Václava Klusoně do slovníku českých a světových ekonomů jako významného institucinalistu a jeho poslední článek pro Politickou ekonomii, již jím nedokončený a bohužel rovněž až posmrtně vydaný, kladl sobě i čtenářům sugestivní otázku, zda to nebude právě škola institucionální ekonomie, co v 21. století nahradí dosud převládající hlavní proud. A potom – jako jakýsi tajemný projev reciprocity – byl Václav Klusoň oceněn jako první laureát nové Ceny Milana Sojky udělované Národohospodářským ústavem Josefa Hlávky a Vysoké školy ekonomie a managementu. Cenu Václav dostal za monografii Moderní korporace v soudobém kapitalismu, věnovanou památce Milana Sojky. Toto dílo vydal Václav v Karolinu ve svých 84 letech v Hlávkově nadání o rok dříve! Pavel Mertlík, jeden z recenzentů studie, poté čtenářům Listů Klusoňovo dílo přiblížil; pasáže z jeho vysokého ocenění Klusoňova díla by bylo možné prakticky bez úprav použít rovněž jako toto laudatio.

Dovolte mi, abych své zamyšlení zakončil drobnou, ale velice důležitou epizodou z dětství Václava Klusoně, jak ji znám z jeho vyprávění. Epizodou důležitou jistě pro něho osobně, ale nejen pro něho: i pro naši dobu. Malý Václav chodíval s maminkou každou neděli na mši svatou, tatínek, ruský legionář, který prodělal celou sibiřskou anabázi, ne. Místo toho jako člen představenstva chodil, vybavený dostatečným počtem viržinek, do kampeličky. Lidé se ve svátek a v neděli zastavovali v „záložně“, kam si ukládali své úspory nebo vybírali hotovosti. Úkolem tatínka bylo spolupodepisovat příjmové a výdajové doklady (vkladní knížky). Ostatní obstarával kvalifikovaný pokladník. Namísto toho otec rozmlouval s některými „klienty“, kteří buď spláceli své úvěry, nebo žádali o nové, o tom, jak se jim daří a jak prosperují. To byla velká výhoda těchto malých venkovských záložen, které na rozdíl od peněžních ústavů ve městech měly spolehlivé informace o bonitě svých dlužníků. Že by někdo nebyl schopen plnit své závazky – to bylo nepravděpodobné. Šlo o vztahy důvěry, a k té jak známo nejde nikoho přinutit – důvěry musí být člověk hoden.

Bankovní lobby té dávné doby, kdy Václav byl vnímavým synkem, usilovala o „zpřísnění regulace“ lidových záložen jako nepohodlných štik v rybníce velkého bankovnictví. Dovídám se, dokonce oklikou přes starou dobrou Anglii od rovněž osmdesátníka Luďka Rychetníka, že aktuálně, v naší době, se chystá rovněž zpřísněná regulace na poslední zbytky „svépomocných úvěrových družstev“ – jak jsou v dikci dnešního zákona jmenovány lidové záložny. Důvěra k mnoha z nich už byla vytunelována v 90. letech, a dnes nepředstavují v našem bankovnictví žádné štiky, spíše rybí potěr. Ale potěr je budoucností rybníka. Nevím, zda dnešní „záložny“ u nás přežijí. Václav Klusoň však ukazuje svým dílem, že jen návrat étosu služby a nezištnosti do financí a správy svěřených peněz může zachránit kapitalismus doby pozdní.

Osobnost Václava Klusoně a Listy jako dvouměsíčník pro kulturu a dialog jsou pro mne jakýmsi ostrůvkem pozitivní deviace – jinak v českých podmínkách velice vzácným –, na němž ještě úplně nevymizela šance na vzájemné porozumění mezi křesťanstvím a idejemi sociálního demokratismu. Čtenáři Klusoňových knih i Listů tvoří jen „malé stádce“. Ale ten, jehož narození si o vánočních svátcích přese všechno připomínáme, nás – malé stádce – povzbuzuje, abychom se nebáli. Dělejme, co dělat máme, a všechno ostatní pak můžeme v plné důvěře svěřit jemu: vždyť jen jeden je Mistr! – jak si při všech oslavách a chválách nás smrtelníků v pokoře uvědomujeme. Gaudeamus igitur! Radujme se dokud jsme mladí, a dnešní oslavenec Václav Klusoň je vynikajícím představitelem duševního mládí, i přes svůj věk kmeta. Václave, díky.

Václav Klusoň: Pelikáni a straky (děkovná řeč)

Považuji si za velkou čest, že získávám tuto cenu a že se dnes stávám jejím jedenáctým nositelem. Stejně si vážím i toho, že časopis Listy od roku 1990 otiskuje moje stati. Lituji, že slavnostnímu předání nemůže být přítomen Václav Burian, který nás před nedávnem opustil a jemuž vděčím za mnohé, zejména za porozumění mému uvažování a mým argumentům.

V roce 2015 uplyne 25 let od zahájení ekonomické reformy. Tuto událost proto nemohu přehlédnout a několika poznámkami, právě při této příležitosti, ji připomenu.

*

Počátkem roku 1990 byl vytvořen tým expertů české vlády v čele s místopředsedou vlády Františkem Vlasákem, který dostal za úkol vypracovat scénář přechodu na tržní ekonomiku v rámci svobodné společnosti. Tým sestával z převážné většiny z členů tzv. Obrody, tedy lidí staršího věku, kteří však měli zkušenosti s praktickým fungováním tržní ekonomiky a s jejími institucionálními strukturami. Já jsem byl do skupiny kooptován až po jejím založení s očekáváním, že pomohu s řešením v oblasti mikroekonomiky a s koncepcí zamýšlené privatizace. Pro ilustraci uvedu několik jmen: Čestmír Kožušník, Otakar Turek, Zdislav Šulc, Jiří Hanzelka, Karel Václavů. Mladší, teoreticky vzdělanou generaci představoval zejména Lubomír Mlčoch.

Prvním zásadním výstupem práce této skupiny byla studie Strategie přechodu k tržní ekonomice, která byla dokončena na počátku dubna 1990 a která se vyjadřovala ke všem důležitým makro- i mikroekonomickým otázkám reformy. V letech 1990–1991 byla vydána i řada zákonů upravujících jednotlivé reformní kroky jako zákony o malé a velké privatizaci, o Fondech národního majetku, restituční zákony a mnoho dalších. Toto období bylo charakterizováno tím, že byly odbourávány pilíře modelu direktivního řízení a zároveň měly být vytvořeny předpoklady pro fungování výkonné tržní ekonomiky. Obtíž byla v tom, že zatímco v politické rovině bylo poměrně snadno dosahováno obecné shody o cílech transformace, při formulování konkrétních opatření již tomu tak zdaleka nebylo. Obrovitost a historická ojedinělost procesu sociálně-ekonomické transformace vyzývala ke skromnosti všech, kteří tento proces koncipovali a jeho průběh řídili. Nikdo si nemohl být jistý, že zvolená cesta povede spolehlivě k cíli. Prostě nebyly praktické zkušenosti ani dostatečné teoretické znalosti, a proto jedinou cestou byla otevřená diskuse založená na respektu k názorům druhých a spoluúčast všech, kteří k tomu měli co říci. Nikoliv autoritativní rozhodování.

Neuskutečněné předpoklady

Filozofií tehdejších mocných byl však radikalismus. Rázné odstraňování starých struktur. Radikální destrukce starého, pokud není nebo nemůže být doprovázena stejně radikálni konstrukcí nového, je ovšem spolehlivou cestou k neúspěchu. Jinými slovy řečeno, po zániku institucí starého systému nesmí nikdy vzniknout vakuum a zanikající mechanismy musejí být plynule nahrazovány přinejmenším stejně efektivními mechanismy novými. Vzpomínám si na slova svého učitele Prof. Josefa Macka, tehdejšího děkana Vysoké školy obchodní. Když za ním v roce 1949 přišli s požadavkem, aby do výuky jako hlavní předmět zařadil plánování, odpověděl, že to rád učiní, ale až mu řeknou, jak plánování nahradí tržní mechanismus. On to neví, a proto přednášky o tržní ekonomice nahradit přednáškami o plánování nemůže. Byla to jedna z mnohých kapek, které rozhodly o jeho dalším osudu. J. A. Schumpeter zase hovořil o konstruktivní destrukci. Žádný reformní krok by neměl být jen destruující, nýbrž by měl přinášet i stejně efektivní pozitivní konstrukci nového.

Základním cílem úspěšné transformace ekonomiky bylo vytvoření soutěžních trhů zboží, služeb a kapitálu. Jejich nutnou podmínkou ovšem je existence dělitelných a převoditelných vlastnických práv. Americký ekonom G. W. Nutter to vyjádřil takto: „Trhy bez dělitelných a převoditelných vlastnických práv jsou pouhou iluzí. Nemůže být soutěžního chování bez rozptýlených pravomocí a odpovědností. A nelze rozptýlit jedno bez druhého. Je-li veškerý majetek kolektivizován a tvorba cen zcela centralizována, nezbývá prostor pro mechanismus, který by významným způsobem umožňoval soutěžní soukromé podnikání.“ Proto bylo nezbytné převést významnou část státních podniků do soukromých rukou.

V rámci privatizačního procesu podle našich tehdejších názorů měly být otevřeny cesty všem v praxi již dlouho známým a osvědčeným vlastnickým a podnikatelským formám. Tedy kromě podniku-jednotlivce osobním a kapitálovým společnostem a družstvům, popř. dalším hybridním formám. Uvědomovali jsme si význam společnosti s ručeným omezeným, komanditní společnosti a společnosti akciové. V naší koncepci se na startovní čáře transformace měla objevit pestrá směs podnikatelských a vlastnických forem, a která z nich dříve dosáhne cíle, bude věcí jejích adaptačních schopností. Soutěž i zde vytřídí ty nejzdatnější.

Byli jsme si vědomi, že mnozí lidé nebudou v privatizaci spatřovat jen příležitost k samostatnému podnikání, nýbrž i ke snadnému zbohatnutí. Tito lidé totiž vycházeli a stále vycházejí z přesvědčení, že podnikání je pupeční šňůrou spojeno s korupcí, s okrádáním a s napalováním jednoho druhým. Proto jsme k reformě přistupovali s odhodláním, že budeme spoléhat na vlastní rozum a na odvahu těch, kteří hodnotí čest výše než majetek. Brzo jsme poznali, že to bylo nerealistické očekávání. Zejména velká privatizace ve všech svých podobách nabídla i velké příležitosti k obohacování v rozsahu, který jsme neočekávali.

Jak tomu zabránit? To byla otázka, která nebyla a ani dnes není uspokojivě zodpovězena. Po listopadu jsme se probudili do ovzduší jakési absolutní svobody; jako by vše, co chceme, bylo dovoleno a bylo i možné. Proto se tolik hovořilo o trhu volném, svobodném, nikoliv regulovaném. Jakoby regulace byla špinavé slovo, kterého používají jen nevzdělaní lidé, hlupci a zpátečníci. Ti ekonomové, kteří prošli základním kursem matematické analýzy, však vědí, že hledáme-li optimum, resp. extrém (minimum nebo maximum) nějaké funkce, vždy se setkáváme s množstvím omezení, která musíme respektovat. Soubor takových omezení vymezuje prostor přípustných řešení. Úkolem je pak nalézt bod dotyku této funkce s takovým prostorem. Obecně vzato, o svobodě je možné smysluplně mluvit jen jako o svobodě omezené. Trh má právo na existenci jen jako trh omezený, více nebo méně regulovaný.

Proto jsme zdůrazňovali, že nestačí říci, co chceme, ale i co nechceme. Čemu se musíme stůj co stůj vyhnout. V jedné podkladové studii pro závěrečnou zprávu expertního týmu české vlády byly mj. uvedeny tyto příklady: Nechceme, aby se koncentroval příliš velký majetek v rukou jedné osoby (dáváme přednost rozptýlenému vlastnictví); nechceme, aby vznikala ohniska velké nekontrolované ekonomické moci. Nechceme také, aby politická moc příliš zasahovala do ekonomické sféry; nechceme vytvářet takové obchodní společnosti, v nichž soutěž prakticky absentuje, tedy nechceme vytvářet nesoutěžní trhy zboží, práce a kapitálu; nepřejeme si rovněž privatizovat tzv. síťová odvětví a převádět podniky veřejně prospěšného sektoru na obchodní společnosti. To jsou ovšem jen příklady některých žádoucích omezení, jež podle našeho přesvědčení měla určovat hranice prostoru přípustných řešení reformního procesu. To se snadno řekne, avšak v praxi velmi těžko realizuje. Zdaleka ne všechny rovnice a nerovnosti takového modelu lze totiž vyjádřit v jedné stupnici, do úvahy přichází také stupnice ordinální, takže naznačené řešení není v praxi realizovatelné. V praxi je pak možné jen řešení neformální a postupné. Model nás však učí, že musíme umět rozlišovat mezi cíli a množstvím nejrůzněji vyjadřovaných omezení; jinými slovy řečeno, že musíme hledat odpovědi nejen na otázku co chceme, ale i na otázku, jak toho chceme dosáhnout.

Dalším velkým problémem, před jehož řešením jsme se ocitli, byla rychlost transformace, specielně rychlost privatizace. Zde si pro osvěžení připomeňme jeden slavný citát: „Chromý na správné cestě předbíhá zdravé, kteří bloudí.“ (Francis Bacon, 1561–1624.) S kritickým stanoviskem k této otázce se až v roce 1999 přihlásil prof. Stiglitz, tehdy hlavní ekonom a viceprezident Světové banky, který transformaci v postkomunistických zemích přirovnal k „bleskové válce“ a porovnával ji s institucionálními změnami v revoluční Francii a později v bolševickém Rusku. To bylo samozřejmě srovnání značně přehnané. Schvalování privatizačních projektů na ministerstvu privatizace ovšem často trvalo velmi krátkou dobu, někdy jen desítky minut, a nehledělo se při něm příliš na cenu privatizovatného majetku ani na splnění mnohých dalších podmínek. Právě proto byl proces velmi případně nazván šokovou terapií. Vycházelo se z přesvědčení, že „soukromý vlastník je vždy odpovědný vlastník“. Proto se tehdejší privatizátoři podvodů příliš neobávali. V privatizačních zákonech proto nebyla ani zmínka o soudním přezkoumání alespoň některých podezřelých rozhodnutí příslušných orgánů statní správy. Všeobecně předpokládaná spolehlivá orientace občanů a jejich mravní integrita dovolovaly postupovat se zhasnutými světly rychle vpřed.

Institucionální formy

Hned od počátku transformace ovládla společnost jakási „posedlost“ akciovou společností. Jako by jiné podnikatelské formy neexistovaly. Snad s výjimkou podniku-jednotlivce, který byl uplatněn v restitucích. Sem tam se objevila i společnost s ručením omezeným, v ní však bylo a stále je velkým problémem ručení. Neznalost a povrchnost myšlení některých významných politiků tak snadno postavily na piedestal privatizace akciovou společnost, jejíž funkce a nástroje si však vyložili po svém, často naprosto chybně.

Prvním a zásadním pochybením celého privatizačního procesu byla možnost založit akciovou společnost jednou osobou (fyzickou nebo právnickou). U tohoto kroku se zastavíme, protože v něm došlo k velkému selhání celého týmu vládních reformátorů i mnohých renomovaných právníků a ekonomů. Zdánlivé pochybení ve formě, jakési právnické přeřeknutí, se ukázalo být omylem v podstatě, error in re. Již náš někdejší obchodní zákoník obsahoval ustanovení, že celý akciový kapitál nemůže být upsán jednou osobou, neboť „akciová společnost je spolkem, a je tudíž k jejímu založení třeba účastenství více osob“. Německý zákon stále předepisuje nejméně pět osob, které akciovou společnost mohou založit.

Zdaleka nešlo jen o přeměnu státního podniku na akciovou společnost, nýbrž o to pomocí zakladatelů do ní vnést nový kapitál a prohloubit její podnikatelskou aktivitu. Vážným nedostatkem tedy bylo, že transformace založená na jednom zakladateli omezila vstup nového kapitálu do společnosti; výnos z případných prodejů akcií takové společnosti totiž fakticky směřoval do státního rozpočtu, popř. do nějakého fondu, nikoliv do privatizovaného podniku. Důležitým předpokladem úspěšné privatizace mělo být, že hodnota základního kapitálu nové společnosti bude vyšší než vložená hodnota základního jmění státního podniku, z něhož vzešla. Je třeba si také všimnout, že větší počet zakladatelů mohl zúžit prostor pro případné podvodné jednání a korupci státních úředníků. Ustanovení, že akciová společnost může být založena jedním zakladatelem, který je právnickou osobou, ukazují, na jak chatrných a nepromyšlených základech byla privatizace státních podniků na akciové společnosti založena.

Implicitně se předpokládalo, že akciové společnosti budou fungovat v prostředí organizovaných trhů, tedy že jejich akcie budou obchodovány na burze a že dosažená tržní cena bude spolehlivě informovat i o kvalitě privatizace. Tento předpoklad nebyl a ani nemohl být ve většině případů splněn. A to proto, že kapitálové trhy po provedené privatizaci neexistovaly, nebo jen ve velmi omezeném měřítku. Nové akciové společnosti totiž většinou nesplňovaly podmínky ke vstupu na burzu. Zůstaly tedy trvale společnostmi soukromými, nikoliv veřejnými. Soukromé společnosti se podobaly rybám, které měly žít a prosperovat ve vypuštěném rybníku...

K tomu doplňující poznámku. V roce 2004 činil celkový objem obchodů na BCPP 480 mld. Kč, v roce 2013 klesl na 174 mld. Kč, tzn. na 36 % objemu v roce 2004. Počet emitentů, jejichž akcie byly na pražské burze obchodovány, činil v tomto roce jen šest společností. Až v roce 2013 se zvýšil na 13, z valné části zahraničních. Organizovaný trh akciemi nemá ani dnes zdaleka ten význam, jaký se čekal.

Fugování akciové společnosti, jejímž jediným vlastníkem je stát, je vystaveno reálnému nebezpečí, že o zvyšování tržních cen akcií nebude mít nikdo zájem. Takže při prodeji akcií do soukromých rukou se může snadno stát, že dosažená (realizační) cena bude nižší než cena tržní. Proto při privatizaci některých odvětví, které tehdy ve Francii a ve Velké Britanii probíhaly, byla úspěšnost privatizace posuzována právě z hlediska rozdílu mezi oběma cenami. Předpokladem takového hodnocení byla ovšem existence likvidního kapitálového trhu.

Dalším problémem, který však tehdy u nás málokdo vnímal, bylo ručení podnikatelů za závazky vůči věřitelům. U akciové společnosti ručí za její závazky společnost, nikoliv akcionáři. Ti mohou utrpět ztrátu jen při poklesu tržních cen akcií. Má-li však soukromá společnost jediného vlastníka (akcionáře) nebo jen velmi omezený počet, je pro nepoctivého podnikatele, který získal svůj majetek např. privatizací, lákavé prodat všechna aktiva (fyzická i finanční), výnos prodeje si strčit do kapsy a věřitelům nic nedat. Tomu říkáme tunelování. Vytunelovaný podnik je jen prázdnou skořápkou, protože na obsahu si již pochutnaly vše bedlivě pozorující straky.

Napadlo mně, že právě straka by mohla být symbolem úspěšného tunelování a rozkrádání státního majetku. Tento pták totiž hledá vajíčka v hnízdech jiných ptáků, zobne do nich a vypije chutný obsah. Stejně si počíná tunelář v roli akcionáře; rozprodá aktiva společnosti, z nichž v nejlepším případě zbude jen skořápka. Proto soška straky by mohla být vhodným oceněním (jakousi anticenou) pro rozkradače státního majetku. Přiznám se, že inspirací tohoto nápadu mně byla opera G. Rossiniho Straka zlodějka. Předehra k této opeře by proto mohla být i vhodnou hudební kulisou při slavnostním předávání této anticeny. Ostatně příkladem takového negativního ocenění je i anticena Ropák roku, kterou každoročně uděluje občanské hnutí Děti země, které tím vyjadřuje svoje hodnocení konkrétních aktivit, jež nejvíce poškodily životní a přírodní prostředí.

Společnost s ručením omezeným není na tom o moc lépe. Společníci ručí za závazky společnosti jen do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků. Proto také je tato společnost na žebříčku oblíbenosti podnikatelských forem pro privatizaci na druhé příčce, hned za akciovou společností.

Čtyři viny

Když se mě dnes někdo zeptá, zda transformace a privatizace byly úspěšné, či nikoliv a kdo je za jejich neúspěch zodpovědný, jsem na rozpacích. Většina společnosti – jak se zdá – viníka(-y) zná, já si však myslím, že je to složitější. Vzpomínám si při této příležitosti na útlou knížku německého filozofa Karla Jasperse Otázka viny, která vyšla i u nás. Autor v této práci zkoumal vinu a odpovědnost německého národa za nacistický režim a za jeho zločiny. Výsledky, k nimž dospěl, mají ovšem velký význam i pro demokratickou, otevřenou společnost. Jaspers rozeznával čtyři typy viny (odpovědnosti): a) kriminální vinu, kdy spáchané zločiny posuzuje a trestá soud; b) vinu politickou, spočívající v odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu. Připomeňme si na tomto místě varování Winstona Churchilla, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží; c) morální vinu – jednotlivec odpovídá za všechny činy, které vykonal nebo jim jen přihlížel. Nikdy neplatí: rozkaz je rozkaz. Každý čin je podřízen morálním kriteriím, instancí pro jeho posouzení je vlastní svědomí; d) metafyzickou vinu, která vyplývá ze solidarity mezi lidmi a má za následek spoluzodpovědnost každého za všechna bezpráví a nespravedlnosti, k nimž v jeho přítomnosti a s jeho vědomím dochází. Autor podtrhuje význam morální viny a morální odpovědnosti.

Pokud bychom Jaspersovo pojetí odpovědnosti (viny) přijali i pro posouzení ekonomické transformace, museli bychom se sami sebe ptát, jak jsme přispěli k úspěchu či neúspěchu reformy. Zda naše jednání bylo racionální a odpovědné, nebo zda jsme se jen připojili k velkému davu věřících, hlásících se kupř. k Ježíšovu: „... vstaň, vezmi lože své a choď! Víra tvá tě uzdravila.“ Na první pohled se zdá, že víra a racionalita jsou – alespoň v pozemském životě – v ostrém rozporu. Položme si proto otázku: Může vůbec být víra součástí racionálního rozhodování? K. R. Popper ve své znamenité knize Otevřená společnost a její nepřátelé zavedl pojem falzifikace hypotéz. „Vědecký charakter každé teorie tvoří možnost jejího testování respektive vyvracení pravdivosti hypotéz, na nichž je dočasně postavena.“ Představíme-li si, že každá hypotéza je i jakousi dočasnou vírou v pravdivost jejího tvrzení, potom musí být pozemská víra i součástí racionálního postupu.

Politik nemá cenu, protože není na prodej: Debata Václava Klusoně, Lubomíra Mlčocha a Brigity Schmögnerové

Brigita Schmögnerová: Po rozdeleniu federácie bola výčitka na adresu unitárneho modelu transformácie jeden z argumentov, po ktorom siahla slovenská vláda V. Mečiara. Produktivita práce bola o pätinu nižšia než v ČR. Slovenská republika zažila väčší šok, zapríčinený likvidáciou zbrojného priemyslu, HDP v krajine klesol asi o 15 %. Napriek tomu v rokoch 1993 i 1994 prebiehal na Slovensku rovnaký transformačný scenár ako v ČR. Po vzniku ďalšej vlády V. Mečiara už možno hovoriť o odklone od spoločného transformačného scenára. V tom čase sa kupónová privatizácia odmietla a pokračovalo sa prostredníctvom tzv priamych predajov. Podnikateľský sektor začal zasahovať do politickej moci. Získaval štátne podniky za nízke ceny, aj úvery, ktoré potom poškodzovali slovenský bankový systém. Súkromný sektor si presadil i daňové úľavy, ktoré bolo neskôr potrebné meniť. Podnikatelia majú byť súčasťou tripartity, no oni si osobovali právo formulovať hospodársku politiku. A vtedajší predseda vlády im načúval. Väčšina týchto podnikateľov využila podniky na to, aby sa obohatila. Len zlomok sa dostal do rúk manažérov, ktorí ich vedeli aj spravovať. Preto v tom období znovu narastal rozdiel medzi mikroregiónmi, medzi mestami a dedinou. Znovu máme hladové doliny, aké tu boli za prvej republiky.

Od řady lidí, kteří se v českém prostředí podíleli na ekonomické reformě z počátku 90. let, zaznívá, že byla dobře připravená. Že ale, když si vypůjčíme slova Otakara Turka z posledních Listů (6/2014), nikdo z nich neměl tu drzost jít rozhodovat o věcech, o kterých přeci jen věděl tak málo. Kde se v člověku bere vůle k moci a k čemu pak lze tu moc použít? Paní Schmögnerová, byla jste čtyři roky ministryně financí, mohla jste jistě realizovat i něco ze svých politických cílů...

Brigita Schmögnerová: Môžem povedať, čo nás v roku 1998 motivovalo podieľať sa na vzniku vlády. Mám na mysli stranu, ktorej členkou som vtedy bola, Stranu demokratickej ľavice. Tá vznikla z Komunistickej strany Slovenska, no zaznamenala iný vývoj ako vaša KSČM. V deväťdesiatom roku sa táto strana začala transformovať na stranu sociálnodemokratického typu, ospravedlnila sa a vzdala sa svojich dovtedajších princípov.

V rokoch 1994–1998 prichádzala SR o možnosť podieľať sa na prípravných krokoch, ktoré by jej umožnili integrovať sa do európskych a euroatlantických štruktúr. Madeleine Albrightová vtedy označila Slovensko ako čiernu dieru v Európe. Slovensko sa ocitlo v rukách záujmových skupín. Vládla autoritatívna politika, ktorá menšinám a opozícii odnímala práva. A tak, hoci Slovensko plnilo ďalšie helsinské kritériá, neplnilo kritérium demokratického vývoja. A my sme si uvedomovali, že je potrebné vytvoriť vládu, ktorá by tento nepriaznivý vývoj zmenila. Preto sme boli ochotní vstúpiť do vlády širokej koalície. Pričom sme boli v pozícii „junior party“. Všetky ostatné strany v nej boli inej politickej orientácie.

Spočiatku sme naozaj nepredpokladali, že tá koalícia našu stranu zlikviduje. Nebola to túžba po moci onoho druhu, o ktorom sa často hovorí, keď sa niekto rozhodne podieľať sa na vláde. V našom prípade išlo o naskrze altruistické rozhodnutie stať sa súčasťou koalície. Ale čím dlhšie sme v nej zotrvávali, tým viac sa ukazovalo, že SDĽ skončí. Jej zánik predstavuje obeť za úsilie zastaviť spomínané nepriaznivé trendy. Mne osobne je veľmi ľúto, že strana zanikla, lebo sa nazdávam, že bola na najlepšej ceste stať sa štandardnou sociálnodemokratickou stranou.

Zaznělo zde, že východoevropské ekonomiky na počátku 90. let potřebovaly ke své transformaci zahraniční kapitál. Když se rozhlížíme dnes, nevidíme žádný domácí kapitál...

Václav Klusoň: Kdybychom s transformací a privatizací čekali na domácí kapitál, nikdy je nemůžeme uskutečnit. Celková hodnota majetku, který byl nabídnut k privatizaci, činila 1 bilion 300 miliard korun. Hodnota státního dluhu činila loni 1 bilion 600 miliard. Jsme národ, který zapomněl šetřit a rozlišovat disponibilní prostředky na spotřebu a na investice.

Naše metoda postupné privatizace vycházela vstříc všeobecně známému argumentu, že není dost kapitálu. Počítali jsme – při splnění podmínky více zakladatelů při založení akciové společnosti –, že stát vloží jako věcný vklad existující státní podnik, který předtím přivede na úroveň hospodářství přijatelnou pro každého, kdo chce podnikat. A že tato nabídka přivede další investory, kteří budou mít zájem podnik provozovat. Proto měla mít akciová společnost více zakladatelů. Stát měl dát státní podnik, ostatní zakladatelé rentabilitu.

Pane Mlčochu, hovořili jsme v souvislosti s ekonomickou reformou o „prostoru přípustných řešení“. Uměl byste říci, o čem v ekonomice musí rozhodovat politika?

Lubomír Mlčoch: Někteří kolegové se zabývají takzvanou novou politickou ekonomií, tedy ekonomií politických trhů. V ní se politik pojednává jako podnikatel svého druhu, který tím, že si získává politickou reputaci a roste v politické hierarchii, zvyšuje svůj osobní kapitál. Ten se v okamžiku, kdy končí v politice a přechází do byznysu, transformuje na kapitál spočívající v tom, jaký dostane plat, kde je zaměstnán atd. V tomto pojetí padají hranice mezi trhy normálními a politickými a ten systém je korupční svou podstatou. Pokud se toto v ekonomii přijme jako standard, tak politika zaniká. Má-li si něco politika ponechat, pak to, aby politik neměl cenu, protože není na prodej. Otázka vzniká, zda se někdo může stát politikem, když není na prodej.

Zkrácený neautorizovaný záznam debaty z Regionálního centra Olomouc. Za Listy kladl otázky Patrik Eichler.

Sdílejte článek svému okolí: