Cena Listů Pelikán 2021 pro Pavla Rychetského

Pavel Rychetský ale cenu obdržel i proto, že i ve funkci předsedy Ústavního soudu dohlíží na uplatňování práva a spravedlnosti v souladu se základními hodnotami, o které se demokratický stát opírá, to jest s lidskými právy a svobodami.

Slavnostní předání ceny časopisu Listy za politickou kulturu a občanský dialog Pelikán 2021 proběhlo ve scénáři mírně netradičním. Debaty se společně s laureátem, předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a bývalou ombudsmankou Annou Šabatovou účastnila také laureátka ceny Pelikán za rok 2020, slovenská socioložka Zuzana Kusá. Kvůli koronavirovým omezením si totiž v měsících na přelomu předloňského a loňského roku sošku osobně převzít nemohla. Kvůli koronavirovým omezením se také debaty účastnilo více lidí díky on-line přenosu než přímo v sále. V sále jsme však společně s dalšími váženými hosty přivítali hned dva rektory Univerzity Palackého, emeritního Josefa Jařaba a úřadujícího Martina Procházku.

Anna Šabatová: Chvalořeč na Pavla Rychetského

Pavel Rychetský dostoupal na právnický Olymp. Není přitom jen právník, je i člověk, byl politik, byť si myslím, že jeho právní a občanské angažmá je silnější než to politické.

Devadesátá léta jsou v paměti pro mnoho lidí idylickou dobou. Někteří si ale pamatujeme, že v roce 1992 se Občanské hnutí o několik desetin procenta nedostalo ani do České národní rady, ani do Federálního shromáždění. Pavel byl do té doby místopředsedou pro legislativu ve druhé vládě Mariana Čalfy. Po volbách si najal kancelář v bloku, ve kterém jsme bydleli, potkávali jsme se a říkal mi, že neví, zda se jako právník uživí, že si musel za sedmdesát tisíc koupit ASPI, právnický informační software, a musel se za tím účelem zadlužit. Velmi brzy pochopil, že se dobře uživí, ale bylo to vhození do nové situace a role. Pokud si vzpomínám, ani univerzita nechtěla zaměstnávat lidi s levicovější pověstí, jakkoli šlo třeba o lidi s dlouholetým angažmá v disentu.

Krátce nato došlo k rozpadu Československa, byl přijat zákon o státním občanství, a můj muž, Petr Uhl, se nechtěl smířit s nastalou situací, a tak se rozhodl, že bude optovat pro slovenské občanství. Český zákon byl napsán docela striktně a postaven na ideji jednoho občanství a nemožnosti občanství dvojího. Takže když na Úřadu Městské části Praha 2 optoval, následovalo pozbytí státního občanství České republiky. Petr se rozhodl, že se bude soudit, o čemž jsme se šli s Pavlem poradit. Nebyl si jistý, zda s takovou věcí bude možné jít k soudu, ale nakonec jsme se dohodli, že se té věci ujme, a trvalo pak do roku 1997, než Ústavní soud po mnoha a mnoha peripetiích na základě sofistikované a hezké argumentace Pavla Rychetského, který naznačil rozdíl mezi optovat a zvolit, rozhodl, že Petr Uhl českého občanství nepozbyl.

Krátce nato vyhrála volby sociální demokracie a Pavel byl, tentokrát ve vládě Miloše Zemana, opět místopředsedou vlády pro legislativu. Patřil k těm, kdo připravili novelizaci zákona o státním občanstvím, která různé způsobené škody alespoň částečně napravovala.

Pavel pochází z právnické rodiny. Tatínek byl právník, maminka byla právnička a starší sestra byla také právnička. Ve svých pamětech si tak trochu povzdychl, že to asi tak vyplynulo, že bude také právník. Rodina byla levicová, ale Pavel si díky své svobodomyslnosti na problém zadělal ještě před rokem 1968. O dva roky dříve, když byl ještě soudním čekatelem, se řešily dozvuky majálesu z roku 1965 a Pavel se byl na tom soudu podívat, soudili dceru Čestmíra Císaře a Veroniku Vieskovou, dceru prokurátora z 50. let, a ony dostaly nepodmíněný trest. Maminka té Veroniky omdlela a Pavel, když ji vynášel, tak řekl, že prokurátor je „pitomec“, nějakou přiléhavou, ale ne úplně zdvořilou charakteristiku. A hned druhý den byl sám trestně stíhán za útok na veřejného činitele.

Díky tomu se ovšem ocitl na univerzitě a také se věnoval více teorii než praxi, blíže začali také spolupracovat s Petrem Pithartem. Po roce 1968 už nemohl zůstat ani na univerzitě a já se s jeho jménem setkala až pak v Chartě 77. Neznali jsme se, ale věděla jsem, že existuje okruh právníků, kterým se nějaké texty dávaly na posouzení – Jiří Hájek, Zdeněk Jičínský, Ladislav Mikule a další. Sice jsme někdy brblali, že právníci jsou konzervativní, ale zpětně oceňuji, že Charta 77 měla i docela vysokou právní kulturu svých textů. A už před rokem 1989 byla skupina lidí, která se snažila napsat novou ústavu, a Pavel v té skupině byl.

Po sametové revoluci se Pavel stal generálním prokurátorem České republiky a po vítězství Občanského fóra ve volbách v červnu 1990 se stal místopředsedou federální vlády pro legislativu a byl motorem restitučních a rehabilitačních zákonů, jakkoli se OF během těch dvou let rozpadlo na Občanské hnutí a ODS a Pavel, s dalšími lidmi mně blízkými, přešel do OH.

Později Pavel kandidoval do Senátu, byl zvolen za Strakonicko, a já jsem mu vděčná za jednu věc: případ utopení Tibora Danihela, kterého skupina skinheadů zahnala do Otavy v Písku v roce 1993 a na který justice zareagovala absurdně, začala to stíhat jako výtržnost a udělovat podmínky. Šlo o několikaleté úsilí, podněcované dávno zemřelým Jakubem Polákem, který se obracel na kdekoho, kdo měl odpovědnost, a ze Senátu nakonec vzešel podnět na přezkum toho rozhodnutí a myslím že po deseti letech, to bylo odsouzeno jako vražda v nepřímém úmyslu.

V roce 2003 přišla nabídka stát se soudcem a předsedou Ústavního soudu. Tou dobou jsem byla v Brně jako zástupkyně veřejného ochránce práv, takže jsme se čas od času stýkali. Když jsem se pak vrátila jako veřejná ochránkyně práv, byla jsem velmi ráda, že jsme se mohli znovu setkat. Velmi jsem oceňovala Pavlovo vystupování v uprchlické krizi, které nebylo běžné, bylo velmi málo lidí ochotných jednoznačně se k těmto věcem postavit.

Pavel už osmnáct let dává čest českému ústavnímu soudu tak, že je to instituce, za kterou se nemusíme stydět, věřím, že do konce mandátu ve své práci vydrží.

Právo, lidská práva a sociální spravedlnost dnes: Debata Pavla Rychetského se Zuzanou Kusou a Annou Šabatovou

Pavel Rychetský: Společnost, která se tu sešla, a cena Pelikán jsou pro mě velikou ctí. Doplním jen jednu krátkou epizodu: V roce 1968 jsem učil na pražské právnické fakultě, přišly čistky, byl jsem v té první vyhazované vlně, byl jsem nezaměstnaný a spolu s Rudolfem Slánským mladším a Rudolfem Zemanem, vyhozeným parlamentním zpravodajem a po listopadu šéfredaktorem Lidových novin, jsme založili obchodní, reklamní kancelář a mysleli jsme si, jak se budeme živit. Nebýt ale Rudolfa Slánského, úplně jsme zkrachovali. Vymyslel, že bychom mohli vyrábět hlavolam ježka v kleci, nechal ho lisovat v ČKD a my jsme ho prodávali na Příkopech ve stánkovém prodeji, a to nás uživilo. S nástupem normalizace nás pak ovšem také zrušili a zakázali.

Cena Pelikán společně s Listy ve mně vyvolávají dost silné historické reminiscence. Když jsem ještě v letech 1966 a 1967 učil na právnické fakultě, dělal jsem, jako jakýsi vedlejší úvazek, právního poradce v Literárních novinách, předchůdci Listů. Tam jsem se skamarádil a poznal s Ludvíkem Vaculíkem, Milanem Jungmannem, Ivanem Klímou, celou tou plejádou lidí. Bylo to období, které mě do jisté míry směrovalo a formovalo. Jméno Pelikán je přirozeně spojeno s tím, že byly dva kanály zvenčí, jeden Pelikán s Listy a druhý Tigrid se Svědectvím.

Cena Pelikán je spojena s lidskými právy a svobodami. A tím, jak říkala Anna Šabatová, se dneska živím. Ústavní soud je totiž povolán k ochraně Ústavy a na prvním místě k ochraně lidských práv a svobod. Dělám to už osmnáct let a vím jedno, lidská práva a svobody nelze seřadit do žebříčku, podle důležitosti. V každé kauze se znovu a znovu poměřuje, a může vám to připadat podivné, ale u Ústavního soudu se poměřuje střet dvou ústavně chráněných hodnot. A my musíme jedné z nich dát v té konkrétní kauze přednost.

Začal jsem tím, že se nedají jednotlivá lidská práva a svobody řadit podle významu, ale chtěl bych zakončit Fergusonovým citátem z anglického Parlamentu: Můžete nám vzít všechna práva a svobody, ale pokud nám necháte svobodu projevu, všechna práva a svobody získáme zpět.

Zuzana Kusá: Můj život nebyl tak dramatický jako život našich dvou spolubesedujících. Ještě na konci minulého režimu jsem měla možnost vybrat si téma dizertační práce a dokonce i školitelku, která mi přišla velmi vzdělaná a měla přehled v aktuálních sociologických směrech, a ty mě inspirovaly v tom, že jsem se chtěla věnovat sociologii skrze životní příběhy lidí. Od počátku své práce jsem se pak věnovala sociologii cestou sbírání životopisných vyprávění. Nejprve jsem se snažila dávat hlas lidem, kteří byli před rokem 1989 nežádoucí, a vymyslela jsem si megalomanský projekt – 20. století v rodinách slovenské inteligence, rodinách, které byly přítomny ve veřejném životě už před rokem 1918 a byly nějak spojeny se vznikem Československa. Velmi brzy jsem se ale od elitní skupiny a jejích životů dostala ke zkoumání lidí, kteří v 90. letech prohrávali. A díky těmto projektům jsem si uvědomila, že nestačí poslouchat životní příběhy lidí, kteří zažívají nouzi, nedovedou sehnat práci a zažívají v životě různé těžkosti, ale musím tato jejich vyprávění a prožitek těžké situace doplnit o studium měnící se legislativy, která v té době zbavovala lidi ochrany před pádem do hluboké chudoby anebo do dluhů. A tak jsem začala dělat práci, která kombinuje různé druhy informací, abych pochopila, jak souvisí jednotlivý život a jeho možnosti se změnami v legislativě. A jak změny v legislativě souvisejí s kroky dalších aktérů. Slovensko bylo v 90. letech ve špatné ekonomické situaci, bylo závislé na zahraničních půjčkách a ty půjčky měly podmínky související s velmi radikálními, řekli bychom pravicovými, reformami, jejichž cílem bylo co nejvíce zeštíhlit sociální stát.

V té době se většina sociologického diskursu na Slovensku orientovala na jednotlivce a jeho schopnost překonávat překážky. Překážel mi jednostranný pohled tehdejší sociologie na jednotlivce jako neschopné využít výzvy dané doby, lidi zabarikádované štědrým sociálním státem, což fakticky nesedělo s realitou. Ale sociologové si běžně nevšímají právního prostředí. A byla tu hypotéza, která byla rozšířená i v české sociologii, že když se lidem nedaří využít ty ohromné možnosti, které svoboda nabízí, tak je to proto, že mají nějaký druh postkomunistické mentality a že v jejich hlavách jsou nějaká předsudečná schémata, která jim brání vidět jejich možnosti a zároveň je paralyzují. Byl předpoklad, že lidé za minulého režimu byli pasivní, nechali se sebou manipulovat a to je ten druh mentality, který vede k prohře v nových časech.

Sama jsem vždy měla velká očekávání od instituce Ústavního soudu s tím, že Ústavní soud bude rozvíjet a zdůrazňovat určité principy, na které se v 90. letech a v prvním desetiletí tohoto století na Slovensku vůbec nedbalo. Například nejreformnější, druhá Dzurindova vláda neměla ve svém programovém prohlášení ani jednou slovo důstojnost, snad s výjimkou důstojníků. Přitom důstojnost, ochrana důstojnosti člověka má být tím hlavním principem, od kterého se odvíjejí další pravidla správy společnosti.

AŠ: Mnoho lidí z mého okolí má 90. léta v paměti jako idylická, já k nim nepatřím. Osobně jsem si velmi brzy začala všímat, že jsou lidí prohravší, a to mě také přivedlo k zájmu o Romy, protože oni byli podle mě ti první, co ztratili, začali ztrácet práci, a skutečně by měl někdo prozkoumat, jak zákon o státní občanství, který nasadil podmínku několika let pobytu v České republice a beztrestnosti zamezil desítkám tisíc lidí přístup k občanství včetně tisíců dětí v dětských domovech a mnoha tisíc vězňů, kteří pak žili roky bez občanství.

PR: Není větší hodnoty v demokratickém právním státu než sociální smír. A obávám se, že si současná politická reprezentace dostatečně neuvědomuje význam, hodnotu a cenu tohoto fenoménu. Nedělejme si iluze, to, že máme relativně vysoký průměrný příjem na hlavu, to sociologové přesně vědí, jak falešný je to obraz. A lidí, kteří se mohou dostat do situace, kterou nazývám úzkost z budoucnosti, těch není málo a myslím si, že to ještě většina politické reprezentace ani médií vůbec nevnímá.

Prakticky ve všech ústavách od doby, kdy státy začali ústavy přijímat, se objevuje formulace, že lidé jsou si rovni. Řekněme, že je to právní definice, která je ve skutečnosti fikcí. Lidé si prostě nejsou fakticky rovni, někdo je mladý, někdo starý, někdo zdravý, někdo nemocný, někdo bohatý, někdo chudý. A teď ty demokratické právní státy jsou v situaci, kdy se musejí snažit tu ústavní formulaci o rovnosti všech z té fiktivní podoby nějakým způsobem posunovat k faktické rovnosti. Říká se tomu pozitivní diskriminace, což je velmi těžký úkol a všichni víme, že jistá část mainstreamu považuje pozitivní diskriminaci za smrtelný hřích. A je tedy úlohou v demokratickém právním státu soudů a v posledku ústavního soudu se na konkrétních osudech konkrétních lidí anebo při posuzování ústavnosti norem tu propast mezi právní a faktickou rovností či nerovností lidí snažit překlenout. Představa, že se to může jednou pro vždy podařit, je představa z říše snů. Může se to podařit v tom či onom konkrétním případě a někdy ten konkrétní případ může mít do jisté míry precedenční charakter pro vymezenou skupinu. Obecně se to nemůže podařit nikdy.

Hlavní práce je v tom, co ústavy nazývají rovností, která neexistuje, ke které se můžeme snažit přibližovat. To je v každé kauze tím klíčovým problémem. Ve skutečnosti totiž žijeme ve světě hlubokých nerovností. Ta sociální nerovnost je podle mě nejtíživější a nejvážnější.

ZK: Ideou rovnosti se dnes zaštiťují právě ti, kdo jsou proti sociální spravedlnosti ve smyslu péče o všechny. To jsou ti soběstační. Často ti, kdo nesou prapor rovnosti, mají pocit, že nepotřebujeme ani žádný stát. Že stát omezuje jejich autonomii. Antisystémové strany získávají na přitažlivosti mezi mladými lidmi, kteří cítí vlastní schopnosti a soběstačnost a mají pocit, že si poradí. Necítí se bezradní, mají identifikovaného nepřítele, a to je stát. Nejde jim o vůdce, ale o odbourání státních institucí, přerozdělování a kontroly.

Jednou z knih, které se chystám číst, je The Tyranny of Merit Michaela Sandela.

AŠ: Velmi zajímavá mi v poslední době přišla kniha Dana Ephrona Zabití krále, přesné a dokumentární zpracování dvou let před vraždou Jicchaka Rabbina.

PR: Celoživotně důležité jsou pro mě dvě knihy, Heinrich Böll Klaunovy názory a Chaim Potok Vyvolení, k těm se budu vždy vracet.

Za Listy debatou provázel Patrik Eichler.

Slavnostní předání ceny Pelikán 2021 a 2020 proběhla v posluchárně Václava Havla Filozofické fakulty Univerzity Palackého ve středu 8. prosince 2021, součástí byla i debata pod názvem Právo, lidská práva a sociální spravedlnost dnes. Za spolupráci na organizaci slavnostního večera děkujeme Univerzitě Palackého, její Filozofické fakultě a zvláště Katedře politologie a evropských studií, Masarykově demokratické akademii a také městu Olomouc. Publikovaný výtah z debaty je redigován a není autorizován.

Sdílejte článek svému okolí: