Demokratizace konfliktů

Sdílejte článek svému okolí:

Před 125 lety, v roce 1899, přijali rakouští sociální demokraté tzv. brněnský program. Ten vycházel ze snahy nalézt řešení větších i menších konfliktů a sporů mezi národnostmi ve velkém Rakousku-Uhersku. Program, který na sjezdu strany předložil devětadvacetiletý Josef Seliger z Čech, je třeba označit za skutečně pokrokový. Nacionalisté na všech stranách byli konfrontováni s programem, který si nekladl za cíl roztrhnout obrovskou rakousko-uherskou říši, protože by to vedlo k bezpráví. Nakonec se státy, které vznikly ve středovýchodní Evropě po první světové válce, opět vyznačovaly velkými konflikty mezi většinou a menšinami.

Místo toho chtěl brněnský program něco jiného. Nechtěl uvažovat v kategoriích velkých národních celků, protože ty se nezdály být řešením problémů. Místo toho měly vzniknout malé celky, kantony, které měly najít řešení menšinových problémů na nejnižší úrovni.

Brněnský program se měl stát rozhodujícím principem sociální demokracie na další desetiletí, a to nejen v Rakousku, ale i v Československé republice po první světové válce. Tragický konec Československé republiky v roce 1938 a marný boj sudetoněmeckých a českých sociálních demokratů proti fašismu přirozeně vyvolává otázku, zda brněnský program nakonec neselhal, protože nacionalismus a radikální řešení příliš nabraly na síle.

Z dnešního pohledu má však zmíněný brněnský program stále velký význam, a to ze dvou důvodů. Je výrazem jasného demokratického a mírového závazku. Radikálové a nacionalisté v roce 1899 a později se setkali s demokratickou odezvou a je důležité chápat dějiny Němců a Čechů v českých zemích jako demokratické dějiny, a to navzdory všem velkým tragédiím a katastrofám.

Demokratická cesta, kterou se chtěli vydat v roce 1899, je důležitá i proto, že základní princip programu – řešit problémy a konflikty demokraticky, a tedy mírovou cestou – je aktuální i dnes. Pokud je dnes obtížné čelit argumentům agresorů, může nám pomoci pohled na brněnský program z roku 1899. Protože i dnes, pokud se konflikty demokratizují, není třeba radikálních řešení.

Jako dobovou připomínku brněnského programu přinášíme text projevu Josefa Seligera (1870–1920) z brněnského sjezdu 1899.

 Mezinárodní sociální demokracie a národnostní spor v Rakousku

Komise se sešla včera večer a s potěšením mohu konstatovat, že jsme překonali potíže. Nejprve bych rád uvedl na pravou míru jednu osobní záležitost. Jak doktor [Victor] Adler, tak doktor [Wilhelm] Ellenbogen se zmínili o poznámce, že pro mě nebylo snadné obhajovat usnesení v jeho současném znění. Vysvětluji, že to bylo míněno pouze ve formálním smyslu. Věděl jsem, že čeští soudruzi budou žádat dosti závažné změny, ale řekl jsem si, že usnesení sjezdu strany bude muset být jednomyslné a že se budeme muset sejít. Samozřejmě jsem nemohl předpokládat, že věc bude tak relativně snadno vyřešitelná, jak tomu ve skutečnosti bylo.

Naše jednání vycházelo z pěti bodů navržených v usnesení. Úvodním a ochranným prohlášením jsme se podrobněji nezabývali, protože v obecné rozpravě nebyly proti této obecné části vzneseny žádné významné námitky. Usnesení, které vám Komise nyní navrhuje, má následující znění:

Body 1 až 5 se nahrazují následujícími ustanoveními:

1. Rakousko se má proměnit na demokratický národnostní spolkový stát.

2. Místo historických korunních zemí se vytvoří národnostně vymezené samosprávné celky, jejichž zákonodárství a správu organizují národní komory volené na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.

3. Všechna samosprávná území jedné a téže národnosti tvoří společně národně jednotný svaz, který spravuje své národní záležitosti zcela autonomně.

4. Právo národnostních menšin ať je chráněno zvláštním zákonem, který vydá říšský sněm.

5. Neuznáváme žádnou národní výsadu, a proto odmítáme požadavek národního jazyka; o tom, do jaké míry je zprostředkující jazyk nezbytný, rozhodne národní parlament.

Při formulaci těchto pěti bodů se Komise řídila názory, které zazněly včera. Bod 1 je pouze zpřesněnou verzí. Bod 2 musel být pozměněn, aby se odstranily nejasnosti, které řada soudruhů ohledně tohoto bodu měla. Soudruh [Antonín] Němec včera řekl, že když se zde hovoří o autonomních národnostních samosprávných územích, neřeší to otázku, jak jsou tato samosprávná území spravována z ekonomického hlediska. Včera se ukázalo, že není jasně vyjádřeno, jak mají být tato jazyková území koncipována, kam až sahají jejich práva a jaké agendy na ně připadají.

Protože rezoluce může pouze naznačit, jakým směrem se musí změna ubírat, má-li být v Rakousku nastolen trvalý mezinárodnostní mír, nemohli jsme vyjmenovat všechny agendy, které na tato samosprávná území připadají. Abychom je zde mohli uvést, výslovně jsme uvedli, že historické korunní země mají být nyní nahrazeny celostátně vymezenými správními orgány, tj. s přibližně stejnými agendami, jaké jsou nyní přiděleny korunním zemím. Včera bylo také konstatováno, že z usnesení ústředního výboru není zcela jasné, jak mají být národnostní celky organizovány, co se tím má rozumět. Bod 3 byl změněn tak, aby to bylo jasné.

Chtěl bych nyní upozornit, že národnostní samosprávná území budou muset řešit zhruba stejné agendy jako dnešní korunní země, například že samosprávné území německých Čech bude spojeno s ostatními samosprávnými územími německých jazyků v Rakousku do jednotného svazu, jehož úkolem bude řešit národnostní záležitosti všech Němců žijících v Rakousku. K vyřizování záležitostí týkajících se celé říše máme říšský parlament, který, jak již bylo řečeno, bude založen výhradně na všeobecném, rovném a přímém volebním právu.

Již včera bylo řečeno, že slovo „ochrana“ zcela nevystihuje to, co musí být národnostním menšinám poskytnuto. Nejde jen o to, aby byla národnostní menšině poskytnuta ochrana před většinou v její národnostní činnosti a kulturním rozvoji, ale také o to, aby byla této národnostní menšině přiznána určitá práva. Koneckonců nejde o rozbití stávajících komunit. Tato menšina má pravděpodobně také zvláštní zájem na obecní správě a je třeba určit, jaká práva jí v tomto nejužším okruhu náleží s ohledem na úpravu jejích nejužších veřejných zájmů. Místo ochrany tak bylo stanoveno právo, aby byla zřízena parlamentem.

Včera byla také vznesena otázka, kdo by měl tento menšinový zákon vytvořit, a odpověď zněla: Parlament. Nebylo však jasné, který parlament, zda ten současný, nebo ten budoucí. Nyní je samozřejmé, že nemůžeme chtít, aby úprava tak důležité otázky byla svěřena současnému parlamentu, který je na hony vzdálen demokratickému základu.

V diskusi se objevily dva názory: jeden říká, že není nutné vysvětlovat to, co již bylo ve skutečnosti realizováno, a druhý, který chce, aby to bylo uvedeno právě proto, že to existuje. Komise zde zvolila střední cestu a souhlasila s tím, že stanovení zprostředkujícího jazyka, pokud je to nezbytné, bude vyhrazeno Říšskému parlamentu. Aby však zachovala principiální postoj, pokud jde o národní výsady ve vztahu k určitému jazyku, ponechala první větu bodu 5 usnesení beze změny a přijala bod 5 současného znění.

To, co Komise uvedla v těchto pěti bodech, jsme mohli vidět během včerejší rozpravy, a jsem obzvláště rád, že mohu říci, že jsem byl svým způsobem zklamán, protože jsem si představoval, že obtíže budou mnohem větší, než ve skutečnosti byly. Stylizace rezoluce vedla k mylnému výkladu toho, co chce říci, zejména mezi českými soudruhy: podle výkladu jejích autorů však věc získala jinou tvář a mohu říci, že zásady stanovené v těchto pěti bodech nové rezoluce se vůbec neliší od vůdčích zásad rezoluce valné reprezentace strany. Jako zvláště důležité bych také zdůraznil, že v Komisi panovala naprostá shoda na těchto vůdčích zásadách, jak jsou uvedeny v novém usnesení.

V Komisi se však objevily dva názory. Dr. [Herman] Liebermann byl toho názoru, že bychom neměli přijmout prohlášení o hlavních zásadách v tom smyslu, v jakém jsou zde uvedeny, ale měli bychom rozšířit naše prohlášení o zásadách z roku 1892 a přesněji vyjádřit, jak vidíme náš vztah k národům.

Dále bylo při jednání komise vyjádřeno stanovisko soudruha [Antona] Kristana, které je uvedeno v návrhu jihoslovanské exekutivy. A jestliže byla celá rezoluce přijata všemi hlasy proti jedinému hlasu soudruha Kristana, hlasoval Kristan proti jen proto, že Komise odmítla zahrnout myšlenku uvedenou v návrhu jihoslovanské exekutivy, tzv. korporativní teorii, do úvodní části naší rezoluce. Mohu dodat, že Kristan prohlásil, že plně souhlasí s vůdčími zásadami stanovenými v pěti bodech. Komise také odmítla Němcův návrh, který Liebermann shrnul do poněkud podrobnější a jasněji vyjádřené rezoluce, protože si řekla, že s touto rezolucí si neporadíme, protože považujeme za naprosto nezbytné uvést vůdčí zásady. Po zamítnutí jeho usnesení však Liebermann hlasoval pro ostatních pět bodů.

Rád bych se vrátil k názoru, že bychom měli otázku státní příslušnosti považovat za pro nás neexistující, což je názor, který Komise samozřejmě nemohla vzít v úvahu. Koneckonců by to byla pštrosí politika na úkor dělnické třídy, kdybychom považovali za neexistující něco, co se před námi tak konkrétně odehrává. Národnostní otázka v Rakousku není záležitostí buržoazie rakouských národů, ale všech národů, k nimž samozřejmě patří i dělníci. Ti mají zásadní zájem na tom, jak jsou vztahy mezi národy upraveny a aby jeden národ rozhodujícím způsobem nezasahoval do záležitostí jiného národa žijícího vedle něj. Nutnost stanovit zde vůdčí zásady vyplývá především z toho, že musíme odstranit překážky, které leží bezprostředně před námi, abychom mohli rozvíjet třídní boj po celé linii.

Komise byla toho názoru, že je velmi praktické zabývat se touto otázkou již dnes, že to takhle v dohledné době dál nepůjde, že dělníci mají velmi důležitý zájem na změně současné situace a že tento pohled proletariátu by se měl přenést i na ty skupiny obyvatelstva, které nelze přímo počítat mezi proletariát. Musí přijít a přijde okamžik, kdy dojde ke změně poměrů, a pokud uznáme, že tento okamžik není tak bezprostřední, pak k němu sociální demokracie nesmí mlčet; musí dát svou pečeť vývoji a změně poměrů, k níž nutně dojde, musí se snažit, aby z této změny vzešel pro dělnickou třídu co největší úspěch, a to lze učinit jedině tak, že vyjádří své stanovisko způsobem, který je učiněn v rezoluci.

Chce-li dnešní sjezd strany vyřešit tuto nesmírně důležitou a složitou otázku, chce-li dnes dát směr, kterým máme v Rakousku kráčet, abychom se dostali z tohoto velkého zmatku, z tohoto hulvátství, z této nepříjemné situace, která se zvětšila až k nemožnosti, chce-li dnešní sjezd strany dát směr jedině rozumnému, jedině možnému a tak naléhavě potřebnému vývoji Rakouska, pak by se to mělo stát tak, že sjezd strany, že všichni delegáti všech národů Rakouska vyjádří společně svou společnou vůli. Pro hodnotu této rezoluce a pro sílu, kterou do ní chceme vložit, je velmi důležité, aby se pro ni jednomyslně vyslovil celý stranický sjezd, a proto vás, straničtí soudruzi, žádám, abyste návrh komise jednomyslně přijali bez ohledu na to, co na to řeknou šovinistické strany všech národů.

Mohli bychom přenést nebeské království na tuto zemi a naši odpůrci by z ní vždy chtěli udělat peklo. Nemusíme se proto ptát, co by na to řekli němečtí nacionalisté a mladočeši, ale musíme počítat výhradně s danými fakty. Musíme se ptát, zda to, co požadujeme a vyjadřujeme, obstojí před vědeckou kritikou, zda to, co formulujeme, je možné, nebo ne. To, co je stanoveno v těchto hlavních zásadách, není něco, co nelze uskutečnit; naopak, zamyslíme-li se nad návrhy, musíme nutně dojít k závěru, že jsou vlastně tím nejbližším, jediným možným, co je třeba uskutečnit, chceme-li dosáhnout národního míru.

Soudruzi! Uvidíme, že naši odpůrci s námi budou o tuto rezoluci a zásady v ní obsažené tvrdě bojovat. To je v povaze věci, protože nikdo nemůže být větším nepřítelem národního míru než nacionálně-šovinistické strany. Budou s námi bojovat na ostří nože. Půjdeme-li hájit své požadavky tak, jak jsme je zde na stranické konferenci přednesli, budeme jistě schopni hájit své názory s vervou a energií. Přijmete-li rezoluci v této podobě, doloží rakouská sociální demokracie, že má nejen morální a etickou sílu hájit ideu, ale bude také dokumentovat, že sociální demokracie je jedinou stranou v Rakousku, která ještě má ideje, ideje, které lze přenést do skutečné reality.

Myšlenka mezinárodní jednoty, kterou jsme tak skvěle vyjádřili v naší stranické organizaci, musí být vtisknuta do rakouského státního života jako oficiální pečeť. Co bylo možné pro nás, musí být možné i pro rakouský národ a všechny jeho třídy. Touto rezolucí reprezentujeme národní mír státu, národní mír, který jsme v naší stranické organizaci vytvořili.

Text Národnostního programu přijatého VII. sjezdem Sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku najdete v edici: Petr Prokš (ed.), Politické programy Českoslovanské a Československé sociálně demokratické strany dělnické 1878–1948, Historický ústav AV ČR, Praha 1999, dok. 18.

Text Seligerova projevu překládáme podle vydání v Arbeiter-Zeitung, Morgenblatt, Zentralorgan der österreichischen Sozialdemokratie, Nr. 268, 29. 9. 1899, s. 4–5. K vydání vybral a připravil Thomas Oellermann.

 Text vychází s podporou pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung.

Thomas Oellermann (1977) je historik.

Sdílejte článek svému okolí: