České země ve víru globálního kolonialismu

Sdílejte článek svému okolí:

Svět 19. století byl mnohem propojenější a provázanější, než běžně předpokládáme. Myšlenkové a ekonomické transfery překračovaly nejen české pohraniční hory, ale i celé kontinenty a oceány. Také česká společnost byla v čilém kontaktu s okolním světem a nevyhnutelně se střetávala s koloniálními mocnostmi a jejich idejemi. Zdejší intelektuální prostředí se ve víru vlastního nacionalismu snažilo dokázat, že český národ má své místo v klubu civilizovaných evropských národů, přestože nemá vlastní stát.

Téma kolonialismu silně rezonovalo mezi českými nacionalisty. Kromě dokladů vlastní pozice byl koloniální útlak také instrumentálně využíván k vymezování se vůči Němcům. Koloniální výjevy se uplatňovaly symbolicky, a to jak ve formě karikatur, tak prostřednictvím srovnání. V zásadě se v tomto přístupu vyvinuly dvě polohy. První využívala mimoevropský svět jako referenční rámec negativních aspektů spojovaných s evropskou civilizací. Druhá interpretace vnímala kolonialismus jako symbol útlaku a přirovnávala jej k příkoří českého národa v německém „područí“.

Přenos idejí

Myšlenkový svět 19. století spjatý s koloniální problematikou představuje konstrukci, tedy spojení různých idejí a ideologií vytvářejících složitý diskurs. Mnohé z těchto myšlenek sloužily koloniálním společnostem k ospravedlnění vlastního počínání ve vzdálených krajích. Vnímání vlastní civilizace jako nadřazené – ať už z technologických, rasových nebo náboženských důvodů – se de facto stalo základem tehdejší evropské sebeidentifikace.

Zmíněný diskurs byl produktem poměrně složitého systému tvořeného různými aktéry a institucemi. Mezi ně samozřejmě patřila muzea i univerzity. Vysoké školy vychovávaly úředníky a odborníky, kteří následně působili v koloniích. Česká orientalistika byla navázána nejen na rakouské, ale i na německé univerzity, kde měl tento faktor výraznější přítomnost. Řada českých orientalistů prošla univerzitami v Mnichově a Lipsku. Někteří se také dostali na školy v jiných mocnostech, jako byly Francie nebo Velká Británie.

Mnoho Čechů získalo vlastní koloniální zkušenost díky službě v administrativním aparátu koloniálních mocností. Známe případy českých úředníků pracujících pro mocnosti v Africe nebo Asii. Mnozí obyvatelé našich zemí pronikli do tohoto prostoru také jako misionáři nebo zde působili jako duchovní. Poměrně zajímavým případem jsou vojenské zkušenosti našich krajanů. Mnozí z nich v uniformách americké armády zažili střet s indigenním obyvatelstvem v Severní Americe nebo se účastnili jiných koloniálních výbojů.

Zkušenost s válkou mimo Evropu přineslo také mexické dobrodružství císaře Maxmiliána I., které do této země přivedlo mnoho Čechů ve vojenských uniformách i na úřednických postech.

Dalším aktérem přenosu koloniální zkušenosti byli cestovatelé a cestovatelky. Kromě samotných cest hrála významnou roli i jejich následná činnost, která zahrnovala zejména přednášky, psaní publikací a novinových článků a v neposlední řadě také pořádání výstav.