Edice Knihovna Listů

Při příležitosti 50. výročí spisovatelova úmrtí (23. 4. 1908 Hronov – 7. 5. 1973 Montclair, USA) vychází v novém přepracovaném vydání Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů Václava Sádla a Barbory Svobodové.

Spisovatel po nacistiské okupaci v roce 1939 emigroval do USA, domů se vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v exilu natrvalo. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), reflexí traumat a odcizenosti moderního světa.

Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století. Kniha přináší také na 80 unikátních historických fotografií. Autorem koláže na obálce je Miroslav Huptych.

Kniha vzpomínek aktivního účastníka demokratizačního pokusu před padesáti lety. V Knihovně Listů je rozšířená o aktuální autorův úvod, krátké portréty hlavních aktérů a fotografie.

Dušan Havlíček působil v roce 1968 jako vedoucí úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Podává detailně a zblízka svědectví o dramatickém dění roku 1968, okolnostech okupace vojsky Varšavské smlouvy a vrcholných jednáních s představiteli Sovětského svazu až do svého odchodu z funkce a poté do exilu.

„Jsem asi jeden z mála ještě žijících svědků, který se zúčastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ v onu osudnou noc, kdy vojska Varšavského paktu začala okupovat Československo. Kniha je spontánní a pravdivou výpovědí o skutečnostech, jak se udály. Doufám, že pomůže dnešnímu čtenáři pochopit, v jakém prostředí a v jaké politické situaci se tenkrát pohyboval, účinkoval či rozhodoval Alexander Dubček a jeho obdobně smýšlející spolupracovníci,“ píše Dušan Havlíček o novém vydání knihy.

Anna Militzová předkládá první biografii české spisovatelky Jany Krejcarové-Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara.

"Jana Krejcarová-Černá byla žena neobyčejné inteligence a silného charisma, zkrátka silná a výrazná osobnost. Ta zmizela její smrtí a bylo by dobré ji nechat v klidu. Ti, kdo ji znali, na ni nezapomenou, a ostatní slyšeli stejně jen řadu fám, polopravd a historek. Tak co s tím?" Napsal Daniel Ladman, poslední manžel Jany Černé – a více než dvacet let odmítal o Janě hovořit.

Nakonec se ale s mladou polskou bohemistkou Annou Militzovou sešel a o svém životě s Janou mluvil. Nebyl jediný, kdo autorce této knihy podal své svědectví o Janě Černé. Militzová šla dál, podnikla krkolomnou cestu přes archivy a čerpala jak z osobních dopisů, tak ze soudních spisů, neváhala sáhnout ani do zdravotnické dokumentace Černé z jejích pobytů v psychiatrických zařízeních.

A tak po několikaleté práci vychází první biografie spisovatelky Jany Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara, milenky Egona Bondyho. Ženy, které od dětství nejbližší říkali „Honzo“. První biografie nebo, jak tvrdí autorka, pokus o biografii. Neboť žádný život nevydává svá tajemství snadno.

František Novotný (1886–1961) se rozhodl předat svým dětem zprávu o době, v níž žil. Psal pro budoucnost, a tak věděl, že co se zdává být atraktivní v přítomnosti, časem na hodnotě obvykle ztrácí, kdežto jako nejcennější se mohou ukázat věci a děje zdánlivě všední: zákruty příbuzenských vztahů, příhody z rodných Koryčan, z gymnázia v Kyjově, z Vídně, Malenovic: morytáty, neuvěřitelné historky a vedle toho týdenní jídelníček, výčet plodin na zahrádce...

Přestože jeho putování vrcholí účastí na dramatických událostech první světové války na východě Ruska, vyprávění působí plastičtěji než jiné válečné paměti právě proto, že je psáno v kontextu oné „všednodennosti“. Autor vypráví prostým jazykem o obyčejných, ale opravdových lidech a jejich osudech, usnadňuje je tak pochopit a vcítit se do nich. František Novotný napsal vlastně realistický román a poslal jej nejen synům, ale nám všem jako zprávu v láhvi; je v ní zapečetěna sto let stará minulost, její barvy a vůně, a především napínavý příběh, jehož osnovu splétal skutečný život.

Dopisy dvou osobností českého posrpnového exilu jsou především kronikou exilového časopisu Listy, současně podávají obraz vzajemných vztahů mezi Čechoslováky v zahraničí i domácím disentem a jejich společného úsilí o návrat svobody.

Jiří Pelikán (1923, Olomouc – 1999, Řím) byl v mládí radikální komunista, který prožil německou okupaci v ilegalitě hledaný gestapem. V 60. letech 20. století se stal čelním představitelem Pražského jara, kdy jako ředitel Československé televize umožnil postupnou proměnu nástroje propagandy na prostor ke svobodnému šíření informací. V italském exilu založil v roce 1971 časopis Listy určený k informování občanů „znormalizovaného“ Československa a stal se také prvním československým občanem zvoleným (dokonce dvakrát) do Evropského parlamentu.

Dušan Havlíček (1923, Brno – 2018, Praha) byl za války vězněn za odbojovou činnost. Působil jako novinář, v roce 1968 byl několik měsíců do sovětské okupace vedoucím úseku médií na ÚV KSČ. S pomocí Alexandra Dubčeka odešel jako zpravodaj ČTK do Švýcarska, kde pozdějí získal politický azyl. Působil jako vedoucí pracovník výzkumného oddělení švýcarského rozhlasu a televize. Příspíval politickými články do řady zahraničních periodik a podílel se na vydávání exilových Listů.

Každá smrt spisovatele byla jiná, ale všechny provázely podobné dohady – Vladimir Majakovskij, Karel Teige, Konstantin Biebl…: sebevražda, nebo úklad, osobní neštěstí, anebo neštěstí ztráty veliké historické naděje?

V Památníku národního písemnictví objevené rukopisné záznamy Vítězslava Nezvala, pořízené po sebevraždě jeho přítele básníka Konstantina Biebla, se staly inspirací k této knize.

Jiří Weil, autor tak výjimečných knih, jako jsou Moskva-hranice a Život s hvězdou, se koncem 30. let vypravil do Alsaska, aby pátral po díle českého barokního sochaře Josefa Brože. Ocitl se v malebném, čistém a zámožném městečku francouzsko-německého pohraničí, zamořeném nenávistí, která brzy vedla ke světové válce. Nadcházející hrůza, ilustrovaná všedními lidskými situacemi, Weila reportéra sbližuje s novinářskou tvorbou Mileny Jesenské.

Alena Wagnerová, novinářka a spisovatelka, zná Alsasko důvěrně a odedávna se také zajímá o jednotlivé lidské osudy v kontextu vražedných dějin. Po letech se vrátila k Weilově výpravě i k osudům barokního českého umělce v cizině.

"Myšlenka nového vypsání národní minulosti rašila mezi českými dějepisci již nedlouho po smrti Františka Palackého a na přelomu 19. a 20. století představovalo vyrovnání se s dědictvím velkého badatele již neodbytný apel," píše historik Jiří Lach ve své studii.

Díky ní, ale také díky pečlivě připravené edici dokumentů získáváme obraz osudu jednoho z nejnáročnějších českých nakladatelských projektů vůbec. Vinou tragického politického vývoje nebyl nikdy dokončen. Kniha ovšem v čtenáři zanechá pocit nesmírné úcty k nakladatelské práci Jana a Františka Laichterových, spojující podnikatelské schopnosti s nejvyšší duchovní náročností, ale také k práci několika generací českých dějepisců.

Má smysl vydávat knihu ještě po 36 letech? Autor pro to vidí dva důvody. Je to poslední možnost, aby se dostala ještě k pamětníkům, kteří ji budou moci proměřit svými vlastními zážitky. A potomci pamětníků snad podobně jako kdysi autor lépe poznají a pochopí dobu, v níž žili jejich rodiče a prarodiče... 

V době počínající normalizace roku 1970 byl autor pověřen, aby předal vyššímu stranickému orgánu archiv stranické skupiny svého pracoviště. Šlo zřejmě o to, aby archiv nemohl být „zneužit kontrarevolucí“ proti soudruhům, kteří „pochopili nutnost“. Autor neodolal a do materiálů zasahujících až do konce padesátých let se začetl a pořídil si z něj výpisky. Pochopil, že tím získává ostré vidění doby, které se pokoušel porozumět. K jejím tragickým stránkám, jak se mu jevily z románů a děl historiků, přibylo procítění ovzduší, z něhož dýchá to, co Pascal soucitně nazýval ubohostí člověka a co nepostrádá rysy svérázného humoru.

 „Kdo tady byl komunista před únorem? Kdo? Tenkrát jsem byl od tehdejšího vedení označován jako zarytý komunista a profesor Tesař, dej mu pánbůh věčnou slávu, si mě zavolal a povídá: Kontriheli, dej si říct, my ti tu žádnou agitaci trpět nebudeme, tady jsi na akademické půdě! A sráželi mi na platu, protože jsem byl zarytý komunista. A teď jsem poškozován znovu, protože jsem prý špatný komunista! Já mám močové potíže! Já mám revma! To jsem chytil při své práci! Já nesmím sedět ani běhat. Já nemohu lapět na schůzí tři hodiny a pak se sebrat a hnát se ještě na školení. To bych si sám kopal hrob. Tak začali vykládat, že mě ze strany vyškrtnou. Já se od nich nenechám vyhazovat. To raději odejdu sám!“

Začít úplně znovu. Bez občanky i mobilu. Kdesi u vlakových kolejí, daleko od lidí. Sám si vše vybudovat a postavit. Jde to – ale musíte mít kocoura Roura!

O „člověku“ a jeho pozoruhodném chlupatém příteli psal Ondřej Vaculík v letech 2016–2021 na pokračování do dvouměsíčníku Listy. Nyní si můžeme přečíst příběh v celku, doplněný o rozsáhlou poslední kapitolu Jak to bylo s Rourem dál, vysvětlující dovětek a 11 kreseb autorova bratra Jana Vaculíka.

„Kocour otevřel jedno oko, protáhl se a otevřel oko druhé, muž vyndal z batohu kočičí konzervu a pro sebe chleba a mazací sýr. Tím, že tomuto místu, které na plánu velkoměsta nemá ani název, protože všemu uniklo, přinese s kocourem vzmach, byl si už jist...“

Autorovo juvenilní dílo vychází po šedesáti letech od svého vzniku. Čtenář je svědkem sledu sarkastických, až absurdních příběhů ze školních lavic jisté osmiletky na konci 50. let minulého století.

Autorská ediční poznámka přiznává inspiraci díly Marka Twaina, Jaroslava Haška nebo Karla Poláčka. Kniha je ale také svědectvím o vzdálené a v mnohém odlišné době i o téměř nadčasových rysech sváru mezi stářím a mládím, pány, dráby a poddanými, poučujícími a poučovanými.

Soubor fejetonů otištěných v Listech v letech 2005–2015. Původní texty ovšem autor doplňuje a rozvíjí Memorandech, v jakýchsi vysvětlivkách budoucím generacím, jež rozsahem někdy přesahují původní text.

Knižní vydání se totiž podle jeho názoru musí vyrovnat s tím, že útvar daného žánru je „časový a příležitostný, často komentuje jevy a události, které jsou v danou chvíli čtenářům srozumitelné i v narážce, ale které se postupně z povědomí vytratí, a po deseti letech už nemusí být zřejmé, čím to chce autor své čtenáře vlastně pobavit, případně dopálit“.

Naplnění tak dochází autorovo přesvědčení, že fejeton je vlastně poddruh eseje. „A ke všemu se pak zjevil subjekt další, nečekaný,“ když do textu začal škodolibě zasahovat autorův „inexistenciální souputník Eberhardt Hauptbahnhof, kdysi básník závratných nížin, leč ani to mu nebylo dost ubohé“.

Fyzik, věnující se teorii relativity, kosmologii a matematické fyzice, profesor Masarykovy univerzity v Brně, je také vynikající prozaik, básník a překladatel. Nyní vydává vybrané povídky a básnické prózy z let 1963–1972, známé dříve ze samizdatu.

Přes silnou inspiraci dobovými reáliemi a mravními zkouškami, jimž mladého člověka a občana vystavovala doba od 50. let po ranou „normalizaci", jsou to zároveň texty zabývající se základními existenciálními otázkami člověka obecně. „Kafkovským" duchem čtenáři připomenou významný proud české prózy 60. a 70. let, zároveň však představují hlas zcela svébytný.

Románová prvotina Davida G. Hochmana využívá životní zkušenosti z doby, kdy dospěl a vypravil se po nucené americké emigraci zpátky do Evropy. Zachycuje pohled člověka, který prožil život v emigraci a hledá domov, zkouší nalézt oporu, nevázat se a zároveň být k něčemu připoutaný. Jde i o příběh milostný. Velmi živé, zřetelně autobiografické dílo, plné silných, inteligentních dialogů s pointou, ironií a spádem vypovídá o osobních problémech, strachu z pevných vztahů, o danostech vzniklých historickými zvraty i vlastní neodvaze k vykročení z očekávané cesty, o balancování ve vztahu dítěte k rodičům. Jde o knihu velmi vyzrálou a čtivou, román, jakých je v současné české literatuře poskrovnu.

Autor knihy David G. Hochman se narodil v roce 1964. Jeho otec Jiří, který tuto knihu přeložil z angličtiny, byl v 60. letech jedním z nejvlivnějších českých novinářů. Když bylo Davidu G. Hochmanovi deset let, byla celá jeho rodina donucena k emigraci. Vyrostl a vystudoval tak v USA. Začal publikovat – už v angličtině – krátké satirické prózy ve studentském týdeníku Lantern na Univerzitě státu Ohio. Jako inženýr v oboru průmyslové organizace pracoval v USA, ve Francii, v Anglii a v Jižní Africe. Je šéfredaktorem a hlavním autorem satirické webové publikace TheShortstraw.com.

Výběr kaserových próz, českému čtenáři představený poprvé, ukazuje autorův smysl pro subtilní krásu, pro poezii uvnitř nejjednodušších obrazů a slov. Městské rytiny, které předkládá, jsou ostré a bodají až do krve stejně jako jeho osobní prozaické fragmenty. Obraz načrtnutý kaserem o svém domově a jeho lidech byl zcela upřímný, beze strachu z ošklivosti a zároveň bez milosti.

Norbert c. kaser (1947, Brixen – 1978, Bruneck) byl nemanželský syn z katolického maloměsta, zběhlý kapucín, který vystoupil z církve, "protože byl zbožným člověkem"; avantgardní básník, zakladatel moderní jihotyrolské literatury, důsledně se podepisující malými písmeny, "tyrolský disident", novinář, učitel z horské vísky, piják a člen Komunistické strany Itálie. Psal texty plné lidské, literární a politické vzpoury. Po kaserově předčasné smrti v 31 letech vyšly výbory z jeho díla, které kasera proslavily v celém německojazyčném prostoru.

Česká knižní premiéra dnes už světoznámého ukrajinského autora. „Andruchovyč píše provokativní, sebeironický příběh, v němž vystihuje snobství evropské kulturní veřejnosti, pasoucí po senzacích z ,méně civilizovaného‘ světa literatury, který z výše své arogance a ignorance vidí návštěvníci ze Západu na Ukrajině. Autor tím ovšem sahá do svědomí i českým čtenářům. Román Rekreace je drsný, humorný, poetický a jazykově zcela nevšední,“ uvedl výstižně Četbu na pokračování Rekreace Český rozhlas.

Jurij Andruchovyč se narodil roku 1960 ve starobylém haličském městě Ivano-Frankovsku (Stanislavov, Stanislav) na Ukrajině. Je všestranný: píše básně, prózu, eseje, překládá z polštiny, němčiny a ruštiny, je textařem, performerem, milovníci rocku by si neměli nechat ujít nahrávky s jeho hudbou, drsnou, světovou, haličskou, postsovětskou, ukrajinskou…

Absolvoval Ukrajinský polygrafický institut a kursy na Literárním institutu v Moskvě, pracoval jako novinář a redaktor. Jeho díla byla přeložena mj. do polštiny, slovenštiny, němčiny, maďarštiny, angličtiny, švédštiny a ruštiny. Bývá častým hostem světových literárních festivalů a knižních veletrhů. Esejistickou knihu Moje Evropa napsal se svým vrstevníkem a přítelem, také u nás populárním Polákem Andrzejem Stasiukem.

Mall detektuje terén všedního dne a odkrývá něco, co se nedá uchopit, něco, co vyvolává otázky, naznačuje směr smyslu, ale nic netvrdí: zříká se snahy konstruovat, konstatovat, hledat konsensus.

Sepp Mall (narozen 1955) píše básně, prózu a rozhlasové hry. Byl několikrát oceněn, mj. v roce 1990 Cenou za poezii města Innsbrucku, v roce 1996 vyhrál mezinárodní Meraner Lyrikpreis. Vydal knihy básní Läufer im Park (1992) a Landschaften mit Tieren unter Sträuchern hingeduckt (1998).

Autorova „touha po jednoduchých obrazech“ se obrací k minulosti i současnosti, ke snu i bdění, ohledává vlastní město, venkovské krajiny a také místa, ležící za okny vlaku či za obrazovkou.

Sbírka Kamień, szroń je první novou básnickou knihou Ryszarda Krynickiho po devatenácti letech a zároveň první, která vychází v českém jazyce. Ryszard Krynicki se narodil 28. června 1943 v Sankt Valentinu (Dolní Rakousy), kam byli jeho rodiče vyvezeni na nucené práce. Studoval polonistiku na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.

V tisku debutoval roku 1966. První sbírku básní vydal v roce 1969. Od konce 60. let publikoval v polských časopisech v zahraničí, od roku 1974 také na stránkách pařížského měsíčníku Kultura. V 70. letech byl spjat se vznikajícím disidentským hnutím, v roce 1978 se stal členem redakce důležitého podzemního literárního časopisu Zapis.

Je spoluzakladatelem nakladatelství a5, které vzniklo roku 1989 v Poznani a které vede se svou chotí Krystynou - od roku 1998 v Krakově. Od roku 1993 v nakladatelství rediguje edici Básnická knihovna (Biblioteka Poetycka). Jeho básně byly přeloženy mj. do angličtiny, němčiny a švédštiny. Sám se věnuje také překládání z němčiny.

Průřez básnickou tvorbou současné italsko-rakouské autorky, působící na Univerzitě Palackého v Olomouci, Sabine Eschgfällerové.

Sabine Eschgfällerové se narodila roku 1976 v Meranu (Itálie). V letech 1995–1999 studovala historii a germanistiku na univerzitě v Innsbrucku. Píše básně, prózu a literárněvědné eseje. V roce 1998 obdržela literární stipendium tyrolského Schwazu a stala se autorkou města (Schwazer Stadtschreiberin). V roce 2005 se účastnila finále nejvýznamnější lyrické soutěže pro mladé autory v německé jazykové oblasti: Leonce-und-Lena-Preis v Darmstadtu. Publikovala v literárních časopisech v Rakousku a Německu (Mitteilungen aus dem Brenner–Archiv, V, Lose Blätter, Der Mongole wartet, Podium Sonderreihe atd.). V roce 2006 vychází v nakladatelství Resistenz (Linec / Vídeň) její rozsáhlý výbor z lyriky pod názvem versuch die worte zu wiegen (zkus vážit slova).