Nástup „ekonomismu“ v akademické sféře u nás – a co s tím?

Sdílejte článek svému okolí:

V české akademické sféře se pohybuji od roku 1998, působila jsem ve dvou akademických institucích a jádrem mého odborného zájmu jsou kritické přístupy v ekonomii, zejména ekologická ekonomie, a teorie rozmanitých ekonomik (diverse economies) v rámci sociální geografie. Můj odborný zájem vychází ze základního vhledu, že je to právě ekonomie středního proudu, resp. ekonomistická ideologie, jež z ní čerpá, která je z velké části odpovědná za environmentální problémy, kterým lidstvo čelí. V tomto textu se ale chci zaměřit na to, jak po mém soudu proniká tato ekonomistická ideologie do akademické sféry a rozrušuje dosavadní vazby a implicitní předpoklady, na nichž akademická práce v minulosti stála. Uvedu tři příklady, jak se nevyřčené a nediskutované ekonomistické hodnoty a představy (etické a ontologické předpoklady) nepříznivě propisují do našeho akademického života, a pokusím se je vždy srovnat s jinými hodnotami a předpoklady, které vycházejí z heterodoxních ekonomických směrů a které považuji za příznivější pro dlouhodobý rozkvět fungování akademické obce. Vycházím přitom ze svých zkušeností na Masarykově univerzitě, ale i z informací odjinud (z ČR i zahraničí).

1. Jsme výrobní jednotka a publikace je náš produkt. Tento nevyřečený (ale někdy i vyřčený) ekonomický postulát by se také dal parafrázovat jako: jsi tak dobrý/dobrá jako tvůj poslední výkon. V praxi se to projevuje kvantitativním měřením výkonu v podobě množství publikací, které dotyčný vyprodukuje. Články jsou hodnoceny pomocí stále sofistikovanějších metrik (kvartily, decily), které mají určit kvalitu časopisu. Knihy a kapitoly v nich se hodnotí podle toho, zda jsou v angličtině a vyšlé v určitých vydavatelstvích.

Podle toho, kolik má takto příznivě hodnocených publikací, a často téměř výlučně podle toho, se odvíjí hodnocení dané výzkumnice či výzkumníka v rámci instituce. Zároveň badatelé soutěží v různých grantových soutěžích, kde vydávají své síly na psaní grantů, z nichž většina neuspěje. Badatelka či badatel se stává producentem (tzv. „vědecká produkce“), který spolu se svou institucí soutěží na „trhu“ excelentního akademického výkonu – musí uspět v konkurenci jiných entit. Tento tlak na výkon badatelů, včetně doktorských studentů, přitom stále roste (viz bod 2).

Etika typu „jsi tak dobrý/dobrá jako tvůj poslední výkon“ působí zvláště ničivě na ženy, jejichž životní cyklus odpovídá neživotnému ekonomistickému ideálu „homo economicus“ ještě méně, nežli je tomu u mužů. Trvalý tlak na výkon, který nebere v úvahu rodinné dimenze života akademických pracovnic a pracovníků, je trvale stresuje a znemožňuje plnohodnotné prožívání života. Paradoxně pak takový stres u mnohých výkon snižuje.

Jak by to mohlo vypadat jinak?

V ekologické ekonomii i v teorii rozmanitých ekonomik se objevují schémata, např. třípatrový dort Hazel Hendersonové či ledovec J. K. Gibson-Graham, které poukazují na to, že ekonomika peněz a produkce bytostně závisí na „neviditelných“ spodních vrstvách. V případě dortu jsou těmito neviditelnými vrstvami spodní patra dortu, v případě ledovce se neviditelné vrstvy skrývají pod vodní hladinou.

Co tyto vrstvy symbolizují? Především tzv. nepeněžní a netržní ekonomiku a sociální/ekologickou reprodukci systému. Spadá sem například vzájemná péče a pomoc, výchova a péče o rodinu, dobrovolnictví, občanská angažovanost a řada podobných aktivit, které zajišťují fungování společenství. Tyto aktivity bývají v ekonomistickém myšlení podceňované a neviditelné, určitě mnohem hůře měřitelné, a často je vykonávají ženy.

V akademické sféře tyto spodní vrstvy existují také, a také zde jsou podceňovány, a to stále více. Mohou sem patřit aktivity, zaměřené jak dovnitř instituce (péče o studenty v rámci vedení absolventských prací, vzájemná četba textů a diskuse o nich, společná výuka a její reflexe, interaktivní vzdělávání pomocí diskusí, péče o zahraniční hosty, různé formy kolegiální podpory a neformální spolupráce apod.), tak navenek (popularizace své práce i pracoviště, aktivismus v zájmu přírody, spolupráce s veřejností, funkce tzv. veřejného intelektuála – vyjadřování se k problémům současnosti v médiích apod.)

Jsou to ale právě takovéto aktivity, které zajišťují smysl instituce a její trvání a mají se k vědeckému výkonu jako listy ke květům rostliny – květy bez listů nejsou možné, protože listy zajišťují jejich výživu.

Jeden z důvodů, proč jsou tyto aktivity podceňovány, je, že se špatně měří, a ekonomismus, vycházející z ideologie mainstreamové ekonomie, usiluje o tzv. „tvrdé“ (kvantitativní) metriky. Pokud je v akademické sféře snaha vzít tyto aktivity v úvahu, opět se přechází na kvantitativní metody (např. počet diplomových prací, jež akademik vede), které ale nic nevypovídají o kvalitě (znalosti, čas, péče a empatie, které akademička či akademik studentovi poskytuje).

Je proto podle mého názoru třeba zahájit diskusi o nevyváženosti současného způsobu přemýšlení o akademické práci a jejím hodnocení a hledat cesty, jak reflektovat současné neudržitelné trendy a nevyřčené předpoklady a jak rehabilitovat „měkké“ způsoby hodnocení a posílit roli vzájemné solidarity, důvěry a podpory v akademické obci. Obojí povede dlouhodobě ke kvalitnější práci i smysluplnějšímu životu akademických pracovnic a pracovníků.