Jako by se nic nestalo

Více než dvanáct let po pozastavení členství odhlasovala Liga arabských států 7. května 2023 návrat syrského režimu. O necelé dva týdny později přivítal syrského prezidenta Bašára Asada v Saúdské Arábii korunní princ a předseda vlády Království Saúdské Arábie (KSA) Mohammed Bin Salman (MBS) na summitu Ligy arabských států. 

Zatímco Spojené arabské emiráty (SAE) sehrály hlavní roli v procesu normalizace s Damaškem – na konci roku 2018 znovu otevřely své velvyslanectví a podle dostupných zpráv pozvaly Asada na konferenci COP28 – saúdsko-syrská normalizace vztahů z dubna 2023 nepochybně sehrála klíčovou roli v otevření cesty k návratu Sýrie do Ligy arabských států. 

Motivace, které stojí za rozhodnutím Rijádu rehabilitovat Damašek, souvisejí s národními cíli i regionální dynamikou. Prioritou saúdského království je například ukončit pašování drogy captagon. Velká část výroby a distribuce captagonu je pod nadvládou Čtvrté divize a s ní spojených syrských podnikatelů, které zrodila válka. 

Nové zahraničně politické směřování Saúdské Arábie 

Proces normalizace je však navíc důsledkem vývoje zahraniční politiky Saúdské Arábie. Konfrontační zahraniční politika MBS – reprezentovaná smrtící válkou zahájenou proti Jemenu v roce 2015 a maximálním tlakem proti Íránu a jeho spojencům v regionu – selhala, stala se politicky příliš nákladnou a ohrožuje plány království na reformu ekonomiky. Rijád se proto snaží navázat vřelejší vztahy se svými sousedy. 

Začalo to ukončením katarské blokády v lednu 2021 a následným usmířením mezi oběma zeměmi. Podobně Rijád upravil své vztahy s Tureckem, což symbolizovalo setkání MBS a Erdogana v červnu 2022 v Ankaře a oznámení o uložení 5 miliard dolarů u turecké centrální banky na podporu ekonomiky země v březnu. 

Vývoj pokračoval historickým politickým sblížením mezi Íránem a Saúdskou Arábií, k němuž došlo počátkem dubna za zprostředkování Číny. Oba státy od té doby deklarovaly ochotu vzájemně spolupracovat v zájmu „bezpečnosti, stability a prosperity“ na Blízkém východě. Pro KSA je to obzvláště důležité pro stabilizaci situace v Jemenu a předcházení bezpečnostním hrozbám na vlastní jižní hranici. 

Saúdskou Arábii k tomu vedl i pocit, že Washington již nedokáže království zajistit potřebnou bezpečnost, zejména po vypuknutí povstání v roce 2011 a bombardování provozů společnosti Aramco v letech 2019 a 2020. 

Tyto změny v saúdské zahraniční politice souvisejí především s potřebou království zaměřit se na ekonomické reformy a cíle Saúdské vize 2030, která plánuje ukončit závislost na fosilních palivech, dosáhnout do roku 2030 ročních přímých zahraničních investic ve výši 100 miliard dolarů a do roku 2030 přilákat 100 milionů návštěvníků ročně.  

Globální slábnutí americké moci 

USA a Evropská unie tyto kroky k normalizaci vztahů s Damaškem oficiálně odsoudily, ale nedokázaly v nich  regionálním zemím zabránit. V USA byl v květnu 2023 předložen nový návrh zákona nazvaný „Assad Regime Anti-Normalization Act of 2023“, který rozšiřuje seznam možných cílů (sankčního – pozn. red.) Caesarova zákona o všechny členy syrského parlamentu, vysoce postavené členy vládnoucí strany Baas a osoby odpovědné za zneužívání mezinárodní humanitární pomoci. 

Na straně Evropské unie povede pokračující akceptace Damašku pravděpodobně k dalšímu sporu mezi evropskými státy o to, jaký postoj k Sýrii zaujmout. Obnova pozice Damašku na Blízkém východě by mohla některé členské státy EU přimět k témuž, zejména s ohledem na podporu „návratu uprchlíků“ do Sýrie. 

Na tyto procesy je třeba pohlížet také jako na důsledek globálního slábnutí americké moci. Tato situace nejenže ponechala větší prostor pro působení dalších globálních mocností, jako jsou Čína a Rusko, v regionu Blízkého východu a severní Afriky, ale prospěla také regionálním mocnostem, které jednaly stále nezávisleji a rozšiřovaly svůj vliv v regionu, včetně Turecka, Saúdské Arábie, Kataru a SAE. 

Obecně lze říci, že Saúdská Arábie a další regionální aktéři chtějí v regionu upevnit určitou formu autoritářské stability, která by zaručila jejich politické a hospodářské zájmy. Navzdory neustálému soupeření mezi různými státy v regionu zastávají společný postoj, že se chtějí vrátit k situaci podobné té, která panovala před povstáním v roce 2011. 

Katar například umožnil, aby navzdory neochotě země převládl „arabský konsensus“ ohledně návratu Damašku do Ligy arabských států, aby neriskoval, že si rozhněvá vedení v Rijádu a dalších arabských hlavních městech. Katar postupně utužuje vztahy se Saúdskou Arábií, Egyptem, SAE a Bahrajnem. Kromě toho blízký spojenec Dauhá, Turecko, rovněž uplatňuje politiku normalizace vůči syrskému režimu. 

V Sýrii jen malá naděje na zlepšení  

Opětovné zapojení Sýrie do Ligy arabských států neusnadní obnovu ani hospodářské oživení země. Sankce jsou sice významnou překážkou pro přilákání zahraničních investic a spolupráce, a tedy pro oživení procesu obnovy, oživení hospodářství a posílení státních kapacit, ale zdaleka ne jediným prvkem. 

Za prvé, chybějící bezpečná a stabilní hospodářská situace v Sýrii představuje významnou překážku pro podporu místních a zahraničních investic. Za druhé, Damašek nebyl schopen zlepšit finanční situaci země a zabránit neustálému znehodnocování syrské libry. Tento kontext snižuje atraktivitu možných rychlých a střednědobých výnosů a zisků z investic v zemi, a proto nepodporuje žádnou motivaci k investicím – ať už zevnitř země, nebo zvenčí. Zatřetí, země má omezenou finanční kapacitu ve veřejném i soukromém sektoru a nemá fungující infrastrukturu ani kvalifikovanou pracovní sílu. 

Damašek vyčlenil velmi skromné investice na obnovu a rozvoj své infrastruktury a většinu výdajů věnoval na válečné úsilí, mzdy ve veřejném sektoru a dotace, které se však neustále snižují. 

Na konci roku 2022 se například celkový objem vkladů v soukromých bankách v Sýrii odhadoval na 1,9 miliardy USD, zatímco v roce 2010 činil 13,87 miliardy USD. Kromě nedostatečných zdrojů financování trpí země nedostatkem kvalifikované pracovní síly, který je spojen s trvalou a výrazně vysokou mírou emigrace, zejména mladých absolventů. 

V neposlední řadě jakákoli politika obnovy pod vládou syrského režimu nebude sloužit lidem nejvíce postiženým válkou nebo katastrofální socioekonomickou situací v zemi. Míra chudoby dnes přesahuje 90 %, zatímco v roce 2007 činila celková míra chudoby 33,6 %.  

V lednu 2023 potřebovalo v Sýrii humanitární pomoc přibližně 15,3 milionu lidí. Politika syrského režimu není určena k nápravě hospodářských a společenských problémů země. Místo toho politické a bezpečnostní cíle režimu vedou k tomu, že upřednostňuje upevňování vlastní moci a sankce vůči obyvatelstvu. Režim se bude snažit získat z obnovy politický a ekonomický prospěch a zároveň upevnit svou domnělou bezpečnost. 

Neustálý proces normalizace v Damašku samozřejmě slouží zájmům syrského režimu, aby si udržel a upevnil svou vládu, ale také zájmům autoritářských států v celém regionu Blízkého východu a Afriky, které si neochvějně chtějí zajistit svou moc a potlačit jakýkoli pokrok a ideály vzešlé z lidových povstání v roce 2011.  

Joseph Daher je profesorem Evropského univerzitního institutu ve Florencii. Pracuje na výzkumném projektu "Vývoj Sýrie" v rámci programu " Blízkovýchodní směrování". Vyučuje také na univerzitě v Lausanne ve Švýcarsku. 

Text vyšel původně pod názvem Like nothing ever happened 1. června 2023 v internetovém časopisu IPS (www.ips-journal.eu). Vydáváme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz). 

Sdílejte článek svému okolí: