Čeští miliardáři a dar republice?

Byla to náhoda, která se mi tentokrát při cestě do Prahy na veletrh Svět knihy přihodila, když jsem místo v hotelu ve středu města bydlela na novém sídlišti Barrandov. Toto nové sídliště se pro mne totiž stalo zcela neočekáváným podnětem úvah a snad i poznání, o které se teď pokusím.

Zatímco slovo čtvrť v nás obvykle vyvolává představu skupiny velkých či menších rodinných domků se zahrádkami, pak slovo sídliště řadu za sebou postavených pětiposchoďových nicneříkajících bloků s pokusem o něco zeleně mezi nimi. Ani z balkónů vyplňujících jednu stranu fasády se člověk nemůže těšit. Svobodný prostor pro vzduch a pocit bytí, jak to u skutečných balkonů je, neotvírají. Byla to také sídliště postavená ne pro člověka jako jedince, ale příslušníka třídy pracujících. Osobitost jeho já v bytě na sídlišti spíš usýchala, než kvetla, jak tomu chtěli někteří architekti, často opoždění funkcionalisté, nejen v socialistických, ale i kapitalistických zemích Západu.

Když jsem vystoupila na poslední stanici sídliště nový Barrandov a vydala se s kufrem do ulice, kde jsem měla bydlet, prošla jsem nejprve kulatým náměstím koncipovaným ne pro auta, ale chodce a děti, které tu jezdily na koloběžkách. A když jsem udělala ještě několik kroků, zdálo se mi najednou, že jsem z tramvaje vystoupila do malého ráje plného zeleně, stromů a trávníků s činžovními domy, které tu nestály v řadě za sebou jako na sídlištích, ale vedle sebe, s různými barvami a formami fasád, balkonů a oken. Cítila jsem se tu zkrátka nevysvětlitelně dobře. Ne, nový Barrandov nebyl sídlištěm starého typu, ale citlivými architekty vytvořeným předměstím pro lidi, v němž se dá dobře žít a svým způsobem se nenápadně vychovávat k chápání toho, co je krásné.

Během několika dnů, které jsem tu strávila, jsem také potkávala jen lidi se spokojenými obličeji, ženy s kočárky, muže s dětmi za ruku, jako by se jim všem dobře dařilo, aniž si toho byli vědomi. Příjemné byly i cesty tramvají do města a zpět; při vystupování i nastupování si prostě lidé vycházeli vstříc.

Ale jak je možné, že vypadají tak spokojeně, zeptalo se to další den ve mně. Je to snad důsledek příjemného prostředí v němž žijí? Přece víme, že většina národa je právě naopak hluboce nespokojená s politikou vlády, která hodlá s tak zvaným balíčkem bojovat s vysokým státním dluhem, což je jistě nutné. Dobře „zabalená“ je ale do něj, zvýšením daní a dalšími asociálními řešeními postižená, právě nízkopříjmová část obyvatelstva. Velké korporace a čeští oligarchové přitom v této dlužní krizi slavili rekordní zisky, zatímco se stále dál otevíraly nůžky sociální nerovnosti. Vláda tu prostě „zapomněla“ na efektivní zdanění zisků nejbohatších, třeba miliardářů jako je Pavel Tykač nebo Daniel Křetínský. A už vůbec jí přitom nedošlo, že tímto způsobem asociální politiky žene občany do náruče nedemokratické opozice, čímž se „babišovčina“ může znovu dostat k moci.

Jestliže ale současná vláda na toto zdanění velkých zisků „zapomněla“, pak máme my jako občané republiky právo se o to zasadit nejen demonstracemi odborářů a studentů, ale i podpisovou výzvou českým oligarchům, aby v této situaci vládě svými peněžními dary jako občané republiky a členové národa dobrovolně pomohli.

Taková výzva existovala v našich moderních dějinách už dvakrát, a to v roce 1945 a pak za pražského jara. Obracela se na občany s žádostí a prosbou věnovat něco ze svých šperků na zlatý poklad republiky a měla milionový úspěch. Boháče a miliardáře jsme tehdy neměli, proto se vlády obracely ke svým „obyčejným“ občanům. Těmito našimi občany jsou ale i čeští oligarchové a miliardáři, na které bychom se jako národ měli s touto výzvou obrátit a podle jejich reakce poznat, jakými lidmi jsou; nebo se jen holedbají svým bohatstvím a mocí?

Ale bez oné přívětivé nálady na novém barrandovském sídlišti by mne výzva českým oligarchům určitě nebyla napadla.

Alena Wagnerová je novinářka, spisovatelka, překladatelka a vydavatelka. Žije střídavě v Saarbrückenu a v Praze.