Do Polska s polonistou. Václav Burian zemřel před deseti lety

Sdílejte článek svému okolí:

Psát objektivně o člověku, který byl tři a půl dekády let nablízku, lze stěží. A psát příliš osobně nelze také – protože nablízku je pořád. Právě před deseti lety jsme přerušili v autě do Vídně debatu o nových autorech a rubrikách v Listech. Od té doby se mi dívá přes rameno. Jiné už to nebude.

Objektivně je působení Václava Buriana popsáno například ve výboru z jeho textů Budoucím čtenářům starých novin z roku 2017. Mám-li já psát osobně, pak ne přímo o něm, ale skrze něj – o Polsku. Poznávali jsme je napřed paralelně. Pro mne byly cesty na sever zážitkovou turistikou. Tím zážitkem byla u nás nepoznaná svoboda, a to zejména v časech Solidarity, kdy bylo paradoxně překročení hranic nejsnazší. Václav však Polsku postupně propadl, stalo se mu bez přehánění druhou vlastí. Stal se rovnocenným účastníkem tamního kulturního života. I tím, že se nezdráhal být kritický. Neviděl jsem ale u něj větší radost, než když ho v krakovském knihkupectví měli za rodilého Poláka.

O vášeň pro Polsko se doma dělil. A také o znalost tamních reálií. Byl vždy připraven cokoli vysvětlit, uvést na pravou míru. Přátele byl ochoten do Polska doprovázet, ba i vozit autem, jako třeba básníka Rosťu Valuška. Stejně tak zval a přivážel Poláky do Olomouce, kamarády i slavné osobnosti, jako byli Czesław
Miłosz nebo Sławomir Mrożek.

Našich společných cest do Polska bylo nespočet, místa zde je málo, tak aspoň pár obrázků vylovených z paměti:

– Ve sklepě domu ve varšavské Soví ulici nám nabízí Jarek Dubiel rozmnožovací stroj, nebude ho už potřebovat. Báli jsme se však, vždyť u nás se zavíralo do vězení i za přepisování na stroji. S jistou úlevou jsme na to zařízení vzpomněli, když byl za měsíc poté vyhlášen výjimečný stav, jistě zas přišlo vhod.

– Začátek listopadu 1989. Jedeme maluchem – Václav samozřejmě měl to polské autíčko – do Vratislavi. Ve čtyřech, se spacáky a basou vekopopovických kozlů a oklikou přes NDR. Václav měl tak poslední možnost ji letmo zažít. Před univerzitou se rozdávají Listy, Svědectví. Večer v divadle plném Čechů se ze záhrobí exilu vynořují Třešňák, Hutka a Kryl. Od Jiřího Pelikána a německého
hosta se z pódia dovídáme, že na Alexanderplatzu v Berlíně je milion lidí.

– Za pár let jedu autobusem do Krakova. Václav mi ve Wisłné představuje redakci Tygodniku Powszechného. Na zdi šéfredaktora Turowicze portréty papeže a Václava Havla. Nechcete udělat rozhovor s ministrem Balcerowiczem? Zrovna tady je. Tak jsme ho udělali, tedy Vašek. Exluzivně pro Hanácké noviny.

– A znovu do Vratislavi, teď přes Jeseníky na kolech. U Nisy nás dožene na mopedu mužík s nápisem na tričku Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak. Dva plnoštíhlí cyklisté, ideální cílová skupina. Dosupíme pod věž vratislavské katedrály, Václav praví rezolutně: Jedině výtahem. – A on tam je, takový ten panelákový.

– Opět na kolech, z Krakova na východ. Václav mi ukazuje Bronowice, dějiště Wyspianského Veselky. Na obzoru jak fata morgana ocelárny Nowa huta. Noc pod širákem v dešti na dvorku u hospodského štamgasta v městečku Koszyce. Nemocní dorazíme do Stalowé Woli, v hotelu na náměstí je místo pouze
v prezidentském apartmá. Václav mi praví: „Zástupce šéfredaktora Hanáckých novin musí přece bydlet na úrovni.“

Cílem bylo město pohádkového jména Biłgoraj, rodiště Singerovo, pokračujeme však dál přes Zwierziniec, národní park roztomile zvaný Roztocze, pak Szczebrzeszyn, Zamość. V rodišti Rosy Luxemburgové se, ještě nachlazení, vezeme taxíkem, pro Poláky je to dle Václava totiž běžný prostředek veřejné dopravy.

Pak už jen širá rovina. Panowie mają fajne rowery, volají na nás školačky v rozlehlé vsi.

Svátečně oděného starce se tážeme, zda je cesta průjezdná. Tak, praví, ale jsou tam dziury jak skurwysyny.

Měl pravdu.

Tomáš Tichák je publicista a šéfredaktor Listů.

Sdílejte článek svému okolí: