Náš hnědý posun

Sdílejte článek svému okolí:

Předseda české vlády dělá v posledních dnech ke své škodě jedno veřejné prohlášení za druhým; příliš je nesleduji, protože to nemá smysl, ale jedno mě přece jen upoutalo: to když údajně prohlásil, že „neodevzdá zemi levici a populistům“. Za prvé, populističtější větu by člověk pohledal: takže populisté už zemi zřejmě drží. A za druhé: tento pan Fiala už zřejmě neví, co mu v té zemi přísluší a co ne; naposledy něco tak idiotsky antidemokratického pronesl v půli devadesátých let Jan Ruml jako ministr vnitra. Především není ministerský předseda majitelem země (i když jeho velící oligarchové si to o sobě jistě myslí), takže s ní nemůže volně nakládat, odevzdat ji nebo neodevzdat; je pouze vykonavatelem vlády, tudíž odevzdat může jedině vládu, a tu odevzdat musí, ztratí-li po volbách podporu Sněmovny. O tom, co odevzdá nebo neodevzdá, si mimo tento rámec může leda nechat zdát; oligarchové se bez něho ostatně skvěle obejdou, a v plné kráse to teprve poznáme. (Ale pěkný výminek, to mu zařídí, tak jako ostatním.) 

Druhá otázka je, kde vidí pan profesor Fiala nějakou levici, která by ho mohla nutit, aby jí vládu nebo spánembohem i zemi odevzdal. Tohle však už je otázka osudová, protože se vztahuje k naší základní politické optice, neboli k přiměřenosti našeho pohledu na stav společnosti a její uspořádání. Pohlédneme-li na věci v evropském kontextu, potom naše nejsilnější politická strana zasedá v jednom spolku ultrapravicových stran (s neofašisty italskými), naše příští nejsilnější v druhém spolku ultrapravicových stran (s extrémní pravicí francouzskou a maďarskou), třetí je tak ultrapravicová, že ji žádný z těch spolků prozatím ani nechce; další dvě strany jsou pravicově konzervativní, rovněž ultra, zbývá strana pravicově oportunistická halící se do všehoschopné „nezávislosti“ a úplně na ocásku obvyklá, právě vyšachovaná strana ušlechtilé pravice sestávající z mladých počítačových nadšenců, kterým se na západ od nás říká „bobos“ (bourgeois bohèmes – měšťáci bohémové): tentokrát včetně účesu. Mimo parlament pak následují tři nebo čtyři další ultrapravicové strany (kde to kruci všechno bere voliče?), jedna podivná strana komunistická, a teprve na úplném dně se zkroušeně a roztroušeně krčí drobné pozůstatky toho, co by se snad levicí dalo nazvat. V celém parlamentním soukolí má dnes česká levice všehovšudy jednoho (slovy jednoho) senátora, a to ještě kdoví jestli. 

Obává se profesor Fiala, při svém vzdělání, že by se tento jeden senátor snad pokusil uchvátit moc? Určitě ne: krom toho, že jde od pana předsedy o výraz čiré demagogie, projevuje se tu zkreslení zorného úhlu, které by se dalo označit jako hnědý posun. Dá se to vyčíst i z jakékoli lidové diskuse pod články v internetových médiích: diskutéři, do značné míry už zfašizovaní, vidí levičáky (nejlépe neomarxisty) ve všech, kdo nemají stejný pohled na svět jako oni. Stejně uvažuje Američan Trump, když označuje za marxistku svou soupeřku v prezidentských volbách: o marxismu docela jistě nemá potuchy, jen potřebuje vybičovat své stoupence, kteří potuchy také nemají, zato velkou zlost a potřebu ji na někom vybít. Potuchy nemá ani ta část českého veřejného mínění, dnes zřejmě převažující, která považuje za komunismus jakoukoli sociální ohleduplnost. (Naše sociální tupost je vůbec ohromující.)

 Když se tedy „politické spektrum“ posune tak nejdál doprava, jak je to možné, začne být za levici prohlašováno všechno mimo ten extrém. Když se pravý extrém stane těžištěm, všechno ostatní je přece skutečně víc vlevo, včetně pravice sebenepatrněji umírněné. Tak se nebezpečnými levičáky stávají i ti, kdo ještě nedávno tvrdili, že rozdíl mezi pravicí a levicí je překonaný. Krajní pravice s tím jak vidno nesouhlasí. Výhoda navíc: skutečná levice je tou spoustou hlušiny úplně zavalená a skoro už nedýchá. Vlastně to ti starší z nás už poznali v podobě posunu rudého: všichni, kdo nesdíleli ustrnulé marxisticko-leninské dogma, byli pro komunisty zas pravičáky – počínaje „pravicovými oportunisty“ v jejich řadách. Pravice začínala už v komunistické straně. Brzy poznáme, že do ODS a hlavně do ANO se zase vetřeli revizionisté levicoví: naštěstí budou odhaleni.

Dnes se tedy blížíme extrému protilehlému: to báječné kyvadlo je konečně tam, kde má být. Ze všech evropských států má Česká republika k fašismu zřejmě nejblíž, protože na rozdíl od Maďarska nebo Itálie vlastně nemáme platnou opozici, která by vážila aspoň pár gramů. Nic jiného než krajní pravice u nás de facto není. Jednu krajně pravicovou vládu už máme, a příští volby přivedou k moci jenom jinou krajní pravici, ba ještě spíš spojenou vládu obou krajních pravic. Můžeme se utěšovat jen tím, že to vyjde takové malé a ubohé, jako všechno české. Jaký komunismus, takový fašismus. Skoro žádní mrtví. Hajlování nebude požadováno; taky k čí slávě. Kult osobnosti se ani nebude zkoušet. Jako obvykle postačí ještě trochu víc ohnout hřbet, a ten už je vytrénovaný dost. Každý národ má svůj způsob záště. 

Vláda profesora Fialy tu budoucnost úspěšně připravuje například tím, že zrovna jmenovala tajemníka pro „strategickou komunikaci“, což je podle definice na internetu nové jméno státní propagandy. Jeho úkolem má být oficiální vyvracení lží a šíření pravdy: ministerstvo pravdy je na spadnutí. Tajemník začal tím, že jistou skupinu občanů označil za svině; což není zrovna strategické, přinejmenším do chvíle, než se oněm sviním odebere volební právo – pokud nemá komunikátor jistotu, že to do voleb zvládne. Nebo že by ji měl? Mě (spolu s dalšími) například označil jeden vypasený lidovecký poslanec za prase víc než před třiceti lety, a dodnes bych lidovce nevolil ani za nic, protože o hlas prasat určitě nestojí; a – hlavní chyba: já ten hlas pořád mám a zní mi docela hezky! Alespoň že jsme co do strategické komunikace dobře zastoupeni na mezinárodní scéně: tak dobře, že si mladého Budulínka v krásně převlečeném a těsně upnutém kabátě rozhodně musíme jako ministra zahraničí ponechat. Nutně potřebujeme někoho, kdo bude jezdit po světě, odstraňovat komouše a horovat pro genocidu.

Dějiny hnědého posunu jistě zaznamenají, že právě tento panáček začal u nás jako první požadovat, aby se od „komoušů“ očistila jeho vlastní, pravicová strana. Příliš mírná, samozřejmě. A to by ho člověk chtěl v peřince chovat a krupicovou kaší krmit. 

Ale sečteno a podtrženo: do tohoto stavu dostala republiku většinová vůle svobodných, příliš svobodných občanů. Ty, které jen strhávají s sebou, od nich však bohužel oddělit nelze. Ostatně dávno už neočekávám, že zažiju svět, se kterým bych mohl být spokojen; a příští volební období je zřejmě to poslední, které ještě poznám. Jedno z nejhorších.

Václav Jamek je básník, překladatel, publicista a esejista. Je pravidelným autorem fejetonů v Listech.

Sdílejte článek svému okolí: