Dluh máme, ale úplně jinde

Že je kolbištěm roku zrovna úsporný balíček, grilovaný vřavami kulturních válek všech opozičních barev, vypovídá o stavu tuzemské politické scény ne zrovna lichotivě. Potřebovali bychom řešit větší, ambicióznější, naléhavější otázky. Není ale jednoduché na ně zformulovat odpovědi, protože je politikům nepřinesou v úhledných deskách úředníci a neplatí pro ně ani okřídlené „lidi vám to řeknou“, čímž se někteří rádi ohánějí.

Řídit stát není jednoduchá disciplína, protože se to moc nepodobá žádnému jinému procesu, který by se člověk mohl někde naučit. Smyslem státu je něco jiného než v případě soukromé společnosti, která (ať už má časový horizont jakýkoliv) nakonec usiluje o zisk. Stát oproti tomu zajišťuje prostředí, podmínky, ve kterých se soukromé zájmy (včetně zájmů těch firem, ale nejen jich) realizují. Někdy je potřeba, aby stát autoritativně zasáhl a vyřešil kolizi oprávněných zájmů jedné a druhé strany, proto máme třeba zákoník práce, ochranu spotřebitele či složitější podmínky pro zakládání bank nebo podnikání v energetice.

A někdy je zase potřeba, aby stát vyřešil oblast, která je sice z pohledu krátkodobé ziskovosti nezajímavá, zato je nezbytná pro sociální smír, jako je oblast důchodů, podpory rodin, ochrany životního prostředí, vzdělávání nebo zdravotních a sociálních služeb. Což ovšem neznamená, že by stát jako takový neměl také chtít udržitelné veřejné peníze a hospodářskou prosperitu (a to jsou navíc dvě úplně odlišné disciplíny). Každopádně měřítkem úspěšnosti státu není jeho rozpočtová ziskovost, a proto často ani výborní manažeři z korporátního sektoru nemusí být úspěšní v politice či státní správě. Řeší totiž jiný typ problému, než který potřebuje řešit veřejná sféra.

Státní rozpočet není tak úplně státní rozpočet

V českém mediálním prostředí často zaznívá představa, že takzvaný rozpočtový schodek (deficit státního rozpočtu) je jednak souhrnným ukazatelem ekonomické úspěšnosti státu, jednak vypovídá o zadlužení či bohatství nás všech. Média občas vykreslují příběh deficitu státního rozpočtu tak, jako by šlo o otázku rodinných financí: když je zadlužený, stát neumí hospodařit, utratí víc peněz, než má k dispozici. Realita veřejných financí je ale odlišná, a to nemusíme nutně „zabrušovat“ do sféry monetární politiky, kursu měny nebo způsobů financování státního dluhu. Základně totiž neplatí, že to, čemu se v Česku říká „státní rozpočet“, jsou všechny peníze, které má stát k dispozici. Ve skutečnosti je to zákonem určená podmnožina všech celkových peněz, které jsou určené na provoz – od škol, hasičů, policistů, pošt až po Úřad práce a vyplácení důchodů.