Milan Kundera a dramatický princip

Jednu ze zásadních polemik vedl Milan Kundera o princip lyričnosti a epičnosti. Princip dramatičnosti, tedy předvedení člověka v situaci, v níž je nucen jednat před zraky publika, do své polemiky nezahrnul, ačkoliv v šedesátých letech, kdy jeho česká tvorba vrcholila a kdy se už bezpečně etabloval mezi československými intelektuály například tím, že se stal vyučujícím na FAMU (zatímco jeho konkurent ve světovosti teprve dálkově dostudovával DAMU a celkem skromně asistoval Alfredu Radokovi v Městských divadlech pražských a Janu Grossmanovi Na zábradlí, zaměstnán ovšem jako kulisák), jeho texty dramatizovány byly, případně sám drama psal. Z Kunderových esejů mám ráda ten ze souboru Opony, v němž mluví o tragičnosti jako nutnosti vlastní pravdy každé z jednajících postav. Dokládá to (rozvíjeje Hegela) na Antigoně: její pravda je pravdou rodu, mrtví si jsou ve smrti rovni azasluhují důstojný pohřeb bez ohledu na své předchozí činy. Pravda Kreontova má ale také svou váhu, je to pravda politika, který po vleklé válce potřebuje konsolidovat zemi aexcesivní požadavky poraženého rodu si nemůže dovolit přijmout. Tak je Antigona Sofoklem jako drama napsána, a kdykoli její příběh interpretujeme účelově, tragičnost se ztrácí. Účelová interpretace se může hodit, je-li dobře napsaná a doba s ní rezonuje, ale, na rozdíl od Sofoklovy archetypální Antigony, nepřežije svou dobu.

Drama ovšem musí být inscenováno, a tedy interpretováno. To ovšem nikdy nemůže vyhovět autorovu lpění na přesnosti každého slova a vyznění každé věty. Otázka nad Kunderovým lpěním na vlastní interpretaci svých textů zní, zda je to skutečně ku prospěchuvěci. Jak tedy dopadají Kunderovy dramatické práce, vystaveny režijní a herecké interpretaci?

Na divadle

Začnu komedií Ptákovina, která je napsána v duchu dobového absurdního divadla. Kundera v ní každou situaci posoudí ve všech jejích možnostech, až do úplného dna, kde senachází trapnost, mrzkost a ubožáctví. Kdysi jsem, ještě jako ne zcela dospělá, tu inscenaci Na zábradlí viděla, pamatuji si z ní tehdy už velmi populárního Miloše Kopeckého v roli ředitele školy, který z nudy a rozmaru nakreslí na tabuli kosočtverec. Populární a osobitý herec strhával tehdy pozornost publika na sebe, takže ostatní postavy (s výjimkou Jana Přeučila jako tělocvikáře) mi z paměti vymizely. Inscenace Ladislava Smočka (Kunderova vrstevníka) v Činoherním klubu z roku 2008 nasvěcuje celou záležitost přečinu a jeho vyšetřování jinak a není divu (vezmeme-li v úvahu, že režisér Smoček je také dramatik), že trochu jemněji. Ondřej Vetchý jako ředitel je složitější postava, než byl Miloš Kopecký v inscenaci režiséra Václava Hudečka, jeho jednání osciluje mezi hnusným sadismem a klukovskou neplechou, mezi bezskrupulózní manipulací a zbytky normálního svědomí a chování. Miloš Kopecký byl ve svých rolích (včetně slavného doktora Štrossmajera) představitelem světa, po kterém se nám v socialismu stýskalo, světa bonvivánství, vytříbeného vkusu a elegance jak v mluvě, tak v chování. Ondřej Vetchý představuje něco úplně jiného, je hrdinou věčného klukovství, skautského jednání. Můžeme říct, že zatímco herecký typ Miloše Kopeckého nabral výšku v boření budovatelského mýtu, Ondřej Vetchý svým typem a rolemi představuje budování mýtu nového, mýtu společnosti s právy individua. A vida, tento novodobý hrdina je v situacích staré hry stejně uvěřitelný jako jeho prapředek z roku 1969. Smočkova inscenace ukazuje, že Kunderova hra není tak zastaralá, jak to připadá diskutujícím na televizním portálu, že snese přenesení do jiných společenských souvislostí.

Každopádně tématem Ptákoviny je manipulace: kdyby ta která postava neudělala v danou chvíli to, co po ní jiná postava naléhavě žádá (jakkoli se to příčí její intuici a zdravémurozumu), věc by nedospěla do katastrofálního konce. V Ptákovině vidíme, jak protagonista –ředitel školy – neustále dělá něco, co ve skutečnosti dělat nechce, a mohl by to prostěodmítnout, protože mu dokonce ani moc nezáleží na pozici, kterou zastává, ale protože kroměschopnosti intriky nemá žádnou fantazii, pokud jde o vlastní život, jede dál v systému, kterýho nakonec zničí.

Ve filmu

Miloš Kopecký sehrál hlavní roli i ve filmové adaptaci jedné ze Směšných lásek, kterou v definitivním vydání Milan Kundera nakonec z povídkového souboru vyřadil. Je to ta, kterou napsal jako první. Povídku Já, truchlivý bůh natočil jako film režisér Antonín Kachlík roku 1969, scénář k filmu napsal sám Milan Kundera ve spolupráci s režisérem.