Moc přítomného okamžiku

Když Irena přišla s tím zvláštním nápadem, byl Tiborův život právě tak ošklivý, že ho ani netěšilo přemýšlení o tom, čeho všeho dosáhl a jak „luxusní“ je Irena „ženská“. Nebylo to až tak kvůli tomu pohřbu v září – naopak, s babiččinou smrtí se vyrovnal překvapivě dobře, už na ni vůbec nevzpomínal a ani se mu už nevybavovaly vzpomínky na prázdniny, které u ní trávíval v dětství na Hluboké. Tiborova ponurá nálada vyplývala spíš z toho, že se nějak nahromadilo všechno ostatní: po posilování ho rozbolela záda, byl studený podzim a ve směnárně začali propouštět. Tibor býval podrážděný a na zmatené Španěly za pultem by se nejradši utrhoval, jenomže nemohl – pořád na sobě cítil zkoumavý pohled vedoucího, který, jak se Tiborovi zdálo, jenom pásl po zámince. Tibor tedy lámal svoji podrážděnost, nutil se do vstřícnosti, ze které v jeho náladě vylézalo cosi mazlavě podlézavého, cítil se ponížený a večer ze směnárny v Kaprově ulici chodil o to vzteklejší.

Co se Ireny týče, nestálo to za nic ani tam. Ze známých důvodů se s Tiborem nesměli vídat, a tak Tibor už dva měsíce neměl ani sex. Když jí ve smluvenou dobu volal na „tu jejich“ simkartu, Irena říkala, že doma dýchá kyanid, a soptila, že ji nikdo nesmí omezovat. Tibor ji napomínal, ať takhle nekřičí před dětmi, Ireně to bylo ale jedno. Po rozhovorech s ní Tibor býval rozčilený a nejistý a většinou se snažil uklidnit zprávami na internetu – tam to ale byla samá válka a samý uprchlík. Když si ve svém pokoji v podnájmu na Proseku večer lehl do postele, Irenin křik se ve tmě kolem něho mísil s bledými zablácenými obličeji mrtvých tankistů, Tibor se divoce převaloval, cítil se naprosto sám, měl pocit, že na světě už není nic jiného než pláč a nenávist, a nemohl usnout. Většinou potom vstával, chytal se za bolavý kříž, shrbeně se šoural předsíní, klepal na spolubydlícího Lukáše a dával si s ním na balkoně jointa. Když Lukáš nebyl doma, Tibor většinou zalezl k počítači a díval se na porno nebo hrál Fortnite, dokud zvenčí nezaslechl jezdit popeláře. Když bylo šest hodin a do pokoje nakouklo kalné ráno, Tibor si studenou vodou umyl obličej, promnul kruhy pod očima a se schýlenou hlavou vyrazil do práce.

A pak přišla Irena s tím nápadem.

Tibora to nadchlo.

Týdny nemyslel na nic jiného, jako by se tím všechno mělo nějak vyřešit.

Bylo deštivé úterní odpoledne. Tibor vylezl z tramvaje na Vinohradské a přetáhl si přes hlavu kapuci šusťákové bundy. Na asfaltu u sloupu lampy ležel rozteklý plastový koš, kolo auta projelo kaluží a ohodilo Tibora špinavou vodou. Na sloupu visel plakát s velikým nápisem Moc přítomného okamžiku, pod kterým byla fotka usmívajícího se Asiata v bílé říze s opálenou vyholenou hlavou. Tiborovi se jeho (nepříliš mužský, spíše ženský nebo dětský) úsměv hnusil. Napsala mu Irena, že bude mít zpoždění, Tibor odepsal: V pohodě, miláčku, a pak na celou ulici zakřičel nějakou nadávku. Nikoho to nepřekvapilo, lidé spěchali, auta jezdila, každý hleděl, jen aby byl odtud co nejdřív pryč. Dohromady to dělalo kalný rámus, přesně stejný, jaký měl Tibor v hlavě.

Když v boční tišší svažité ulici našel ten dům, překvapilo ho, jak vypadá. Působil jako obyčejný žižkovský starý činžák – Tibora by v životě nenapadlo, že je v něm něco takového. Když přicházel ke dveřím, z domu vyběhl nějaký chlap; Tibor za ním chytil dveře, vešel dovnitř a zjistil, že je hned za nimi recepce. Za pultem stála hezká dívka, usmála se a přelétla očima Tiborova ramena, ale hned zase zabořila oči do monitoru. Tiborovi bylo ovšem jasné, že „i jí je to jasné“, a tak ho to zase až tak nemrzelo, její pohled ho ovšem povzbudil – už dlouho s nikým neflirtoval a díky jejímu zájmu se zase cítil trochu sám sebou. Můžu tady chvíli počkat? zeptal se. Co by ne, odpověděla. Sedl si na červenou sedačku za stolkem se skleněným popelníkem – druhý popelník plný vajglů byl zašoupnutý v přihrádce pod deskou – a zapálil si. Kromě něj a recepční byla v místnosti už jenom asi čtyřicetiletá žena, sedící na židli u stěny. Pořád něco psala na mobilu, Tibora si nevšímala, odbarvené dlouhé vlasy jí visely do obličeje, prsty s nalepenými nehty si občas roztřeseně přejela po tváři. Když se na Tibora konečně jednou podívala, zjistil, že má oči celé rozmazané. Tibor si kvůli jejím slzám vzpomněl na pláč jedné tety na pohřbu. On neplakal. Neplakal ani na pohřbu babičky, ani před lety na pohřbu rodičů. Od té doby, co se začal považovat za dospělého, neplakal už ani jednou.

Chvíli se rozhlížel, v takovém domě ještě nikdy nebyl. Jedny dveře vedle recepce byly otevřené a bylo jimi vidět do skladu, kde stály veliké regály s pivem a šampaňským, na boku jednoho regálu něco viselo, vypadalo to jako bičík – ale pak si uvědomil, že je to obyčejný zouvák. Na věšáku u recepce visel deštník a na něm byl připíchnutý rukou psaný papírek: Deštníky na prodej, 150 korun. Za chvilku se začal nudit. Hučel tam chladicí box se sendviči a kolou, klávesnice počítače na recepci klapala, ženská cvakala zase na mobilu, bylo to tam jako v nějaké čekárně. Típl cigaretu, roztáhl ruce a položil je na opěradlo, dal si nohou přes nohu, vrchní noha se mu třásla, a díval se před sebe. Za okamžik se dostavila obvyklá malomyslnost poslední doby. Vidíš vidíš, říkal si s pokleslým srdcem a díval se kolem sebe, kam jsi to ve svých sedmadvaceti dotáhl – jenom sem. Přepadl ho divný pocit, jako by to, jak se v minulých letech vypracoval (a že to dalo námahy a trpělivosti a sebekázně, ona ta svalovina přibývá zatraceně pomalu), vůbec nic neznamenalo. A jako by nic neznamenalo ani to, že chodí s Irenou, což byla jeho první skutečně „luxusní“ ženská, díky níž si Tibor, i když měl jenom střední školu, konečně mohl připadat naroveň s kýmkoliv na světě. Ne, jenom v tomhle ty malomyslné dojmy nespočívaly – horší byl spíše ten pocit absolutní samoty a dojem nějaké obecné „špinavosti“ života. Vytáhl mobil a našel ikonku s Fortnite.