Jsme my dobří lidé?

Má vůbec smysl psát text o Hranici (Zielona granica, rež. Agnieszka Holland, 2023, 147 min.), když i bez toho už celé týdny neznalost filmu nikomu nebrání vyjadřovat se k němu? Otázka děje, a tím spíše výrazových prostředků, je pro všechny zcela druhořadá. Je předpremiérový text pro někoho, kdo film skutečně viděl (v české distribuci je k vidění od 19. října 2023 – pozn. red.), přespříliš radikálním gestem? Má smysl varovat před spoilery?

Předpremiérová projekce Hranice mě rozrušila, vytanuly mi zážitky, na které nemohu zapomenout. Před dvěma lety jsem byla ve vesnici Usnarz (na polsko-běloruské hranici – pozn. red.), sledovala jsem skupinku lidí sedících na louce, obklíčených řetězem vojáků, přes který jsme se jim neúspěšně snažili předat vodu a jídlo. Film mi připomněl strašlivou bezmoc, která mě opakovaně přepadá v řadě situací, jakkoli jsem v porovnání s aktivistkami, které poslední dva roky chodily po tamních lesích, viděla opravdu málo. Těžko se ale ovládám i nad řádky tohoto textu. A nejsem přesvědčená, že tu běžná filmová analýza může čemukoli pomoci.

Film Agnieszky Holland o situaci na polsko-běloruské hranici je komplexní, odehrává se ve více vrstvách, z nichž tři jsou nejdůležitější. Prvním tématem filmu je rodina uprchlíka, která se snaží přes Minsk dostat ze Sýrie do Švédska – jejich situace je východiskem filmového vyprávění. Druhý je příběh mladého pohraničníka s ženou v pokročilém stupni těhotenství a práce, kterou vykonává. Třetí příběh utvářejí aktivisté, různorodá skupina: jsou mezi nimi profesionálové, kteří se věnuji pomoci, i ti, kdo se rozhodli pomáhat, protože bydlí blízko. Jejich pohledy na to, jak pomáhat, se také v lecčems zásadně liší.

Všechna ta témata se na plátně musejí několikrát setkat, prolnout a překrýt. Žádné z nich neskončí jasně dovyprávěné, tak jako to platí i o situaci v podleských bažinách. Zrovna, když píšu tato slova, jde možná další člověk sám přes prales.

Rodina ze Sýrie a shodou náhod ji doprovázející idealisticky nastavená uprchlice z Afghánistánu vyrážejí na cestu s přesvědčením, že Bělorusko (kde v letadle dostanou na přivítání růži) a Polsko jsou jenom krátké zastávky. Gehenna začíná takřka hned poté, co v Bělorusku vystoupí. Od té chvíle se s nimi už nezachází jako se svébytnými postavami příběhu, ale jako s prvkem zábavy, zátěží, problémem, prvkem. Silou nucení k překročení hranice na jednu anebo na druhou stranu, postupně ztrácejí energii i jakoukoli naději.

Ti, kdo na počátku byli nejodhodlanější, měli své plány do budoucna a neobávali se o svůj osud, propadají apatii. Les se stává prostorem plným utrpení, hladu a bolesti, ohrožením v tom lese není jen jiný člověk, ale za ním stojící státní instituce pozastavující platnost základů světa, ve kterém jsme vyrostli: i těch právních, i těch světonázorových, postavených na křesťanském přesvědčení, že hladové se patří nasytit, žíznivé napojit a nemocné navštívit. Nic z toho tu neplatí, protože lidé už v tom vyprávění dávno nejsou. Jsou jen „Lukašenkovy figurky“ a „poslušní vykonavatelé rozkazů“.