Cena za zbabělost

Sdílejte článek svému okolí:

Vstanu ráno, brzy docela, nestihnu tramvaj, vztek.

David je od včerejška v Anglii u Tominů. Myslím na to, co asi dělá.

Jdu do trafiky na Pražského povstání, musím koupit jízdenky, pro sebe a pro psa. Vždycky nevím, kam koukat – napravo noviny a všechny mají na přední straně ty hrozný titulky a fotky z války v Bosně a nalevo od shora dolů kolem trafikantky visí sprostý časopisy a mně je trapný na to koukat, ale ty vystrčený ohromný prsa prostě ten pohled přitáhnou.

Dvě dvoukorunové a jednu čtyřkorunovou známku, řeknu paní. Čtyřkorunový nemáme. Tak čtyři dvoukorunové.

Proboha! Chtěla jsem jízdenky! Co jsem to řekla? Aha, známky, chápavý úsměv, nic se neděje, slečno. Přijíždí tramvaj, hlavně, aby někdo neseděl na MÉM místě! Tramvaj zastaví, s obavou nahlédnu dovnitř, mé obavy se naplnily! Na prvním místě za řidičem se rozvaluje cizí klacek. To je drzost, pomyslím si, copak nevidí, že tohle je jediné místo vyhrazené pro psy? Přitom je celá tramvaj skoro prázdná. Ostentativní pobídka psa na místo před jeho nohy, KLIDNĚ si sedí dál! Co kdybych jako upadla? Je to všechno marnost.

Kymácím se v tramvaji, turisté šlapou na psa, vystoupím na Pohořelci, půl desáté a pět minut, jestli je už Šéf v krámě, budou řeči.

V krámu sedí Ota a nonšalantně kouří, popel odklepává do popelníku ve tvaru zpotvořené ženy. (Popelník japonský, hnusný, cca 1920, G 567, 850, – Kč, prodat i se slevou.) Z toho je jasně poznat, že Šéf tu není. Ota je jako vždy zničen, Verunko, Verunko, naříká, já jsem tak vospalej.

Uvázat psa, vyndat reprobedny, zapojit zesilovač, opřít stolek s knihami o zeď, pověsit pohlednice, schovat klíče, přepočítat kasu.

Utěšit Otu, přílípnout odlepenou mapu, uvařit kávu, vyměnit vodu kytkám, už jsou tu lidi.

Gutntág! Bonžůr, helou, dankešén, grácia, prégo, přijďte zas, nesnáším cizince!

V půl druhé přijde Roman Džupinka, vyvenčí Bestii, vypije kafe, převlékne si tričko, prodá jednu mapku a obrázek Prahy, jako prodavač by byl trochu moc laxní. Pročs jí dala takový jméno, diví se a drbe Bestii pod stolem za ušima, vždyť je to takovej drobek! No, protože jsem chtěla původně černýho německýho ovčáka, vysvětluju, ale nabídli mi zrovna tuhle Aničku a ona na mě tak smutně koukala. A taky teda sežere podstatně míň žrádla!

Aničku? V útulku jí totiž říkali Anička, Džupinka se směje, ale ten má sám co říkat o jméně, když příjmením Džupinka se nejmenuje snad vůbec nikdo na světě, jen jeho fotr, co je opustil – vedle něj invalidní maminku a ségru a nechal je živořit v 2+kk na sídlišti v Řepích.

Roman zatím zkoumá obchod, proč tu máte vzadu hajzlpapíry a zubní pastu, diví se svým somnambulním způsobem. Vysvětluju, že tu byla dřív drogerie a Šéfovi povolili udělat si tu antikvariát jenom s podmínkou, že zachová pro místní lidi základní drogistický sortiment.

Tak to je bizár, směje se Roman, barokní mapy a Ariel s Vizírem. Když jsme spolu podruhé chodili, měla jsem poprvé a naposledy LSD. A Roman už se loučí, no nic, beruško, pa, zavolej mi někdy, zapaříme.

V půl čtvrté přijde Šéf, přinese tři bedny zboží, Oto, roztřiď to vzadu, jaká je tržba, nekouřili jste tady náhodou?!

Šéf zase odejde, půl šesté, spočítat kasu, srovnat nesrovnalosti, vyhodit zákazníka,
vzít telefon, ne, Šéf tady není. Byl a odešel.

Dopočítám mince a v kase schází patnáct korun. Počítám pro jistotu ještě jednou a dopočítám se k přebytku dva tisíce padesát tři korun. Počítám znovu a ještě jednou. Drobné se mění, dva tisíce zůstávají. Podle staré zkušenosti, že pakliže někde přebývají dva tácy, jinde budou chybět tři, ukládám přebytek do obálky, zapíšu sumu, zatajím ji před Šéfem, uložím do kasy, snad se to zítra nějak vyřeší. Ota spočítá hotovost vzadu v trezoru, vyžahne jednu lahvovou plzeň, polituje se a učeše si vlasy. Seberu psa, tašku a klíče a zazvoní telefon.