Od trampingu k dějinám pohraničí. Rozhovor s historikem a nakladatelem Zdeňkem Procházkou

Pan Zdeněk Procházka žije v Domažlicích, od roku 1990 vydává knihy ve vlastním Nakladatelství Českého lesa. Vydal více než 250 titulů, část sám napsal. Základní průvodci a studie u něj od počátku vycházejí v češtině a němčině.

Poválečné vyhnání českých Němců následované reálným socialismem v oblasti mezi Domažlicemi a Chebem, tak jako jinde v někdejších Sudetech, zničilo místní paměť, místní tradice, ať společenské, výrobní nebo zemědělské. Vznikla nová společnost.

Pan Zdeněk Procházka provádí rekonstrukci širšího historického povědomí pro novou společnost v pohraničí. S maximální úctou a s maximálním zapojením zbytků společnosti staré. Proces smíření mezi Čechy a sudetskými Němci v devadesátých letech minulého století na oficiální úrovni vyústil do Česko-německé deklarace a do právních posudků, které konstatovaly, že dekrety prezidenta Beneše nejsou překážkou vstupu České republiky do EU. Vůle ke smíření otevřela prostor lidem jako Zdeněk Procházka. Tento prostor zaplnil a naplnil velmi intenzivním a osobitým způsobem. Zdeněk Procházka využil možnosti občanské společnosti a smíření prožíval s těmi našimi Němci, kteří jezdili do někdejší vlasti a aktivně se zajímali o její další osudy. Němčina Zdeňka Procházky stačí na švabach a archivní dokumenty, není ale jazykem mezilidské komunikace. Tím úctyhodnější je jeho výkon v díle smíření. Lidé se dokázali dorozumět při společné práci.

Rozhovor, který jsme pořídili v rámci projektu Místo poznání Zelený pás, má v našich pedagogických záměrech ukázat cestu od trampingu k odpovědnosti za místní kulturní dědictví. Odpovědnost se v případě pana Zdeňka Procházky projevovala nejdříve dokumentací zanikajících civilizačních pozůstatků. Kostelů, zámků, mlýnů, skláren, brusíren, pivovarů, malých továren a dalších mnoha budov, které se nepodařilo dosídlit.

Svoboda a vznik nakladatelství pro pana Procházku přinesly možnost vydávat historické průvodce, aby bylo možné pohybovat se krajinou a představovat si, co z krajiny zmizelo. Zároveň vnímat její současný stav, ve kterém se nad ruinami vynořují nové kvality.

Regionální historik je nyní schopen, mimo jiné, formulovat fundované návrhy týkají se budoucnosti zaniklých obcí a samot, kterých je v oblasti Zeleného pásu mezi Domažlicemi a Chebem neuvěřitelných více než 150.

Lidé jako Zdeněk Procházka spoluvytvořili místní historické povědomí a zasloužili se o kvalitu soužití s bavorským sousedem. Jeho práci totiž nejdříve akceptovali sudetští Němci ochotní k dialogu, nyní jsou to hlavně Bavoři se zájmem o život sousedů a u sousedů.

Zdeněk Procházka inicioval a inspiroval řadu aktivit, které rozvíjejí jednotlivci i instituce. Lučina/Grafenried je zmizelá obec, ve které vidíme, kde stály jednotlivé domy a co se v nich dělo, na někdejší návsi stojí kopie původní sochy, obvodové zdi kostela byly upraveny tak, aby bylo možné slavit mše pod širým nebem. Odkryté půdorysy zaniklé obce těsně na hranici se nyní interpretují jako místo setkání Čechů a Němců s řadou společných akcí. Výsledky bádání používají iniciativy jako Zelený pás, vzdělávací projekty, turistické produkty a značené cesty. Destinační management často pracuje s přednostmi, které Zdeněk Procházka ve svých knihách navrhl jako cíle výletů. Zelený pás, místo, kudy procházela železná opona, usiluje o zápis pod UNESCO. Kdyby více jeho částí mělo historika jako Zdeněk Procházka, mohlo by se ve větší míře používat kulturní, nejen přírodní argumentace.

Výsledky práce Nakladatelství Českého lesa nepochybně budí zájem o příhraničí. Zájem stoupá, takže si musíme klást otázku, jak zacházet se zaniklými místy a dochovanou kulturní krajinou, aby se turistickým využitím a prosperitou nesetřela její jedinečnost.