Franz Kafka včera a dnes

Franz Kafka v brýlích jedoucí na motorce, na sedačce za ním Dora Dymantová, ve Vídeňském lese nedaleko potoka sedící jacísi dva mladí lidé Kafkovi a Mileně Jesenské nepodobní – takový je film roku, který má připomenout sto let od Kafkovy smrti 3. června 1924. A má šest zcela nevyrovnaných pokračování předkládaných evropské veřejnosti. Kafka tu častěji působí jako zábavná, trochu divná figura než jako člověk, jakým byl ve své podstatě: v úzkostech a lásce k člověku, ve výsledcích své práce v České dělnické úrazové pojišťovně v Praze. K tomu všemu ještě patří ony stovky a tisíce prodávaných košil a triček s jeho obličejem, ale snad jen stovek knih z jeho díla.

Jestliže pak ještě srovnáme Liblickou konferenci připomínající v roce 1963 Kafkovy nedožité osmdesátiny s letošním stým výročím jeho úmrtí, má toto srovnání v sobě určitou ironii. Protože s Kafkou se tu v podstatě zachází jako s mrtvým člověkem, který už nemá co říct a o němž všechno teď říkají ostatní, co si sami myslí nebo vytvářejí, třeba jako jízdu na motorce, což není kritika jeho literárního díla, ale on jako jeho autor.

Vrátíme-li se ale na okamžik k jeho odchodu ze života před sto lety 3. června 1924, můžeme si v tehdejším Rudém právu přečíst: „Odešel v něm jeden z mála německých básníků, jemná a čistá duše hnusící si tento svět a jej pitvající ostrým nožem svého rozumu. Kafka vidí do ústrojí společnosti a vidí bídu jedněch a moc a bohatství druhých a tu ve svých pracích silně útočí formou obraznou a parodující na mocné tohoto světa...“ Ty tisíce triček a košil s jeho obličejem o tom, co dnes žijeme a co nás trápí, nám sotva něco takového povědí.