Existuje evropský zájem?

Přestože stát (a v důsledku toho i samotný národní zájem) byl oslaben shora – globalizací, multilateralismem, regionální spoluprací a integrací, jakož i deteritorializací – i zdola – regiony, globálními městy, nezávislými správními orgány, prostupuje pojem národního zájmu stále současným politickým diskurzem. Jeho přetrvávání závisí na několika krizích, které přispěly k posílení státu a způsobily, že je vnímán jako ochraňující entita. 

Pokud jde o EU, je nejobtížnějším problémem při uplatňování konceptu národního zájmu skutečnost, že EU je hybridní entita, která v sobě spojuje prvky supranacionalismu a intergovernmentalismu. Nicméně myšlenka, že členské státy EU mohou pracovat na dosažení nadřazeného zájmu, který přesahuje všechny jejich četné partikulární zájmy vyplouvající na povrch při konfrontaci se zásadními otázkami, je politicky výhodná a lákavá. 

Existují přinejmenším tři hlavní způsoby, jak si lze evropský zájem představit: první z nich jej považuje za výsledek vyjednávání mezi členskými státy; druhý předpokládá, že po mnoha letech evropské integrace si vlády a lidé vytvořili společné porozumění pro to, co je dobré pro všechny; třetí zastává názor, že krize mohou mít mimořádný vliv na stmelení Evropanů a vést je k představě jakéhosi společného dobra. 

V prvním případě je EU vnímána jako vysoce konkurenční aréna, kde členské státy bojují o prosazení svých zájmů a potvrzení evropského zájmu je rovno sbližování různých postojů v důsledku intenzivní politické aktivity, která nakonec vede ke kompromisu. Postup integrace je poznamenán neustálým procesem vyjednávání, v němž se každá jednotka snaží maximalizovat své zájmy a evropský zájem existuje pouze tehdy, pokud uspokojuje preference všech.  

Této minimalistické logice jsou nejvíce vystaveny politiky, o nichž se rozhoduje na základě konsensu, zatímco zásada subsidiarity hledání společných postojů znesnadňuje. Navíc logika integrace může fungovat, pokud jsou přínosy vysoké, náklady nízké a očekávání značná, zatímco nejednoznačnost může vzbudit a posunout národní vědomí k nacionalismu; to když přínosy přicházejí pomalu, ztráty jsou vysoké, naděje zmařené nebo odložené. Jinými slovy, pouze trvalý převis zisků nad ztrátami a nadějí nad zklamáním může zaručit odhodlání k integraci. 

V druhém případě se předpokládá, že po více než šedesáti letech evropské integrace (což znamená sdílení institucí, hodnot, zásad, právních předpisů a politik), po vyvinutí způsobu společného jednání, který posiluje vzájemnou důvěru, a po dlouhých zkušenostech se socializací mezi evropskými občany by byl terén připraven na formulaci společného evropského zájmu. Jinými slovy, očekává se, že integrace, která vytváří určitou formu izomorfismu, podpoří vznik podobných názorů, které by usnadnily shodu na společném evropském zájmu. Kromě toho se proces evropské integrace vyvíjel v euroatlantickém institucionálním prostředí, které určovalo hodnoty v základu procesu evropské integrace a vytvářených politik. Příslušnost většiny členů EU k organizacím, jako jsou Světová banka, MMF, OECD a NATO, měla členské státy dále stmelit. Skutečně evropský smysl pro společný zájem se však dosud neprojevil a rozpory přetrvávají. 

Ve třetím případě by definice evropského zájmu vystoupila do popředí vždy, když by členské státy ohrožovaly vnější hrozby a výzvy, a přivedla by je k přesvědčení, že evropská reakce je výhodnější než osamocená reakce. Těžko říci, zda je evropský zájem, který je v podstatě plodem reakce na krizi, pouze proklamativní, nebo zda může přetrvat a ovlivnit samotné politické jádro EU.  

Na počátku šíření koronaviru převládaly mezi členskými státy EU egoistické postoje: vlády se zabývaly jednostrannou politikou mimořádných událostí, uzavíraly hranice v rozporu se Schengenskou dohodou; porušovaly pravidla eurozóny týkající se nízkých deficitů a dluhů. Protože ale bylo jasné, že žádná země nemůže sama čelit následkům pandemie, pověřily členské státy Evropskou komisi nákupem vakcín a spolu s víceletým rozpočtovým rámcem ve výši více než 1 000 miliard euro spustily významný fond obnovy (750 miliard euro).  

Válka na Ukrajině rovněž posílila soudržnost EU (viz sankce) a urychlila proces směřující ke strategické autonomii a strategické suverenitě. Koncept strategické suverenity zahrnuje myšlenku autonomnější a emancipovanější politiky, která se rozhodne rozvíjet strategické myšlení v některých klíčových politikách. Členské státy by postupně mohly být připraveny přepracovat samotný koncept suverenity a najít inovativní způsoby, jak při řešení vybraných a strategických politik začlenit národní perspektivy a postupy do evropské vize. 

Zdá se, že evropský zájem může být výsledkem sbližování cestou zprostředkování a vyjednávání mezi státy. Společné úspěchy v oblasti hodnot, politik, legislativy, lidí, socializace, stejně jako trpělivá práce institucí, pomáhají tlumit konflikty a nacházet společné základy. Dokud však vlády posilují mezivládní postupy, nemůže ani existující „izomorfismus“ bránit opětovnému přenášení některých politik na národní úroveň. Některé krize zatím posílily spolupráci mezi státy a přinesly společný popis hrozeb, které představují pro EU, ale zatím ne pro pociťovaný společný evropský zájem. 

Serena Giusti je socioložka, věnuje se evropské politice a ruské zahraniční politice, působí na Institutu mezinárodních studií (ISPI) v Miláně a na Institutu vyšších studií Sant'Anna v Pise. 

Článek původně vyšel v časopise Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS) The Progressive Post. V českém znění ho zveřejňujeme se svolením a za podpory FEPS.

Sdílejte článek svému okolí: