Chytrá domácnost ulehčuje ženám jen zřídka

Sdílejte rozhovor svému okolí:

Ulevují nové technologie ženám od jejich odvěkého údělu? Anebo jim přinášejí další výzvy? Je tzv. „chytrá domácnost“ genderově spravedlivější než domácnost tradiční?

Na první dobrou by se chtělo říct, že nám technologie usnadňují život a všechno je lehčí. Bohužel výzkumy ukazují, že to tak není. Podle řady z nich nové technologie nejenže nepřinášejí genderově spravedlivější domácnost, ale naopak genderové nastavení domácnosti ještě utvrzují. Hlavním důvodem je, že v chytrých domácnostech zůstává vychýlená moc jednoho vůči druhému.

Nejde o explicitní uplatňování moci v podobě příkazů ve stylu „udělej tohle“. Můžeme si představit typickou situaci, kdy muž vybere a koupí novou technologii, přinese ji domů, začne ji instalovat a získává určitou výhodu a potažmo i moc nebo kontrolu nad novým prvkem domácnosti, protože hlavně on se o tuto technologii stará. Nedá se samozřejmě říct, že je tomu tak vždy a všude, ale je to pořád nejčastější scénář.

Existují data, která by ukazovala, jak velký je to fenomén?

Jelikož jde o novou výzkumnou otázku, s daty je trochu problém. Víme, že model chytré domácnosti se poměrně dramaticky rozšiřuje. Podle jednoho z posledních průzkumů portálu statista.com je v České republice okolo 90 tisíc chytrých domácností. Robust­nější data nám chybějí, nejblíže jsou tomu data Českého statistického úřadu, která ukazují, kolik domácností v Česku používá internet nebo chytrou televizi. Např. v Německu víme, že prvky chytré domácnosti používá cca 5 % populace. V USA nebo v některých asijských zemích jsou ale tato čísla řádově vyšší.

Problém těchto dat je, že většinou nejsou rozdělená podle genderu. Kvalitativní výzkumy ale ukazují zřejmý trend: technologie v domácnosti přináší a ovládá muž v naprosté většině případů, naprostá většina žen s nimi naopak takřka nenakládá.

Co by bylo třeba zohlednit, aby technologie dokázaly genderové rozdíly v domácnosti více balancovat?

Můžeme uvažovat o dvou cestách, které by bylo žádoucí kombinovat. První je bezesporu samotná výroba pro ženy přístupnějších technologií. Je možné se více ptát na jejich potřeby a preference. Často se totiž hovoří o tom, že ženy si musejí budovat nové kompetence, aby technologiím více porozuměly – to je ale podle mě trochu mýlka. Měli bychom razit spíše přístup, kterému se říká „fixing tech, not women“ („napravujme technologie, nenapravujme ženy“). Jinými slovy, neříkejme ženám, že jsou neschopné, pokud jde o zacházení s technologiemi, ale vyrobme takové technologie, se kterými bude jednodušší zacházet.

Druhou cestou je odstraňovat nerovnost ve vztahu žen k technologiím už od útlého věku. Cíleně je motivovat, naučit je hrát si s technologiemi, budovat pozitivní přístup. Vidíme to nejčastěji na příkladu počítačových her, kdy kluci od malička řeší, jaký mají počítač, co umí a jak se ovládá. Z toho pak vyrůstá úplně nový typ kompetence, která se od začátku u holek tolik neřeší.

Co v tomto ohledu ukázal tvůj výzkum v USA, přímo v srdci technologického vývoje v San Franciscu?

Šlo o pilotní výzkum, spíše mapující novou problematiku. Chtěla jsem využít toho, že jsem v Silicon Valley, kde se můžu bavit přímo s lidmi, kteří ty technologie vyvíjejí nebo prodávají.

Tamní trh je hodně rozvinutý, chytrá domácnost je tu standardem i mezi běžnou populací. Já jsem se chtěla nejdřív pokusit zmapovat prostředí – jaké máme technologie v domácnosti, co je dnes považováno za moderní, kam se vyvíjí trh, co lidi používají, na co jsou zvyklí. Z výzkumu pak vyplynula další zjištění. Třeba to, že prodejci chytrých technologií převážně zdůrazňují komfort, coby hlavní účel svých výrobků. Snižování množství domácí práce nebo konkrétní typ práce, kterou daná technologie zastane, není zas takovou prioritou.

Zaujalo mě ale například, že z rozhovorů s některými ženami bylo patrné, že technologie používají jinak. Oceňují např. chytré hodinky, protože jim pomáhají v takových těch zpravidla ženami zakoušených situacích, jako jsou plné ruce tašek a dětí. Všechny tyto poznatky v současnosti rozvíjíme v projektu SmartUp financovaném evropským schématem CHANSE, kde provádíme etnografický výzkum v českých, německých a polských domácnostech.