LISTY, ročník V. 1975

číslo 2 (Zvláštní vydání), březen 1975, strana 3 až 25

Tento rozhovor jsme natočili s Josefem Smrkovským v době, kdy události roku 1968 se vzdalovaly a kdy se kolem nich vytvářela mlha různých mýtů – především oficiálních zkreslení, motivovaných úsilím zdiskreditovat jedno z nejvýznamnějších období moderních dějin našich národů. Smrkovský tu vzpomíná na dobu, kterou právem považoval za vyvrcholení nejen vlastní politické práce, ale celého československého komunistického hnutí, jehož příslušníkem se cítil do poslední chvíle svého života. Pro Smrkovského se v roce 1968 – s jeho aktivním přičiněním – měla po všech dějinných zápletkách nakonec uskutečnit myšlenka, pro kterou kdysi vstoupil do KSČ. Přitom už myšlenka vyzrálá, pozitivní syntéza někdejších iluzí a víry s realitou, překonávající naivní předsudky i samospasitelné násilí, jež mělo vést nedokonalé lidi netrpělivě, často i proti jejich vůli do ráje. Nic si nezjednodušoval. Věděl, že ani tento vývoj není a nebude bez potíží, že nebude snadné najít křehkou hranici, za níž svoboda přerůstá v ničivou anarchii a kázeň v umrtvující diktaturu. Tušil, že taková hranice trvale neexistuje, že o ní bude vždycky třeba znovu zápasit s tím, jak se mění lidé a prostředí, ve kterém žijí. Záleželo mu proto na tom, aby se z roku 1968 zachovalo co nejvíce, aby zůstala co největší suma autentických informací pro všechny, kdo se tímto obdobím budou zabývat a kriticky na ně navazovat.

K uveřejnění části těchto vzpomínek jsme se rozhodli z mnoha důvodů. Také proto, že Josef Smrkovský s touto eventualitou počítal. Chtěl pouze, abychom ověřili ještě některá fakta, protože neměl k dispozici příslušné dokumenty. I tak jsme neměli téměř co opravovat. Smrkovský si rovněž přál, abychom pečlivě zvážili, které informace máme vypustit. Vyhověli jsme – jednak podle jeho pokynů, jednak podle vlastní úvahy. Tyto škrty, ostatně minimální, nejsou tedy autorizovány přímo a odpovědnost za ně nese autor. Drobné doplňky jsme zařadili a zformulovali sami jen tam, kde vypravěč vysloveně žádal, kdo a co má doplnit. U těchto škrtů a doplňků jde pouze o fakta, nikdy ne o názory. Konečně jsme zachovali hovorový jazyk – onen projev, kterým se řečník a vypravěč Josef Smrkovský navždycky uchoval ve vzpomínkách těch, kdo se s ním kdy setkali, ať už osobně nebo jako posluchači jeho politických vystoupení.

Mluví JOSEF SMRKOVSKÝ

 OP: Rok 1968 je minulost. A přece je máloco současnější. ÚV schvaluje «poučení» a zdá se, že i mezi námi, kteří jsme «prohráli», dá-li se to tak nazvat, se stává pomalu mytologií. Takže nejprve klasickou otázku: «Čím začít?»

JS: Lednové události roku 1968 vlastně začaly už na říjnovém zasedání ústředního výboru strany, kde se měly řešit, nebo byly na programu, problémy strany. Celé jednání se neslo tónem kritiky praktické stranické politiky. Šlo o problémy vnitrostranické, šlo o reformu ekonomiky, šlo o vztahy mezi Čechy a Slováky z hlediska mocenského. Slováci projevovali oprávněnou nespokojenost s pražským centralismem a byrokratismem. Šlo také o praxi vlády. Tenkráte i Antonín Novotný ostře kritizoval vládu, když říkal, že vláda nevládne.

Jednání bylo natolik vzrušené, že se objevovaly hlasy, aby se nekončilo, ale pokračovalo na nové schůzi. Borůvka žádal, aby jednání nebylo zakončeno a svolalo se zasedání nové a pokračovalo se.

Koncem prosince 67 se tyto záležitosti řešily na předsednictvu strany a tam vyvstal nový moment z iniciativy tajemníků, respektive některých členů předsednictva, kteří si to ovšem všechno trošku zjednodušili. Vystoupili s požadavkem, aby se rozdělily funkce. Jiného prvního tajemníka a jiného presidenta. O to šlo předsednictvu strany, o to šel spor, o kterém jsme dost málo věděli. Dovídali jsme se, že schůze stíhá schůzi, ale nic se neřeší. Zahraniční rozhlas o těch věcech poměrně hodně referoval a já jsem koncem prosince požádal některé členy předsednictva strany, aby mi řekli, o co vlastně u nich jde. Tenkrát jsem navštívil Jaromíra Dolanského a Lubomíra Štrougala, aby mi vysvětlili, o co se předsednictvo hádá, o co jde.

Přitom bylo zajímavé, jaká tam byla atmosféra. Když jsem byl u Dolanského v budově ÚV, požádal mne, abychom si šli přesednout na druhý konec stolu – měl tam konferenční stůl – a to z toho důvodu, že telefony, které má kolem sebe na stole, slouží pro odposlouchávání. Na druhém konci stolu mi šeptal, že předsednictvo, jednotliví členové a tajemníci, nemohou vlastně nic dělat, že všechno podléhá přísné cenzuře Antonína Novotného. Hlavní důraz zase kladl na to: rozdělit funkce.

Když jsem mluvil se Štrougalem, byla atmosféra ještě smutnější. Chtěl se mnou mluvit, ale ne v budově ústředního výboru strany, požádal mne, abych ho navštívil v bytě, abych ale nezajížděl autem až do jejich ulice, abych tam přišel pěšky. Když jsem tam byl, byl velmi vystrašený, bál se, že Antonín Novotný použije represivních opatření proti těm, kdo se postavili proti němu.

Před zasedáním prosincového pléna, před prvním zasedáním – pokračování bylo pak v lednu – bylo to v pátek brzy ráno, asi v 7 hodin, mi volal Antonín Novotný do bytu, zda ho mohu ten den navštívit. Samozřejmě, že jsem řekl ano.

Plénum začínalo v pondělí v předvánočním týdnu, před Štědrým dnem. Byl jsem u Novotného na ústředním výboru strany v pátek odpoledne. Připomněl jsem si, že celé dva roky si na mne neudělal čas. Já jsem ho žádal dvakrát dopisem, aby mne přijal, chtěl jsem s ním hovořit o problémech strany a jiných věcech; žádal jsem marně. Tentokrát mne vyzval on. Vysvětlil mi také, o co jde na předsednictvu strany, v tom sporu, který se zúžil nebo zužoval na ten osobní spor, personální rozdělení funkcí a říkal mi, že chce také vedení strany, předsednictvo strany, reorganizovat, že chce provést personální změny. Měl to napsané, načrtnuté na kusu papíru a říkal mi, že počítá i se mnou do předsednictva strany. Aby mne přesvědčil, vstal od té své předsednické židle, obešel stůl a ukázal mi koncept té listiny, kde mne měl uvedeného pro předsednictvo. Nedal mi to přečíst celé, jenom mi ukázal, že tam má napsaného mne.

Mně celá ta záležitost byla celkem trapná, protože mne pozval proto, aby mne získal pro svoji podporu. Já jsem to přijmout nemohl. Když skončil se svým výkladem, se svými personálními reorganizacemi, jak si to představuje, řekl jsem mu názor svůj: že na tohleto je už pozdě, že vzhledem k situaci ve straně a ve společnosti je potřeba nejenom provést rozdělení obou funkcí, ale že je také potřeba v celé šíři zahájit proces, demokratizace. Odvolával jsem se na říjnové zasedání, na ty kritické hlasy, požadující, aby vláda byla vládou, aby to nebyl jenom výkonný aparát aparátu strany, hovořil jsem o problémech Slováků, o ekonomické reformě atd.

Těmi svými argumenty, myslím, jsem ho dost rozviklal, protože když došel k tomu rozdělení funkcí a říkal mi: A koho bys teda...?

Já jsem mu říkal, aby zůstal presidentem, ať zůstane na Hradě, že to stačí pro jednoho člověka a funkci prvního tajemníka, aby vykonával někdo jiný. Tak jsem společně nahlas přemýšleli, kdo by to měl být. Ptal se mne. Já o těch věcech uvažoval a navrhoval jsem, aby prvním tajemníkem byl Lenárt. Tak jsem mu řekl, že bych to považoval za nejschůdnější řešení vzhledem k jeho klidné povaze; jak jsem Lenárta do té doby znal, myslel jsem, že by to bylo řešení dobré.

On hned nato – to byl Lenárt ještě předsedou vlády:— Kdo tedy v tom případě předsedou vlády?

Odpověděl jsem, že takhle konkrétně to promyšleno nemám, poněvadž jsem nevěděl, že se mne na to bude někdo ptát.

Dlouze jsme o tom hovořili a nakonec jsem měl dojem, že jsem ho přesvědčil. Odcházel jsem od něho s pocitem, že to udělá. Byl to pátek. Ještě když jsem odjížděl, říkal jsem svému řidiči, že jsem prožil dobrý den a že jsem udělal dobrou práci, že soudruh Novotný si dá říct.

Druhý den nato byl v Lánech hon. Jednou za rok president vždycky dával pro státní funkcionáře a partajní funkcionáře hon. Byl jsem tam já, byl tam také Chudík, Sádovský, několik ministrů. Novotný tam ale nebyl. Odpoledne, když jsme tam seděli po honě, telefonovali z Prahy, že soudruh Novotný s Lenártem je na cestě do Lán a že tam máme počkat. A přímo, abych tam počkal já, abych neodjel.

Přijel, poseděli jsme tak vespolek kolem stolu, pak na mne kývnul, abych šel s ním.

«Tak podívej se», – říkal mi Toníku nebo Josko, jednou říkal Tondo (krycí jméno z ilegality 1939-45 – pozn. red.), jak mi lidé říkávají a podruhé mi zas říkal pravým jménem – «včera jsme spolu mluvili, tys mi doporučoval, abych odstoupil atd. Dneska byli za mnou staří soudruzi, já jsem jim říkal, co doporučuješ a oni sami jsou proti tomu. Zamítají, abych odstupoval. Já myslím, že mají pravdu.» Doporučoval mi, abych si svoje stanovisko znovu rozvážil.

Já jsem řekl, že samozřejmě o tom ještě budu přemýšlet, ale řekl jsem mu také, aby na ty takzvané staré soudruhy, to byli jeho přátelé, aby na ně moc nedal. Říkal jsem: «To nejsou tvoji přátelé, Toníčku, to jsou hrobaři tvoji. Těm nejde o to, abys zůstal v obou funkcích. Těm jde o to, aby si oni udrželi funkce, které mají, na které mnohý z nich dávno a dávno nestačí nebo tam nemá být».

Například Josef Němec, Kleňhová-Besserová, Kozelka, ten už je dneska mrtev, ale tahle stará parta jeho pražských přátel. Málokterý by v té funkci vůbec byl, kdyby ho tam Novotný nedosadil, to bylo obecně známo. Tak jsem se rozešli s tím, abych si to já znova rozvážil.

V neděli jsem zavolal Frantu Kriegela, s kterým jsem do té doby nikdy neměl nějaké osobní rozhovory, jen při společenských událostech Když on nechtěl přijet za mnou do úřadu, zajel jsem za ním do bytu a všechno, celou tu záležitost, jsem mu vyprávěl. Říkal, že on také mluvil s Novotným a že se s ním také nedohodl. S Kriegelem jsme měli celkem totožné názory, že je třeba věci řešit.

V pondělí ráno, dokdy jsem si to měl rozmyslit, jsem zajel za Lenártem do vlády, mluvil jsem s ním ten den jako s prvním, poněvadž byl do toho zasvěcený od Novotného. A Lenártovi jsem řekl, že jsem znovu o těch věcech uvažoval a že na tom svém stanovisku nemohu nic změnit, aby to Novotnému vyložil.

Lenárt proti tomu, co jsem říkal, nic nenamítal. Zdůrazňuji, že jsem až do té doby a ještě později po lednu měl k Lenártovi ten nejlepší vztah. Znal jsem ho z vlády a celkem jsem si ho vysoce vážil. Jako člověka kvalifikovaného, klidného, uvážlivého i vzdělaného. Proto jsem ho také doporučoval. A myslím, že by to Lenárt býval vzal, kdyby na to Novotný šel. Dneska bych to nechtěl hodnotit, ale dlouhý čas se mi zdálo, že by to bylo řešení, řešení přijatelné, kdyby to Novotný nehnal na ten konflikt.

Od Lenárta jsem šel tam v budově vlády k Šimůnkovi, s tím jsem mluvil také asi hodinu, také jsem mu to všechno vyložil, už také proto, že Šimůnek, jak jsem se domníval nebo jsem byl přesvědčen, měl blízko k Novotnému.

Působil jsem na něho, aby s Novotným mluvil, aby to nehnal na konflikt, ale aby přijal řešení přijatelné pro všechny. Šimůnek mi také neodporoval.

Proběhlo prosincové zasedání, aniž by cokoliv vyřešilo. Bylo přerušeno s tím, že po vánocích se sejde znovu. Já jsem se v tom prosincovém nedostal ke slovu. Byl jsem přihlášený asi třicátý, ke slovu jsem se dostal až v lednu.

Prosincové zasedání, ty první tři dny, ukázalo, že Novotný se vzepřel na obě nohy a že to po dobrém nepůjde. Napětí tedy ještě narostlo.

A teď, co se stalo! Během svátků, myslím, že to byl ten druhý vánoční den, na Štěpána, dopoledne přišel ke mně do bytu jeden redaktor, kterého jsem znal ze společenského styku: že mi nese důležitý vzkaz. Soudruh Mestek měl právě poradu na ministerstvu (člen ÚV a ministr zemědělství – pozn. red.) s třemi dalšími soudruhy. Vrátil se od Novotného a těm soudruhům referoval, jaká je situace, co bude dál. «Jsou to důležité věci, musíš to vědět», – ten a ten soudruh, – jmenoval mi ho, – který byl mezi těmi třemi, s kterými Městek hovořil a myslel, že je to jeho člověk, ten jeden z těch účastníků mi vzkazoval toto: že soudruh Novotný se bude bránit, že počítá s armádou, že má důvěru v armádě, že počítá s milicemi, že k němu začínají proudit deputace z velkých závodů a vybízejí ho neustupovat, aby se o ně opřel, také něco bylo z Vysočan, kde měl svoji určitou základnu, ale také i jiné věci mi vyřizoval z toho rozhovoru Mesteka: Že Mestek říkal, že bylo škoda, že mne, Smrkovského, a jiné propustili v padesátých letech z Ruzyně, že jsme tam měl zůstat a že jsou připraveny vypsané zatykače, že na nich chybí jenom podpis. Mezi těmi zatykači že je jeden také na mne. Dále, že soudruh Mestek dal k dispozici automobilový park ministerstva zemědělství pro všelijaké kurýrní služby pro rozjetí celé této akce. Čili: abych věděl, na čem jsme, s čím máme počítat a k čemu se Novotný chystá.

Tak jsem věděl, že jde do tuhého, že už to po dobrém nepůjde, že Novotný neustoupí. Měl jsem připravené vystoupení pro prosincové zasedání, nedostal jsem se ke slovu (mám je ve svých písemnostech), tak jsem je pro lednové zasedání překoncipoval na bojovnější. Vzpomínám v něm už na téma rozhovoru, který jsem měl s Novotným. Novotný potvrdil, že jsme ten rozhovor měli, co jsem mu doporučoval a co on odmítal – to je konec konců otištěno ve sborníku ze zasedání ÚV.

OP: V té době se hodné hovořilo o Novotného snaze získat pro sebe podporu Sovětského svazu. Co jste o tom věděli vy, členové ústředního výboru?

JS: O Vánocích 67 jsem měl rozhovor s Červoněnkem na honu na Konopišti, kam jsem ho pozval. Byl tam také Svoboda, Sádovský a jiní. Bylo to mezi prosincovým plénem a vánocemi, vždycky se tam dělá na konci roku takový diplomatický hon, tak tam byl i Červoněnko (sovětský velvyslanec – pozn. red.) a tam jsme si spolu v lese vyměnili pár slov na téma, co se u nás děje. On se mne ptal, co čekám, že bude. Já jsem mu tenkrát řekl celkem kategoricky, že se věci budou řešit, protože se řešit musí a to jak věci personální v těch dvou funkcích nejvyšších, že se ale musí také řešit ekonomika a vládní problémy, aby vláda vládla. Prostě jsem na to obecné téma řekl, že se to řešit bude. On byl k tomu všemu zdrženlivý, skeptický, poněvadž měl na to svůj názor konečně od začátku, moc s tím nesympatizoval. To byl Červoněnko.

V té době samozřejmě tady taky byl Brežněv. A my jsme marně prosili o to, aby nám bylo řečeno, o čem spolu jednali (s Novotným – pozn. red.), protože to přece jenom bylo jako zásah do vnitrostranických věcí. Bylo nám řečeno, že Brežněv vyslechl, o co jde a že se odmítl do toho míchat – to je ten známý výrok – «éto vaše dělo»; my jsme tohle jeho stanovisko, pokud to opravdu tak bylo, sympaticky přijímali všichni.

OP: Vzpomínám si, s jakou radostí zatím alespoň ti, kteří o událostech něco věděli, přijali zprávu o tom, že prvním tajemníkem už není Novotný, ale Dubček. Ani ne tak proto, že bychom mnoho věděli o Dubčekovi, ale proto, že zmizelo nebezpečí, že Novotný se pokusí zvítězit násilím. Byli jsme proto šokováni, když vyšlo oficiální komuniké ze zasedání ÚV. Říkali jsme si: Jak chtějí začínat novou politiku takovou nepravdou. A proč?

JS: Když 5. ledna skončilo zasedání – poslední den se v noci předsednictvo strany dohodlo, že konečně Novotný odstoupí z funkce – dovídal jsem se dodatečně, jaký to tam byl na předsednictvu strany v noci «kuhhandl». Byla spousta typů na to, kdo má funkci prvního tajemníka převzít, proti jedněm byl Novotný, v jiném případě Slováci, hodně se to střetávalo, a nakonec jako jediný kandidát s nadějí, že projde, byl Dubček. Slováci byli pro, Češi byli také pro a Novotný si netroufl proti Dubčekovi vystoupit. Vzhledem k tomu, že už na říjnovém zasedání a potom v prosinci i v lednu otázka Češi – Slováci, respektive správněji řečeno Novotný – Slováci byla pro něho slabý led, kde on se dostal do nepříjemné situace. Tak se nakonec všichni shodli na Dubčekovi, že on má být ten jediný kandidát. Jenomže, pokud vím, Dubček to přijmout nechtěl. Vyprávěli mně potom, jak v noci z pátku na sobotu, kdy to zasedání skončilo se Dubček zpěčoval. Černík mu sliboval a prosil, aby tu funkci přijal, že ho v tom všichni budou podporovat, prostě Dubčeka do toho doslova uvrtali. On na to připravený nebyl, na takovou funkci, a najednou mu to spadlo na hlavu.

Když ústřední výbor přijal, myslím proti jednomu nebo dvěma hlasům, jeho kandidaturu, soudruzi z tehdejšího předsednictva chtěli zasedání skončit. Přerušilo se jednání po volbě Dubčeka. Bylo nás dost, kteří jsme šli na Černíka, na Štrougala, na další, že nestačí vyřídit jenom tohle, že je třeba dát o tom zprávu straně a veřejnosti. Chtěli jsme také, aby byly usneseny, deklarovány hlavní zásady příští politiky, řečeno, jakou politiku bude partaj dělat; aby se tam vyjádřil smysl diskuse na zasedání ústředního výboru z ledna, prosince i října. Já jsem tenkrát mluvil s Černíkem, se Štrougalem. Černík mi říkal, doslova mne prosil: «Josífku, pochopte, že už dál nemůžeme, že sotva stojíme na nohou, že to byly nekonečné noci, že jsme nikdo neměl čas, abychom někdo něco promýšlel, musíme to nechat na příští zasedání». Redakční komise, která byla tenkrát ustavena, má za úkol navrhnout obecné hlavní zásady pro politiku strany, které se mají dát do usnesení.

Byli jsme nakonec velmi nespokojení, že se to takto odbylo, ale akceptovali jsme to. Fakt je, že v těch hádkách v předsednictvu strany mezi říjnem, vánocemi a lednem skutečně tehdejší předsednictvo nepřipravilo, nepromýšlelo vůbec nic.

Proto jsme také hned po lednu naléhali na Dubčeka, aby se postaral o to, aby předsednictvo nebo orgány k tomu ustavené nebo příslušné urychleně zpracovaly dokument o polednové politice.

Tenkrát jsem se k Dubčekovi nemohl hned dostat, měl toho moc, tak jsem byl za Sádovským, byl tajemníkem pro zemědělství a věděl jsem, že každý den s Dubčekem večer nebo v noci hovoří. Připomínal jsem mu, že tady v Praze je obrovský tábor marxistické inteligence, že zde má strana lidi, kteří jsou plně k dispozici ústřednímu výboru pro práci, kterou ústřední výbor od nich bude potřebovat. Chodili za ním také jiní; byla tu ta potřeba, a to byly začátky k akčnímu programu strany.

Ovšem Dubček měl pro práci s inteligencí pochopení, protože v Bratislavě to dělal, ne sice geniálně, ale líp než to dělal Novotný v Praze. Pochopil to – a měl vlastně sám takovou koncepci – jenomže se nechal vmanévrovat, jako jsme se nechali všichni vmanévrovat do toho, že místo jednoduchého, prozatímního akčního programu – představoval jsem si ho jako něco na způsob někdejších deseti bodů Klementa Gottwalda – z toho mnozí soudruzi dělali obrovské dílo, kde chtěli mít všechno. Asi dvakrát nebo třikrát jsem byl za Dubčekem, jednou jsem tam byl sám, jednou ještě s několika soudruhy s tím, že strana, veřejnost už na něco čekají, aby partaj už řekla, jakou politiku bude dělat, urgovali jsme, aby se akční program urychlil, zkrátil a aby šel do veřejnosti. Bohužel se to protáhlo až do března.

OP: Bylo ovšem několik členů ÚV KSČ, kteří se snažili tuto informační mezeru vyplnit. Patřil jsi mezi ně a víme, že tato činnost nebyla úplně bez překážek.

JS: Hned po lednovém zasedání 1968 organizace strany i různé společenské instituce, každý, byly ohromně zvědavé na to, co vlastně, co všechno se na ÚV řešilo. A svolávali schůze, chtěli referenty, členy ústředního výboru a vím, že aparát strany, sekretariáty strany s tím měly potíže. Nebyli k dispozici řečníci, spousta soudruhů se zdráhalo na ty schůze chodit. Byl jsem jeden z těch, kteří se od prvních dnů dali k dispozici ústřednímu sekretariátu. Začalo moje turné po schůzích. Začalo na venkově. Přitom bylo zajímavé, že tehdejší aparát strany mne nechtěl pustit do Prahy. A když jsem absolvoval asi deset, patnáct schůzí po venkově a pražské organizace chtěly, abych k nim šel, upozornil jsem na to soudruhy na ústředním výboru strany. Všiml si toho také Dubček, nevím zda sám nebo zda mu to někdo řekl, ale zakročil, že mne musí také pouštět do pražských organizací. Tak jsem začal chodit i na aktivy, okresní aktivy v Praze, byl jsem v Praze 2, pak jsem byl v Praze 3, pak to bylo ČKD a pak se to valilo po pražských obvodech – továrny, organizace, instituce. Teď ale zase bylo zajímavé, že vznikly rozpaky, co říkat a co neříkat. Asi deset dní po zasedání ÚV nás referenty pozval na ústřední výbor Hendrych. Tenkrát se nás tam sešlo dobře čtyřicet, možná padesát. Všichni si stěžovali, že nevědí, co mohou říct, co nemají říct, co je důvěrné, co není důvěrné, poněvadž bylo to nešťastné usnesení, že se o těch věcech nemá mluvit. Zamlčet před stranou problémy, o kterých jedná ústřední výbor, to bylo usnesení proti stranickým zásadám. Hendrych nás informoval, že předsednictvo strany se zabývalo touto otázkou a usneslo, že se může na členských schůzích a v přiměřené míře i na jiných mluvit o všech věcech, které ústřední výbor projednává. S jedinou výhradou: a sice, že nemají být jmenovány osoby, jaké kdo měl na zasedání stanovisko.

OP: Z tribuny sjezdového paláce mluvil vedle tebe a dalších soudruhů také Gustav Husák. Tehdy zapůsobil na posluchače pozitivně a zřejmě netušil, jaké proměny ho ještě v životě čekají. Netušil to ovšem nikdo. Ty ano?

JS: Tady se chci vrátit. Asi 16. ledna roku 68 jsem si vyžádal přijetí u Dubčeka kvůli Husákovi. To nastoupil už v Bratislavě do funkce prvního tajemníka Biľak. Šel jsem za Dubčekem, že považuji za správné, aby po těchto změnách byl aktivován Husák a Novomeský. Vzpomněl jsem, že v roce 64 a 65, když jsem byl rehabilitován, jsem se u Novotného pokoušel, aby byl rehabilitován taky Husák a Novomeský. Navštívil jsem je asi dvakrát nebo dokonce třikrát a dotáhl jsem to tenkrát hodně daleko. Tak daleko, že Husák měl dostat funkci náměstka ministra spravedlnosti. A šlo o to, že on 'nechtěl být jakýmkoli náměstkem a jedním z několika, ale chtěl být prvním náměstkem. Ale to by býval už přijal, já jsem do něho mluvil, aby to přijal, i když to není funkce prvního náměstka. Měl nakonec jednu, poslední podmínku. Bylo to v zimě, nějak v únoru, byla čvachtanice. Chtěl, aby ho Novotný přijal k rozhovoru, aby ho přijal na Hradě a aby o tom byla dána úřední zpráva: o rozhovoru na Hradě! Já jsem přes Honzu Svobodu (člen ÚV a vedoucí organizačního oddělení) tohleto Novotnému vzkázal. A Novotný to odmítl. Řekl, že když Husák nechce, když má takové podmínky, přijetí na Hradě, úřední zprávu, že tohle on dělat nebude. A když soudruh Husák nechce tamto, že z toho tedy nebude nic.

Husák nato přijel s Lacem Novomeským do Prahy. Sešli jsme se v Represenťáku, bylo to v sobotu, aby slyšeli tuto odpověď. Husák odmítl za jiných podmínek funkci přijmout a Novotný ho zase nechtěl přijmout na tom Hradě. Tak se to rozbilo pro takovou formální věc. Mně potom Novotný při nějakém zasedání ústředního výboru strany potkal na Hradě v tom koridoru a říká: «Prosím tě, ty tvoje věci s Husákem, už toho nech». Poněvadž jsem to dělal čistě ze své iniciativy, věci zůstaly v klidu.

A teď v lednu 68 jsem šel za Dubčekem a znova jsem tu věc rozbalil. Dubček mne vyslechl a říká, dobře, že s tím souhlasí. Řekl jsem mu, že zítra, – tuším 16. nebo 17. ledna, byla to zase sobota – stejně jedu do Bratislavy, že to tam mám dohodnuté, Evžen Löbl dělal v lednu 68 takového prostředníka mezi mnou a Husákem. Zajel jsem za Biľakem na sekretariát. Bylo to v těch dnech, co se stal prvním tajemníkem na Slovensku, chodili tam představitelé institucí skládat sliby a takové věci. Přijal mne rychle, nechal tam čekat ty další kolegy, asi patnáct až dvacet minut jsme spolu mluvili.

Byla to zaprvé společenská záležitost, kdy jsem mu také pogratuloval, byl jsem také ministrem pro Slovensko. A hovořil jsem s ním o těch problémech Husáka, Laca Novomeského, že s tím Dubček souhlasí, co jsem dělal za Novotného, jak to nevyšlo atd.

A Biľak řekl: ano, souhlasím. Že se na to podívají. A ještě jsme spolu hovořili, u Dubčeka už předtím také, o pozitivním řešení – po jaké linii, na které frontě by se vlastně Husák měl aktivovat. Tenkrát jsme měli všichni shodný názor, že nejschůdnější, než se vyřídí spousta všelijakých záležitostí, by bylo aktivovat ho po linii státní. Aby se stal členem vlády. Oni s tím oba souhlasili, Dubček i Biľak, a s tím jsme se také rozešli. Já jsem si potom od Biľaka zaskočil na poverenictvo lesů a odtamtud jsem jel do bytu k Lacovi Novomeskému. Naložil jsem ho a spolu jsme odjeli domů do vilky na kraji Bratislavy k Husákovi, kde už čekal.

Tam jsme měli asi tříhodinový rozhovor. Referoval jsem jim, jak jsem pochodil u Dubčeka, u Biľaka a rozešli jsme se přátelsky, s vědomím, že to dobře dopadlo a Gustáv Husák – a samozřejmě také Novomeský, napřed šlo o Husáka především – že bude aktivován po linii státní, což se potom také stalo. (V dubnu 1968 byl jmenován náměstkem předsedy československé vlády – pozn. red.).

Je smutné, že toto Husák všechno přesně ví, že to ví také Laco Novomeský, že to samozřejmě ví také Biľak. Rok poté na zasedání ústředního výboru Biľak řekl, že jsem tam byl za ním a chtěl ho získat proti Dubčekovi a takové nehoráznosti. A Husák k tomu mlčel a věděl dobře do podrobností o co šlo, proč jsem tam byl: že jsem tam jel kvůli němu.

OP: Po abdikaci Novotného, a vlastně už před ní, vznikla důležitá otázka: Kdo bude presidentem republiky? Kandidátů bylo víc, alespoň veřejnost uvažovala o několika jménech. Zvolen byl generál Svoboda. Přestože mnoho lidi chtělo tebe, podporoval jsi jeho kandidaturu. Důvod?

JS: Od lednového zasedání ústředního výboru započaly mezi mnou a soudruhem Svobodou velmi intenzivní styky. Pracoval v té době ve vojenském historickém ústavu a já byl v té době ministrem lesního a vodního hospodářství, v Opletalově ulici jsme měli úřad.

Mezi lednem a volbou presidenta v březnu, v tomto období se na mne obrátil a potom snad s výjimkami, vzácnými výjimkami mne denně navštěvoval v Opletalově ulici. Stalo se několikrát, že i dvakrát za den. Chtěl vědět, o co jde v partaji, o jaké problémy, nejen personální, ale i ostatní, informoval se na lidi, kteří jsou v předsednictvu. Tenkrát spoustu lidí neznal, nevěděl, kdo je kdo. Pořád se mne ptal, kdo je to Černík, jaký je to člověk, kdo to je ten Indra, kdo jsou ti další; prostě on do té doby o té problematice vztahů mezi stranou a vládou, o osobách, o tom, kdo je v partaji a kdo ve státní funkci, o těch věcech věděl velmi málo. Prostě se do té doby o to nezajímal a tak jsem ho do všech těch věcí zasvěcoval. A úplně poctivě. Tak někdy v únoru, koncem února a v březnu už bylo obecně známo v partajních i vládních kruzích, že soudruh Svoboda takhle objíždí mnoho lidí na venkově, na Moravě, na Slovensku a tenkrát jsem se poprvé dověděl od jiných soudruhů, že za tím jsou úvahy, že pravděpodobně se Novotný neudrží ani jako president a že by padla potom volba na soudruha Svobodu. A já jsem se na to díval celkem pozitivně, přijal jsem tu alternativu a pak jsem ho také v té věci podporoval.

OP: V dubnu se stal Černík předsedou vlády a ty předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva, přestože Hagerův útok signalizoval, že právě na tvoji osobu se zaměřuje nesouhlas s novou československou politikou v některých spojeneckých zemích. Jaký byl tvůj vstup na tuto mezinárodní arénu?

JS: 4. května 68 roku jsme jeli – Dubček, Černík, Biľak a já – do Moskvy. Ze sovětské strany tam byl Brežněv, Podgornyj, Kosygin, Suslov a několik dalších pracovníků, mezi nimi Katušev.

Byli jsme tam jeden den. V podstatě jsme ten den strávili tím, že jsme poslouchali veliký výčet toho všeho, co se Sovětskému svazu nebo sovětským představitelům nelíbilo na událostech, na vývoji u nás. V podstatě to bylo předčítání Bílé knihy z pracovního materiálu, asi tak bych to nazval.

Během jednání stále chodili tajemníci, nosili soudruhu Brežněvovi nové a nové informace o tom, co u nás napsaly ty či ony noviny, časopisy, co řekl u nás ten či onen člověk.

Je fakt, že nikdo z nás o řadě věcí, které nám předčítali, především Brežněv, vůbec nevěděl. Co nějaké okresní noviny, že tam byl ten a ten článek, někde schůze, kde někdo mluvil a co říkal. Jak jsme to všechno mohli vědět.

Oni, a tady u nás Červoněnko, přebírali tyto informace od lidí, kterým se potom říkalo konzervativci. Ti sbírali všelijaké drby a dodávali je na sovětské velvyslanectví – a odtamtud šly k Brežněvovi.

My jsme ten den věnovali tomu, že jsme odmítali a vysvětlovali. Já jsem například říkal Brežněvovi, že za měsíc, za dva už nebude mít před sebou takový balík těchto věcí, že se to smrskne na nepatrnou záležitost, že si s těmito různými věcmi poradíme.

My jsme naproti tomu uváděli, především Dubček, a další, fakta a informace nesrovnatelně podstatnější než byla jejich snůška sebraných takzvaných informací. Později mně poslankyně Dohnalová v roce 68 s jakousi škodolibostí řekla: «My se postarali o to, aby sovětští soudruzi věděli všechno, co se u nás v té době dělalo».

Bylo několik dní po 1. máji v 68. roce a nás zaráželo, že je vůbec nezajímá 1. máj, kde byla účast lidu taková imposantní, spontánní, v souhrnu to byly milióny lidí, které se tak nadšeně stavěly za politiku strany a za komunistickou stranu. To je nezajímalo. Zajímaly je schůze KANu, K-231, kde bylo nebo bývalo padesát nebo sto lidí, někdy také méně. Byli jsme tím celým jednáním znechuceni, neboť jsme viděli, že je nezajímají fakta, celková situace u nás, ale že hledají záminky k postoji proti nám. Naši pozici ještě zhoršovalo to, že Biľak argumentoval z jejich pozic proti nám, fakticky nebyl naším čtvrtým v delegaci, ale jejich pátým, takže jsme nebyli čtyři na čtyři, ale tři na pět.

OP: Neměli jste žádnou předběžnou poradu?

JS: Ne.

OP: Na jaké bázi to probíhalo, vždyť tu byla delegace jedné strany a jednoho státu?

JS: Byli jsme pozváni, v podstatě jsme nevěděli přesně, proč nás zvou, proč s námi chtějí mluvit, tak jsme šli. Byli jsme asi voláni na koberec. Závěr celé této kapitoly byl neslaný, nemastný. Žádali tvrdý administrativní, tady bych řekl policejní, postup proti každému u nás, kdo řekne své mínění, které není docela v souladu s dokumenty nebo s politikou strany.

My jsme kladli zase důraz na to, že demokratickou diskusí a jednáním zvládneme ten výbuch politické aktivity u nás. S tím, že kdyby to nešlo po dobrém, použijeme proti krajnostem i prostředků administrativních, kdyby věci šly za rámec zákonů a jednání se nesetkala s úspěchem.

O dubnovém plénu ústředního výboru naší strany, pokud se o něm zmínili, mluvili okrajově, měli výhrady asi v tom smyslu, že není dost jasné, co chceme. Když je řeč o dubnovém plénu, myslíme tím Akční program.

OP: Měli jste na sovětské vedoucí představitele sami nějaké požadavky?

JS: Na poradu do Moskvy 4. května jsme šli též s otázkou půjčky. Černík jako předseda vlády zdůvodnil naši potřebu modernizace zpracovatelského průmyslu, postupnou změnu skladby, struktury našeho průmyslu. A též jsme měli na mysli rozsáhlejší bytovou výstavbu. Šlo nám o částku asi 400 až 500 miliónů rublů. Chtěli jsme ji od Sovětského svazu a řekli jsme, že kdyby nám sovětští soudruzi nemohli půjčit v tom rozsahu, ucházeli bychom se o půjčku u mezinárodní banky nebo někde jinde. Důraz jsme kladli na to, že taková případná půjčka na západě z naší strany by byla striktně vedena na obchodní bázi bez politických podmínek.

Na to odpověděli – Kosygin – laxně, že budou naši žádost zkoumat. Ale Kosygin nezapomněl podotknout, pro koho vlastně chceme vyrábět spotřební zboží. Zda pro export? Řekl, že západ naše spotřební zboží nepotřebuje a potřebovat nebude. Tedy, že bychom potom chtěli jít s naším spotřebním zbožím na trhy socialistických zemí a především na trhy SSSR s pomocí investičního kapitálu západních zemí. Ale že trh socialistických zemí také nepotřebuje naše spotřební zboží, že potřebuje naše zboží investiční.

Bylo to stanovisko velmi nevraživé a kategorické, podepírající starou železnou koncepci našeho průmyslu, která vede naši ekonomiku postupně nejen do stavu jednostranné plné závislosti, ale i do stavu trvalé neefektivnosti vzhledem k tomu, že nemáme své suroviny. Ukázalo se, že jejich obchodní politika vůči nám je promyšleně politická, účelová: osekat všechny možnosti naší suverénnosti a pevně nás podřídit politice své. Z půjčky nebylo nic, není z ní nic ani dodneška. Tak jsme se vrátili z Moskvy rozčarováni tak, že jsme nemohli s čistým svědomím říci nic ani naší veřejnosti, když mluvit o skutečném obsahu rozhovoru nebylo možné.

OP: Snad ještě jednu otázku. Byla to tvoje první cesta do Sovětského svazu ve funkci předsedy parlamentu. Sovětští představitelé na poradě vyslovili mnoho kritických slov. Později se však říkalo, že od počátku varovali, že naznačovali, že budou muset zasáhnout. Řekl někdo z nich na květnové poradě něco, z čeho by se dalo alespoň vzdáleně usuzovat, že uvažují i o zásahu vojenském?

JS: Takové povídání jsme také slyšeli. Já mohu říct, že do půl dvanácté v noci 20. srpna jsem nikdy předtím neslyšel, ani přímo od někoho ze sovětské strany nebo z druhých socialistických zemí, ani přes druhou osobu, že jsou rozhodnuti vstoupit k nám a obsadit naši zem svojí armádou. Kdybych něco takového slyšel, byť třeba z druhé ruky, býval bych se tím rozhodně zabýval konkrétně, muselo by se o tom hovořit na předsednictvu strany, prostě bych přes to nemohl přejít. Nikdy jsem nic takového neslyšel a pokud jsem já byl účasten několika rozhovorů se sovětskými představiteli, takováto slova nikdy nepadla.

OP: Ani jiné výhrůžky, žádná upozornění na případné sankce hospodářské či jiné?

JS: Nic, z čeho bych mohl logicky odvodit, že by jejich slova mohla vést k vojenské intervenci. To byla jen kritika, tvrzení, všechno možné, ale taková výhrůžka, byť nepřímá, zastřená – já ji neslyšel. Ne.

OP: Vaše moskevské rozhovory situaci ovšem ovlivnily. Projevilo se to v rezoluci květnového pléna. Myslíš si i dnes, že tehdejší kompromis byl šťastný? Měl být větší, menší, vůbec žádný nebo byla ještě jiná alternativa?

JS: Po této naší cestě do Moskvy došlo k zasedání ústředního výboru strany koncem května, kde jsme situaci u nás hodnotili a kde v referátu Dubčeka i v našich vystoupeních pochopitelně byl duch, s jakým jsme odcházeli z Moskvy.

Myslím, že konec května vlastně byl takovým vyvrcholením veliké nervozity, různých výbuchů, o kterých jsme říkali, že jsou také extrémní a kde jsme mohli zasáhnout velmi ostře. Ještě to potom běželo do června. Ústřední výbor v těch dokumentech a vystoupeních mluvil celkem otevřeně a varovně na adresu všech, že se musí hladina uklidnit a svést do zákonných forem.

Já si v té souvislosti vzpomínám na diskuse které jsme měli v předsednictvu strany kolem problémů květnového ústředního výboru, kde jsme o těch výstřelcích důkladně uvažovali a nikdo jsme nebral situaci na lehkou váhu. Sám jsem uveřejnil, tuším, že 19. května 1968 v Rudém právu poměrně ostrý článek, namířený proti těm extrémům a extrémistům. Nevím, že by někdo z těch, kteří byli potom po srpnu tak «stateční» a «zásadoví» se veřejně tenkrát odvážil něčeho podobného.

My jsme tenkrát v květnu, v červnu – a já na tom ani dnes nemohu nic změnit – se dívali na věci asi tak: vrcholí výbuch lidové nespokojenosti, nashromážděné za dlouhá léta. Zatím ještě bohužel nemůžeme dát dost záruk, že se ty negativní věci z minulosti, ty deformace, jak se tomu říkalo, dají důsledně do pořádku. To mohlo být zneužito k útoku proti komunistům vůbec – což by zase mělo nedozírné důsledky – až po ty tanky. Proto jsem vystoupil proti extrémům veřejně i interně. Přitom padala přirozeně také ostrá slova; já sám jsem například říkal, pak se toho proti mně zneužívalo, že kdyby si nedaly říct extremní skupiny, musíme proti nim použít zákonů.

Když jsme se každý měl vyjádřit, kde stojíme, od každého z nás se vyžadovalo, aby jasně deklaroval, na jaké pozici stojí, řekl jsem také své stanovisko: že pokud by to radikální extremisté chtěli hnát ještě dál, případně k nějakým konfliktům, já bych v takovém případě jednoznačně stál po boku dělnických milicí a neváhal bych použít tvrdých opatření proti všem, kteří by ohrožovali samotnou existenci republiky. Ovšem zdůrazňuji znova, že to byly diskuse v té nejvypjatější situaci. Po květnovém zasedání ústředního výboru, po těch velikých aktivech, po dokumentech strany, se hladina rozhodně uklidňovala a perspektiva mocenského střetu prakticky zmizela z obzoru.

OP: Od usnesení květnového plena platila formulace o hlavním nebezpečí zprava, která byla pak využívána a zneužívána. Jak se do usnesení dostala, co vedlo k přijetí takové formulace – kromě důvodů, které jsi už vlastně nepřímo uvedl?

JS: V té souvislosti jsem právě hovořil o stanovisku například naší inteligence. Velká část diskutujících, dnešní soudruzi, kteří se pak vydávali za zdravé jádro, hnali útokem proti takzvané pravici. Zastával jsem názor, a řada dalších soudruhů také, že nemáme jenom jednu krajnost v té takzvané pravici; že ta je živena a vyprovokována krajnostmi z levice, z takzvané levice, od těch konzervativců. Chtěl jsem, aby naše inteligence vystoupila jednoznačně za politikou strany. A oni mi říkali: kde máš záruku, kde strana dává záruku, že po nějakém čase neovládnou situaci právě dogmatici. A já jim musel víceméně dát zapravdu a toto stanovisko jsem vlastně hájil celý čas, co jsem byl v předsednictvu: že máme-li mít úspěch v nějakých zákrocích proti extrémům zprava, musíme postupovat souběžně i proti extrémům dogmatiků. Ti dělali schůze, aktivy, prostě ilegální, frakční činnost. Bohužel jsme toto stanovisko neprosadili, do rezoluce květnového pléna se dostala převaha kritiky směrem doprava a podcenilo se nebezpečí levice. (Pojem levice a pravice v československé situaci neodpovídá klasickému pojetí těchto pojmů. Za pravici vydávaly dogmatické síly nejen nepatrné síly klasické pravice, ale také všechny progresivní komunisty. Samy sebe považovaly za levici. Převzetí těchto pojmů, nejprve s předznamenáním «takzvané», později už bez něho v hovorové řeči bylo zcela obecné a přispělo k matení pojmů i k dodatečnému falšování vývoje. Pravicové názory se vyskytovaly, ale ti, kdo prosazovali odsuzování «pravice», měli na mysli právě pokrokové prvky komunistické strany a ostatních společenských skupin. Pozn. red.). Fakt je, že ten pres ze zahraničí, ze Sovětského svazu na to měl také vliv, že se tam ta formulace dostala. Že se začalo vidět hlavní nebezpečí jen v krajnostech pravičáckých a neviděly se všechny souvislosti.

OP: Vzpomínám si, že právě tento stav hrál negativní roli při onom jitření nálad, které byly ve veřejnosti. V té době šlo hlavně o to: dokázat, že strana chce dělat novou politiku. Tyto věci to zpochybňovaly.

JS: Myslím si, že instinkt lidu byl správný. To mělo pak také vliv na zrod 2 000 slov, protože lidé měli pořád obavy, že se mohou zase staré časy vrátit. Ale z naší strany opatření proti činnosti dogmatiků nebyla taková, aby uspokojila ten druhý tábor. Myslím, že lidé to cítili, konečně další vývoj potom ukázal, že se lidé právem obávali.

OP: Zmínil ses o 2 000 slov. Jak bys je hodnotil dnes?

JS: 2 000 slov! Celá ta historie! Bylo to v pátek. Datum z hlavy si nepamatuji. Zasedal parlament a i já jsem si před zasedáním ještě zaskočil na Ústřední výbor strany.

Tam na schodišti z ulice jsem potkal Oldu Švestku (člen předsednictva ÚV KSČ a šéfredaktor Rudého práva – pozn. red.) se Zimjaninem (člen ÚV KSSS a šéfredaktor Pravdy – pozn. red.).

Zimjanin – to je bývalý sovětský velvyslanec u nás – na mne spustil, co tomu říkám, že je to neslýchané... Já jsem koukal, říkal jsem: Co?... Ještě jsem nevěděl, že ten den v novinách vyšlo 2 000 slov. Zimjanin byl strašně rozhořčen, říkal mi, že je to výzva ke kontrarevoluci... A tak jsem byl velmi napjatý, co vlastně v těch novinách je. Vrátil jsem se na zasedání, měli jsme to na Hradě, tam už o tom někteří poslanci také začali hovořit a během jednání jsme se narychlo, já i jiní, kteří to nečetli, seznamovali s obsahem. Tam jsme se na interpelaci některých usnesli, že parlament neskončí ten den, jak bylo v programu, byl to pátek, a že bude zasedat ještě v sobotu, že prodloužíme jednání a že v sobotu má vystoupit předseda vlády se stanoviskem k 2 000 slov.

Po skončení parlamentu tentýž den zasedalo předsednictvo strany, projednalo tuto záležitost. Bylo usneseno, aby Indra jménem předsednictva, v duchu jednání předsednictva, informoval kraje dálnopisem. To se stalo, ovšem dálnopis si zkoncipoval podle toho, jak on pochopil jednání předsednictva.

Zasedala také vláda. Já jsem žádal od předsedy vlády, aby vláda, které to přísluší, vystoupila proti závěrům manifestu 2 000 slov. V jednu hodinu v noci jsem ho volal do vlády a on mi říkal: «Nemohu vládu přesvědčit, vláda nechce vystoupit».

Když mi to Oldřich Černík řekl, ptal jsem se, zda bude mít on a vláda námitky, když se dostavím do zasedání vlády jako předseda Národního shromáždění. Pozval mne: «Přijeď». Tak jsem do vlády jel, tam jsem o vzniklé situaci mluvil a žádal jsem, aby se vláda věcí vážně zabývala a aby odmítla závěry toho manifestu. Já jsem jim tam tenkrát vzhledem k situaci a nechuti vlády angažovat se v té věci pohrozil. Říkal jsem: «Soudruzi, parlament čeká zítra v 9 nebo v 10 hodin zprávu vašeho předsedy a nezaujmete-li stanovisko, tak se může stát, že je vláda zaujme za týden. Ale to už bude vláda jiná, to už nebudete vy.»

Byla to výhrůžka tvrdá. Pak ještě několik kuloárových rozhovorů o celé záležitosti a ráno předseda vlády s vládou nastoupili do parlamentu, předseda vlády mluvil, jeho expozé bylo dobré. Myslím, že to bylo pěkné stanovisko vlády a parlament ho také jednomyslně schválil.

OP: Tehdy jsi napsal 1 000 slov. Byla už jiná než původní reakce.

JS: Spolu s jinými, Dubčekem, Černíkem, Slavíkem a ještě některými dalšími jsme se ve středu následujícího týdne sešli s autory, respektive signatáři manifestu 2 000 slov. Byl tam Vaculík, byli tam jiní, myslím, že to bylo v Hrzánském. paláci v poledne, když jsme s nimi mluvili. Co je to vlastně napadlo, co sledují, kam míří?

Oni nám dokazovali, že jsme to nepochopili, že je to strašné nedorozumění, že chtějí pomoci a ne škodit.

Myslím, že jsme měli pravdu v tom, že ty závěry, kde vyzývali k určitým akcím, dobré nebyly. V každém případě to byl nešťastný podnik vzhledem k tomu, jak byl zneužit, co se kolem toho všechno udělalo a jaká to byla záminka k obrovským štvanicím proti naší věci.

Po té diskusi s nimi jsem napsal potom za týden do Práce článek 1 000 slov, kde jsem přiznal signatářům, že jistě neměli na mysli škodit —- vůbec ne nějakou kontrarevoluci nebo takové věci, jak se toho potom zneužívalo. Ovšem současně jsem musel říci, že vyvolávat vášně v lidu je metoda nesprávná. Vzpomněl jsem, kam to vedlo v padesátých letech, že to nakonec vedlo k tomu, že deset tisíc rezolucí přišlo na ústřední výbor strany, kde se žádalo, aby tresty v procesech byly ještě přísnější, kde se volalo po více šibenicích, větších trestech žaláře a podobně. Připomínal jsem, aby se vystříhali jakýchkoli výzev; mezi dobrou vůlí a mezi tím, jak může být pochopena někdy bývá veliký rozdíl. Oni chtěli jistě dobro a nakonec se to obrátilo i proti nim, proti nám, proti všem bylo toho ošklivě zneužito. Asi tolik bych řekl k 2 000 slov.

OP: V té době ses také střetl se studenty. Tvoje vztahy se studenty by si vůbec zasloužily kapitolu.

JS: Bylo slavnostní představení v Národním divadle, myslím, že sto let Národního divadla. Byl tam president, první tajemník, já a další. Když jsme opouštěli budovu, setkal jsem se v koridoru se Šikem.

Říkal mi, že dostal ten večer zprávu, že zítřejší den nějací studenti organizují v Praze akci. Že vytáhnou z vysokých škol a vůbec ze škol a že budou žádat vystoupení z Varšavského paktu. Prý o tom mluvili předtím s nějakými spisovateli, ti, že je varují, ale neuspěli, ti studenti že si nedají říct.

Tak jsem hned šel za Dubčekem, ještě jsem ho tam někde chytl na ulici, před budovou Národního divadla. Řekl jsem, že jedu okamžitě na městský výbor strany, on ať jde domů, ať jde spát, že zařídím potřebné pro zítřejší den, aby k něčemu nedošlo.

Městský výbor zasedal, já jsem tam referoval a dohodli jsme, že udělají ještě během noci a hlavně ráno taková opatření na školách a všude jinde, aby k žádné akci nemohlo dojít. Bohouš Šimon (vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze – pozn. red.) to spolu s ostatními zařizoval. Ráno byli na všechny školy posláni soudruzi, my jsme se také dali s řadou soudruhů okamžitě k dispozici, že bychom do těch škol šli, kdyby ti studenti chtěli něco takového začít. Také jsme udělali pro všechny případy opatření, aby byly v pohotovosti milice a kdyby z některé školy chtěli studenti vyrazit do ulic, musely by tomu zabránit.

Nebyla to kachna. Skutečně se nějací chlapci z těch škol zabývali takovou myšlenkou, ale opatření byla naprosto účinná, takže nedošlo k nejmenší akci, ani schůzi, ani k žádnému pokusu vyjít ze škol.

Myslím, že vždycky, když se se studenty diskutovalo, ukázalo se, že je možné se s nimi dohodnout. Mám. s tím hodně zkušeností, navštívil jsem velmi mnoho fakult, chodil jsem na ty, kde byla nejvíce horká půda. A i když jsme se nedohodli ve všech věcech na sto procent, vždycky jsme se rozešli tak, že byl zachován klid, náležitá míra slušnosti v politické diskusi. Víceméně jsme se vždycky dohodli.

A proto jsem měl nejenom k mládeži, ale i ke studentům absolutní důvěru. Věděl jsem, že ať se děje co se děje, neudělají nic nepředloženého.

OP: Zatímco důvěra uvnitř země narůstala, rostlo napěti mezinárodni. V červnu jsi vedl parlamentní delegaci do Moskvy. Kolem této cesty se hodné diskutovalo. Proč?

JS: Cesta delegace do Sovětského svazu byla plánována dávno, na oplátku za delegaci Nejvyššího sovětu u nás. Ovšem doba, kdy se měla uskutečnit – červen – byla málo příznivá pro takovou delegaci, ale i pro mne, protože jsem byl velmi angažován ve všech událostech roku 1968.

Jeli jsme. Přijetí na letišti – byl tam předseda Sovětu národností, předseda Sovětu svazu, byl tam předseda Nejvyššího sovětu Podgornyj. Rozjeli jsme se po Sovětském svazu.

Já jsem při každé příležitosti jako vedoucí delegace mluvil o problémech naší země, přičemž myslím, že jsem toho řekl dost, znovu jsem zdůrazňoval neotřesitelnou víru v dobré bratrské vztahy k Sovětskému svazu. Ovšem o našich problémech jsem mluvil také, byť jenom zásadně, bez podrobností, takže to neušlo pozornosti sovětských vysokých míst.

Takže asi po třech dnech, když jsme se vrátili ze Stalingradu do Moskvy a měli jsme letět do Rigy, dostal jsem nového průvodce, kterým byl právě již vzpomenutý Zimjanin, bývalý velvyslanec u nás, který mi v letadle říkal, abych ve svých vystoupeních nemluvil o problémech, kterými žije Československo, o těch problémech, kterým jsme říkali demokratizace atd. A poukazoval na to, že sovětští lidé nejsou tak informováni, nejsou do toho zasvěceni, obšírně, důkladně to vysvětlit při takových shromážděních nelze a jen se o tom kratičce zmiňovat... potom z toho mají zmatek v hlavách. Čili víceméně žádost, abych o tom nehovořil.

Vyhověl jsem, ve svých vystoupeních jsem o tom mluvil méně. Ovšem po návratu do Moskvy jsme uspořádali tiskovou konferenci se sovětskými novináři. Bylo jich tam asi osmdesát, konference trvala několik hodin, byla ostrá. Novináři kladli otázky útočně, řekl bych tak v duchu Bílé knihy – i když ne tak docela ostře – já zase na to odpovídal právě proto, že jsou to novináři – naprosto srozumitelně a jednoznačně.

Třeba vzpomínám: když nám vytýkali, že chceme rozšiřovat styky s kapitalistickými státy, že chceme od nich půjčky, kladl jsem jim otázku: «Bere sovětská vláda půjčky od západu? – Bere. Nechá si dokonce továrny postavit – Renault, Fiat, japonské investice», říkal jsem. «Je na tom něco divného? Sovětský svaz to dělá. Já mám zato, že to je správné. Proč nám ale vytýkáte, že chceme dělat něco podobného, byť v nesrovnatelně menším měřítku, úměrném možnostem Československa».

Diskuse byla velmi ostrá, vyčerpávající, ovšem v novinách se z toho neobjevilo skoro nic.

Na rozloučenou byla naše delegace přijata Brežněvem. Oficielní přijetí trvalo asi hodinu. Probíhalo přátelsky, velmi mnoho citu v tom bylo, dokonce i slz a mělo to takový společenský, srdečný průběh.

Po skončení mne soudruh Brežněv vyzval, abych tam zůstal ještě u pohovoru mezi čtyřma očima. To se stalo. Nebyl přítomen ani Koucký, náš vyslanec, ani nikdo druhý ze sovětské strany, byli jsme sami dva s Brežněvem. Vyjadřoval znova svoje obavy, nespokojenost s vývojem situace u nás v duchu dřívějších rozhovorů, na které jsem už vzpomínal. A tam také mluvil o vůdcích. Projevil nespokojenost s volbami, pokud jde o životní a stranické zkušenosti soudruha Dubčeka. Asi v tom smyslu, že v této funkci není na pravém místě. Naproti tomu naprosto srozumitelnou formou mluvil o mně. Omluvil se mi, že mne z těch prvních měsíců – to asi myslel na ty Drážďany, na ten Hagerův útok – sovětští vedoucí představitelé tolik neznali, takže jsem se mohl cítit dotčen jejich propagandou, abych prominul, že se to stává, že je to z neinformovanosti. Mluvil o tom, že jsem starý člověk, který už skoro čtyřicet let věnoval straně. Stavěl otázku tak, jako bych já měl nést odpovědnost za to, aby se to u nás otočilo a postarat se, aby se to otočilo v tom duchu, jak nám oni radili a jak potom v srpnu – udělali ta další opatření.

Já jsem byl tím rozhovorem velmi konsternován, poněvadž jsem věděl, co mi nabízí. Teď jak to odmítnout, aby to bylo přijatelnou formou, aby to bylo jednoznačné. Tak jsem Dubčeka hájil. Nejenom naši politiku, ale i Dubčeka. Jak se rychle vyvíjí, je toho sice moc najednou, ale že to zvládne, a že z něho roste skutečný vůdce strany, jaký má být. Prostě jsem odmítl tu nabídku, která se mi tu vlastně dávala.

Nikomu jsem nic neřekl, vrátil jsem se domů, vyprávěl jsem to manželce. Co s tím dělat? Řekl jsem si: když to budu vyprávět Dubčekovi, bude znervózněn, může to vyvolat všelijaké pocity. Tak jsem si řekl, že o tom budu mlčet, že to nikdy nikomu neřeknu. Také jsem to neřekl. Když jsme ovšem potom byli v srpnu zatčeni a nevěděli jsme, jak skončíme, tak na Podkarpatské Rusi, kde jsem byl s Černíkem internován v lese, v nějakém policejním baráku, svěřil jsem se mu s tím. Kdyby se ještě někdy v životě setkal s Dubčekem, aby mu řekl, že když jsem byl v červnu v Moskvě, že toto mi Brežněv říkal, nabízel. Že jsem to odmítl, no a ty důvody, proč jsem mu to neřekl. Když jsme se pak z Moskvy vrátili domů, všechno to dopadlo jinak než jsme si mysleli, už v srpnových dnech, jsem se ptal na Hradě Černíka, řekl-li to Dubčekovi. Řekl, že ne, když viděl, že se situace otáčí, že se vrátíme domů, že o tom pomlčel také. Načež já jsem, bylo to při obědě ve společnosti Dubček, Černík, Svoboda a já, znova všem těm třem celou tuto historii rozhovoru s Brežněvem řekl.

OP: Snad bychom se měli vrátit. Jak to bylo s Varšavským dopisem?

JS: Dalším aktem v sledu všech těch velkých událostí byl Varšavský dopis. Nechtěl bych sám vzpomínat na historii kolem Varšavského dopisu, protože celou záležitost vylíčil poměrně precizně na zářijovém plénu ústředního výboru strany – v září 1969 – soudruh Dubček. Protože se kolem té historie tolik namluvilo, vylíčil ji a já budu čerpat ve své další práci z tohoto dokumentu.

Chci dodat, že pro nás to nebyla nějaká porada, ale předvolání, abychom se zodpovídali. Měli jsme jít skládat účty. A pozvání mělo takovou formu, že to každého uráželo. Znovu chci podotknout, že jako podklad pro vzpomínky použiji vylíčení Dubčeka, protože jsme před zasedáním ústředního výboru v šedesátém devátém roce dlouze a důkladně uvažovali, jaký byl přesný sled všech těch událostí, pozvání, datum a všechny ty věci. A nikdo už lépe chronologii těch událostí nezpracuje, neudělá takovou dokumentaci, jakou právě udělal Dubček.

Všechny ty dodatečné pověsti – kdyby nás Dubček lépe informoval atd., že bychom do Varšavy šli – to jsou pomluvy. Já si například vzpomínám, že když jsme pozvání dostali, zvláštní dopis od Červoněnka a Četka (Československá tisková kancelář – pozn. red.) ohlásila, že ostatní delegace se sjíždějí do Varšavy, na předsednictvu strany bylo usneseno, že předsednictvo naší strany nesmí opustit území naší republiky.

Já bych nikomu nechtěl připisovat žádné činy, přidávat nebo ubírat a tak si kladu otázku: Kdo vlastně ten návrh dal? V hlavě mi stále cosi povídá, že to byl právě Oldřich Černík, který dal ten návrh a zdůvodnil, že předsednictvo strany by nemělo za situace, jaká je, opustit území republiky a na žádnou poradu mimo území republiky jezdit.

První, kdo navrhnul, aby se do Varšavy nejelo, bylo slovenské předsednictvo ÚV KSSS a jeho stanovisko ještě před 17. červencem 1968, kdy zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, přivezl do Prahy Vasil Biľak. Bylo to otištěno snad i v Rudém právu a rozhodně ve slovenské Pravdě asi ze 16. nebo 17. července. Na což se pak po dubnu 1969 obezřetně zapomnělo.

OP: Později se objevila obvinění, že jsi vyzradil obsah dopisu městské konferenci v Praze. Jakkoli je to absurdní, stojí to za pár slov?

JS: Především, sotva se někdy budu zabývat – myslím, že ne – abych vyvracel nějaké pomluvy, poněvadž toho bylo tolik, že mne to přestalo zajímat.

Je to nesmysl. Když jsem se seznámil s pozváním na varšavskou poradu na zasedání předsednictva strany, slyšelo to dvacet lidí a vedle nich deset pracovníků aparátu. Bylo nás tam třicet při tom zasedání a když to vědělo dvacet lidí přímo z budovy ústředního výboru, tak to znamená, že to vědělo všech pět nebo šest set zaměstnanců. Někdo to vynesl. To prostě je za takové situace nevyhnutelné. Když jsme takto dostali oficiální pozvání na varšavskou poradu, seznámili se s ním a když jsem potom večer šel na zasedání městského výboru strany a o tom mluvil, sotva se může říkat, že by to bylo nějaké vyzrazování. Ten den to také hlásila Četka. Dostali jsme současně informaci, že máme jet do Varšavy, že se tam sjíždějí ostatní delegace a byla o tom tisková zpráva – ne od nás. Jaképak tedy vyzrazování, vždyť je to nesmysl.

OP: To už bylo necelé dva týdny před schůzkou v Čierné nad Tisou. Bylo kolem ní mnoho vzrušeni a četná nedorozuměni. Až 21. srpen poskytl zdánlivé odpověď na nesnadnou otázku po jejím úspěchu. Přesto není dosud zcela jasné, proč a v které chvíli se zásada jednáni opustila a nahradila ji vojenská síla.

JS: Místo jednání, Čierná nad Tisou, bylo vybráno proto, že předsednictvo naší strany odmítlo opustit území republiky, jako bychom tušili záměry sovětských představitelů, které s námi pak provedli 21. 8. 1968. Pro sovětskou delegaci Čierná dávala možnost být jen několik desítek metrů od hranic, v noci být doma, neboť každý den se jejich lůžkový vlak vracel za hranici, a mít na své straně hranic všechny služby, mezi nimi i pravděpodobně stálý styk s kolegy z varšavského setkání.

Naše cesta k sobě poutala pozornost celého národa. Zrodil se tenkrát manifest, jehož autorem byl snad Pavel Kohout. Manifest dával naší delegaci mandát důvěry, jaký měla málokterá československá delegace pro zahraniční jednání, ale i meze pro naše jednání. Zdůrazňoval držet a obhájit čtyři postuláty Československé socialistické republiky a to: socialismus, spojenectví, suverenitu a svobodu jako program naší země, našeho lidu.

Ve svých rozhovorech při cestě do Čierné jsem formuloval náš úkol tak, že máme mandáty dva, a to: obhájit program polednové politiky, vyjádřený Akčním programem strany a zabránit roztržce se Sovětským svazem.

Tak jsem to formuloval. Soudruh Brežněv atakoval při svém vystoupení tyto dva mandáty, především v tom směru, že jednání obou předsednictev stavíme pod tlak, jak oni říkali, znacionalizované veřejnosti.

Brežněv měl opět pomocníky na naší československé straně – a to nejen Biľaka, jako to bylo 4. května v Moskvě, ale i Koldera a některé další.

Jak všechen lid stál za naši věcí chci uvést na jednom konkrétním příkladě, třebaže by se daly uvést stovky příkladů. Do Čierné přijela delegace z okresu, byl to Trenčín nebo Žilina, musím si ověřit, který to byl okres, v tom napětí a spádu událostí mně ta dvě jména splynula dohromady a tady v nemocnici nemám do čeho nahlédnout.

Chtěli mluvit s Dubčekem. Přijal jsem je v jeho zastoupení. Přivezli do knihy svázané petiční listiny, podepsané všemi občany jejich okresu. Podpisů bylo dvacet tisíc a několik desítek nad toto číslo. Zdůraznili, že podepsali všichni občané okresu včetně nemocných, které navštívili. Nechyběl nikdo. Petice se stavěla za obsah manifestu, o kterém jsem se zmínil. Myslím, že by chybělo asi málo procent, kdyby se dala možnost plebiscitu všelidovému. Taková jednota mysli a uvědomění lidu, co chce, sotva kdy existovala v naší historii. Srpnové dny po vpádu vojsk to znovu ještě důrazněji ukázaly. Socialismus, spojenectví, suverenitu, svobodu, slova vyjadřující vše, za co bojoval lid po celé generace, celé dělnické hnutí, co je deklarováno v programu mezinárodního komunistického hnutí, za co se vedly a za co se vedou spravedlivé války. To vše se schvalovalo na naší straně a proti tomu – celé to tragické tažení sovětských soudruhů, celé té «varšavské pětky».

Jednání započalo v pondělí v domě železničářů. Obě delegace bydlely ve svých lůžkových vlacích, které stály na kolejích vedle sebe, náš na úzkokolejné, vedle sovětský na širokorozchodné koleji. Nemohu zapomenout, jak nám naši lidé říkali, abychom si na ty koleje dali pozor, abychom se najednou neocitli na druhé straně hranice. Myslím, že tato nedůvěra je vážným momentem v myslích našich lidí a události pozdější ji jenom hluboce prohloubily.

Průběh jednání – bylo to jako v Moskvě 4. května, jenže mnohem ostřejší. Mluvili sovětští soudruzi, mluvili jsme my, mluvil každý z každé strany. Ovšem zatímco sovětské předsednictvo, kde chyběli asi tři členové – Poljanskij, Mazurov a Kirilenko – vystupovalo jednotně, tak u nás tomu tak nebylo.

Hlavní slovo z naší strany měl Dubček, který vysvětlil politiku strany a Černík, který ji vysvětloval z pozic politiky státní. Pak ovšem mluvil každý. Z pozic Dubčeka, Černíka jsme mluvili já, Kriegel a další soudruzi. Jejich seznam mám v poznámkách. Ovšem druhá skupina našich – Biľak, Kolder, Švestka, zase ta známá skupina, ti mluvili z pozic sovětských argumentů. Takže i mezi námi byla nedobrá situace, protože oni kritizovali všechno, co Dubček nebo my ostatní říkali.

V úterý večer mluvil, poslední podvečer, ukrajinský tajemník Šelest, který nás obvinil, že se u nás dokonce tisknou letáky, které jsou rozšiřovány na Podkarpatské Rusi, kde se žádá odtržení Podkarpatské Rusi od Sovětského svazu, a nás činil za to zodpovědnými. A celou řadu takových nehorázností, které ústily v to, že povstal Dubček a my s ním, protože jsme už dál nebyli ochotni toto poslouchat, nechat se urážet.

Dubček prohlásil, že jestli to tak má jít dál, že se sebereme a odjedem domů, že se dál takového jednání nezúčastníme. Já jsem také povstal, šel jsem k Červoněnkovi, který byl přítomen, řekl jsem mu, aby to bral ode mne jako od předsedy Národního shromáždění a tlumočil to úředně své vládě, že já se dalšího jednání, kdyby se takto jednalo s představiteli ČSSR, že se takového jednání ponižujícího a urážejícího nezúčastním. Prostě jednání bylo rozbito. Zvedli jsme se a opustili jsme místnost v tom železničářském domě.

OP: Všichni?

JS: Všichni – těžko mohu dnes říct všichni, jestli tam někdo zůstal, to já nevím. Někteří odešli do našeho vagónu, já jsem chodil po peróně a za chvíli pro mne přiběhl některý z těch pracovníků aparátu, že se mám dostavit do lůžkového vagónu k Dubčekovi, že je tam sovětská delegace. Byli tam kromě Brežněva Podgornyj, Kosygin, Suslov a myslím, že i ten Šelest. Nevím už přesně. Omluvili se, že to Šelest přehnal. Zkrátka, pobyt ve vagóně trval asi dvě hodiny, směřoval k tomu, aby se všecko usmířilo, abychom mohli v jednání pokračovat.

Ono k takovém Nemohou ovšem poskytovat více než každé vzpomínky pamětníka. Takové vzpomínky nejsou totiž zpravidla celým obrazem příslušných událostí, nýbrž jen té jejich části, kterou účastník sám prožíval nebo pozoroval a kterou subjektivně pokládal a pokládá za důležitou k zapamatování a sdělení.u smíření jako došlo. Druhý den ráno, to byla středa, jednání započato nebylo s tím, že Brežněv je nemocný a že ho má Dubček navštívit ve vagóně. Tak zatímco oni byli ve vagóně u Brežněva, my ostatní jsme chodili po Čierné nad Tisou.

Já jsem šel například se Svobodou, ze sovětské strany Podgornyj a Kosygin. Procházeli jsme to městečko a také jsme o těch věcech ještě diskutovali.

Po návratu do vagónu kolem poledne nás informoval Dubček o rozhovoru s Brežněvem, že se jednání mají skončit, navrhli také komuniké, které celkem nic neříkalo a návrh, respektive takové usnesení, že v sobotu se sejde všech pět partnerů z varšavské porady a my Čechoslováci, tedy šest, v Bratislavě.

Tak jsme se z Čierné vrátili letadlem a v pátek jsme zase znova cestovali do Bratislavy, kde ovšem nedošlo k žádnému jednání, ale kde na návrh sovětských představitelů z každé delegace byli vybráni dva představitelé – první tajemník a ještě jeden odborný spolupracovník. Byla to vlastně redakční rada, která během soboty vypracovala to známé bratislavské prohlášení, které se vůbec netýkalo Československa, které se mělo týkat obecných zásad postupu komunistických stran socialistických zemí v mezinárodních otázkách.

Ale ještě k Čierné. Tam byla přísná opatření: například naši spolupracovníci, – každý jsme si mohli vzít někoho sebou, tajemníka, já měl také – ovšem se nemohli zúčastnit těch jednání. Také tam nebyli.

Přístup k tomu našemu areálu – k vagónu a k místu té porady – byl střežen bezpečnostními orgány, takže se tam nikdo nemohl dostat.

Sem tam někdo pronikl. Lidé nás zdravili, byly tam zástupy lidí i z jiných míst než z Čierné nad Tisou, jak jsme se dověděli.

OP: Později se mnohokrát opakovalo, že v Čierné se vedoucí představitelé Československa a Sovětského svazu dohodli a že Československo pak tyto dohody porušilo. Na čem jste se tedy dohodli a co se vlastně porušilo?

JS: Když jsem si rekapituloval, co od nás konkrétně chtějí sovětští soudruzi – přes ten obrovský příval kritiky, zase kdejakou schůzi u nás, kdejaký článek – tak nakonec se to smrsklo na šest konkrétních případů. Ten sled není důležitý. Nejdříve personální věci:

Tak například kategorický požadavek, aby doktor Kriegel nebyl předsedou Národní fronty.

Druhý případ – Čestmír Císař – nesmí být tajemníkem ÚV KSČ, zbavit ho funkce tajemníka v předsednictvu strany.

Třetí případ – nesmíme dovolit existenci sociálně demokratické strany.

Čtvrtý případ – zákaz KAN a také K-231.

A konečně: Sdělovací prostředky. Říkali jsme si – to bude nejtěžší, poněvadž nechceme znova zavést cenzuru, krátce předtím zrušenou, chceme to udělat demokraticky, dohodnout se. Disciplinu novinářů – v tom směru, že podnikneme potřebné kroky; také po návratu z Čierné jsme s nimi velmi mnoho mluvili, také se to měnilo, dokonce jsme udělali různá vládní opatření, která by zabránila různým výstřelkům ve sdělovacích prostředcích.

Tak to bylo šest těchto konkrétních požadavků, které vyplynuly z toho jednání.

Jenomže za týden poté už volal každý den soudruh Brežněv Dubčeka, proč se to neplní. Dubček vysvětloval znova, co se stane na konci srpna na ÚV, co se stane na sjezdu, že to nemůžeme udělat administrativně. Všechno bylo marné, protože nám nechtěli rozumět. Nejdříve to vzali na vědomí a potom nám říkali, že neplníme usnesení, dohodu. Tak to jsou ty takzvané dohody. Žádné dohody – my jsme řekli, že to buď je rozhodnuto nebo že to rozhodnuto bude a jak to bude rozhodnuto.

S tím jsme odcházeli z Čierné nad Tisou, v Praze jsme hned referovali na schůzi funkcionářů ve Sjezdovém paláci, mluvili jsme tam všichni, objektivně, nic jsme nezatajili. Jenom tu ošklivou atmosféru, která byla v Čierné, tu jsme pochopitelně nikde neříkali.

OP: Hovořilo se tam vůbec o tom, že požadavky, které kladou, zejména ty personální, i jiné, nerespektují suverenitu a jsou vměšováním do vnitřních věcí? Alespoň jako o principu, když už praxe všude ve světě je jiná.

JS: To je dnes tak všechno jednoduché. A celkem také zbytečné. To jsme věděli, ale jenom jsme nechápali, nemohli jsme chápat, nemohli jsme vědět, že jsou to všechno jenom záminky.

OP: Z toho plyne jiná otázka. Myslíš, že šlo o konkrétní výtky nebo v této fázi už jen o to dokázat za jakoukoli cenu, že Československo neplní dohody a vytvořit tak záminku, nebo alespoň připravit nějakou možnou falešnou interpretaci, pro vstup vojsk... o němž už bylo dávno předtím rozhodnuto?

JS: Podívej se, já nevím, jestli oni měli úplně jasnou představu co a jak dál. Už v té Čierné. Že se zabývali myšlenkou obsazení, to je dnes známo. Také Gomulkův tajemník, který emigroval, řekl, že ve Varšavě Živkov a někteří další žádali vojenský zásah; zda pro to už byli sovětští představitelé rozhodnuti, nejsem o tom dost přesvědčen. Myslím, že byly ještě rozpaky, nebyla naprostá jednota mezi nimi a tohleto všechno, to byly vlastně jenom záminky.

Dnes je mi jasné, že nešlo o konkrétní jednotlivosti, že šlo o celé pojetí naší politiky. To byla příčina, proč se to všechno dělo. Ale těžko bylo možné vystoupit a říct: jsme proti demokratizaci strany, jsme proti demokratizaci společenského řádu, jsme proti humanismu, jsme proti modernizaci řízení socialistického státu. Proti tomu takhle vystoupit nemohli. Ale ve skutečnosti o to šlo. Tam to všecko byly záminky proto jsme se také těžko mohli domluvit. To byly drobnosti, které nemohly dát důvod pro nějaký konflikt, poněvadž jsme je řešili a vyřešili. Kvůli tomu sem nepřišli. Kolikrát se potom změnila jejich interpretace 21. srpna. Jednou nás ohrožovali západní Němci, prý už byli připraveni. Dokonce se říkalo mezi lidmi u nich: my jsme přišli o dvě hodiny dřív než západní Němci. Kdybychom nepřišli my, tak sem vtrhla západní armáda. Pak se vykládalo, že tu hrozila kontrarevoluce, pak tu hrozilo bůhvíco.

OP: Mluvilo se v Čierné o takových věcech, jako byly podvržené dopisy Simona Wiesenthala, zbraně na Sokolovsku a podobně?

JS: O takovýchto věcech padaly poznámky. My jsme to pochopitelně vyvraceli. Vzpomínáte Sokolov. Všichni jsme věděli, naše orgány byly předem na to upozorněny, že je to provokace. Také to byla provokace. Tenkrát naše výzkumné ústavy provedly okamžitě analýzu těch zbraní, vaseliny, která byla použita, ono to bylo ještě namazané. Zapomněli i ruksaky, ve kterých to sem bylo dopraveno. Jsou fotografie – ruksak s nápisem nomer tolik a tolik. Provedlo se okamžitě důkladné vyšetření tenkrát. Jak jednoznačné to bylo ,— že to je provokace.

To byla snůška z té Bílé knihy. Takovéhle jednotlivosti, drobnosti, těch je velká spousta.

Třeba když jsme argumentovali: v Praze že bylo 400 tisíc lidí na 1. máje. Říkal jsem – v Brně jsem byl na 1. máje, tam bylo 100 tisíc lidí, jednomyslně se postavilo za referát; ten referát jsem dával k dispozici. Žádal jsem Brežněva: «Pojeďte k nám, soudruhu Brežněve, do Prahy, do Ostravy, do Brna, do Plzně, do Bratislavy, vyberte si, kam chcete. My pojedem s vámi. Uvidíte, jak náš lid stojí za komunistickou stranou, za socialismem, za spojenectvím se Sovětským svazem. Pojďte a přesvědčete se; vždyť to, co tady máte, to jsou posbírané drby, klepy, drobnosti, které vůbec neurčují průběh u nás». Jim nešlo o faktický stav, jim šlo o něco jiného.

Když jsem byl s naší parlamentní delegací v Moskvě, tak jsem Brežněvovi říkal, stěžoval jsem si na Červoněnka a na Udalcova. Říkal jsem «Soudruhu Brežněve, tito dva představitelé Sovětského svazu prokazují našemu přátelství medvědí službu. Neinformují vás správně». A naznačil jsem srozumitelně, že by bylo dobré a naši lidé by to uvítali, kdyby tito dva představitelé byli vyměněni. Díval se na mne, nic neříkal. Ale řekl jsem to.

OP: Místo toho přišel 21. srpen, nebo přesněji 20. srpen večer.

JS: Bylo úterý (20. 8. pozn. red.), zasedalo předsednictvo strany od dvou hodin odpoledne. Projednávali jsme přípravy ke 14. sjezdu. Až do půl dvanácté, já a jistě mnozí jiní, jsme neměli ponětí, že přijdou takové dramatické události, jaké potom přišly.

Asi v půl dvanácté v noci byl volán Černík z předsednictva k telefonu. Do vedlejší místnosti. Vrátil se asi za deset minut úplně zdrcený, zasedl si na svoji židli, seděl nalevo ode mne a požádal, aby diskutující, nevím, kdo to právě byl, aby přestal. Oznámil, že mu bylo právě sděleno, že vojska Varšavské smlouvy, těch pět bez Rumunů, že překročila ve všech směrech naši hranici, ze severu, z východu, z jihu od Maďarska a že do šesté hodiny ranní bude naše země obsazena.

Působilo to úplně zdrcujícím dojmem. On sám Černík byl prakticky... zhroutil se. Stejně tak Dubček. Oba dva nebyli s to jednat. Rozpředla se diskuse, nejdříve na přeskáčku, potom se začala zaujímat stanoviska. A během té diskuse, která trvala víc než hodinu, z počátku jsme si řekli, že musíme zaujmout stanovisko a jako předsednictvo je sdělit veřejnosti. Proto byl také dán pokyn službě, aby na to upozornila sdělovací prostředky, že po nějakém čase bude dána důležitá zpráva. To také bylo vysíláno v rozhlase.

Jenomže čas utíkal a k žádným závěrům se nemohlo dospět. Načež byl pověřen, nevím kým, tak to vyplynulo z diskuse, Zdeněk Mlynář, aby načrtnul komuniké. Za to komuniké se velmi exponoval a vůbec za zaujetí stanoviska ve smyslu v jakém potom bylo přijato soudruh Kriegel. Samozřejmě já také. Jenomže ti diskutující – Kolder, Biľak, Jakeš a tito zdržovali jednání nekonečnými diskusemi. A Dubček byl konsternován. Mezitím prohlásil, jak se potom tvrdilo, že vlastně měl rezignovat a podobně, což jsme odmítli. A protože byl v takovém stavu a Černík také, tak jsem vstal a řekl jsem, že těch diskusí je dost, nikdo nic nového neřekne a veřejnost čeká na zprávu. A řekl jsem, že poněvadž každý mluvil třikrát nebo čtyřikrát, návrh komuniké je vypracován, předložen – oni byli tamti naši kolegové Biľakové a spol, proti té části, kde se hovoří, že vojska Varšavského paktu porušila smlouvy Varšavského paktu i právo mezinárodní, všechny právní normy – tak jsem řekl, že musíme diskusi skončit a jednotlivě hlasovat.

Každý jak seděl kolem stolu, tak každý jednotlivě: «Jseš pro toto komuniké nebo jseš proti?» Začal jsem u toho naproti mně, to byl Kolder, vedle něho Biľak, celé to obešlo, zaznamenával jsem jednotlivá stanoviska. Já jsem byl před Černíkem, řekl jsem «Stojím za. – Černíku, jseš pro nebo proti?» Černík řekl « pro» a poslední: «Dubčeku, jseš pro?» «Pro.»

Sečetl jsem to a opakoval jsem znova kolik je pro a proti, bylo to sedm proti čtyřem.

Vedle Dubčeka také seděl soudruh Svoboda, kterému jsem telefonoval předtím, hned jak jsme tu zprávu dostali. Jeho paní říkala, že tam je právě u něho Červoněnko. Tak jak to skončí, že přijede do předsednictva, což se stalo asi za hodinu. Ale soudruha Svobody jsem se neptal, je-li pro nebo proti, poněvadž v té době nebyl členem předsednictva a výslovně šlo o hlasování členů předsednictva.

Komuniké bylo přijato. Sotva jsme skončili hlasování, ještě se hlásil o slovo Sádovský, tajemník ÚV strany s prohlášením: ač není členem předsednictva, že žádá, aby bylo zaregistrováno, že on se staví za toto prohlášení předsednictva strany. Zdůrazňuji také, že pro stanovisko předsednictva strany hlasoval také Piller, protože to mělo také svoji další historii.

Komuniké bylo přijato, dali jsme je sdělovacím prostředkům, poněvadž na to všude čekali a teď jsme čekali, že sdělovací prostředky, rozhlas především, je bude vysílat. Aparát tam byl, rozhlas začal, hlásil: oznamujeme usnesení předsednictva strany... a konec. Bylo to vypnuto, ne u nás, ale v rozhlase.

Asi za deset, patnáct minut mne volali k telefonu do vedlejší místnosti. Hlásili se nějací pracovníci rozhlasu, ne z centrály, ale tady z okraje Prahy, myslím ze Strahova (spojovací středisko – pozn. red.): že čekali na zprávu předsednictva strany. Mezitím soudruh Hoffmann (člen ÚV KSČ a ministr spojů, nyní člen předsednictva ÚV KSČ a předseda ÚRO), ministr, ohlásil, že tato zpráva není pravdivá, že je podvržená a tudíž se ti pracovníci ptali, co se to děje a o co jde.

Tak jsem jim řekl, jak to vlastně je, že zpráva předsednictva je, že se týká vstupu vojsk, že soudruh Hoffmann vypověděl poslušnost a postavil se na stranu samozřejmě vím koho, odmítl dát k dispozici oficiálnímu vedení strany a státu sdělovací prostředky. Načež jsem těm mládencům řekl, aby tu zprávu pustili, aby to vysílali všemi prostředky tak dlouho, dokud to půjde.

To se stalo; pustili to hned to éteru, hned to mimochodem chytila Vídeň, to byla náhoda, a ta to pustila do celého světa, takže během hodiny, dvou hodin, stanovisko strany šlo do celého světa.

Druhá taková epizoda byla, že ve 2 nebo 3 hodiny, těžko si pamatuji hodiny, čas jsme neregistrovali, dostavila se k nám na předsednictvo strany delegace z Rudého práva. Já už nevím, neznal jsem ty soudruhy, ale nedal bych nic za to, že byl mezi nimi i Moc. Ale to mně ověří, až to budu zpřesňovat, kdo tam všechno byl, mám takovou utkvělou představu, že mezi těmi třemi redaktory byl i Moc (dnes šéfredaktor Rudého práva a člen sekretariátu ÚV KSČ – pozn. red.). A možná, že se mýlím, to není podstatné.

A sdělili mi zase, že soudruh Švestka (tehdy člen předsednictva ÚV KSČ a šéfredaktor Rudého práva, dnes tajemník ÚV KSČ – pozn. red.) zastavil rotačky, kde se už tisklo prohlášení předsednictva strany, že toto prohlášení nebude zveřejněno a že sedí ve své kanceláři a píše prohlášení nové.

Načež jsem je informoval, jaký je skutečný stav a ať zařídí, aby Rudé právo vyšlo a prohlášení předsednictva bylo publikováno. Chtěli, abych jim to ověřil u předsedy stranické organizace; telefonicky ho volali, předali telefon mně, abych já přímo tomu předsedovi stranické organizace řekl, jak to vlastně je. To jsem učinil a oni se postarali, že Rudé právo vyšlo.

Mezitím řada členů předsednictva, tajemníci odešli ze zasedání, odešel i Indra, Jakeš, Kolder a další. Zatímco my jsme byli konsternováni tou událostí, oni pobíhali a už šli úřadovat, zapracovat si. Odešel také Černík do vlády, byla svolána okamžitě schůze vlády a Dubček, já, Kriegel, Špaček, Václav Slavík, jsme tam zůstali, čekali jsme na vývoj dalších věcí.

Mezitím Praha už byla vzhůru, chodby v budově ústředního výboru byly plné, byli tam už novináři, funkcionáři strany. Věděli, že vojska obsazují naši zem.

Stojí také za zaznamenání, že přišli někteří soudruzi a strachovali se o náš osud. Říkali: «Jak to, vy tady čekáte až vás pozatýkají nebo co. Pojďte, my vás odvezeme, postaráme se o byty.» Já jsem to odmítl, že nikam nepůjdu. Dubček – že také nikam nepůjde, aniž bych se ho ptal. Tak jsme tam prostě čekali.

Slyšeli jsme letadla, jak to hučí. Vozili tanky, vojáky do Ruzyně. Začalo se rozednívat, mezi čtvrtou a pátou hodinou jsme čekali, kdy se objeví jejich vojska před budovou ústředního výboru. Také jsme dlouho nečekali. K páté hodině nejdříve přijela auta, pak přijely tanky, pak obrněné vozy.

Byl to «zajímavý» pohled, když těžký tank přijel po pravém břehu Vltavy, před hlavním vchodem zastavil a natočil ty kanóny proti budově ústředního výboru. A kolem něj pancéřová auta, parašutisti vyskákali, obšancovali rohy před budovou ústředního výboru.

Tak vyskákali z aut, parašutisti s těmi samopaly vtrhli do budovy. Už měli české průvodce.

My jsme byli v pracovně Dubčekově. Hned oznámili, že nikdo nesmí vycházet, provedli si soupis, měli s sebou Čechy, brigádu dobrovolníků, asi šest mládenců z ministerstva vnitra. Udělali si tedy seznam lidí, kteří tam byli. Byli tam také naši spolupracovníci, například můj tajemník, můj řidič, můj strážný, čekali na nás a také od druhých soudruhů jich bylo poměrně hodně.

Soustředili nás v Dubčekově pracovně. Pak tam byly takové epizody – když třeba chtěl někdo jít na WC, tak s ním šel samopalník až na záchod a zase ho dovedl zpátky.

Mezitím přišel například jeden z těch jejich, byl to vysoký důstojník, plukovník, takový malý člověk, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu. Chtěl od nás vědět, kde je «továryšč Švestka». Soudruzi na to vůbec neodpovídali. Já jsem na to odpověděl: «Soudruh Švestka je váš člověk, on to tady s vámi dělá tak si ho najděte. Asi je v Rudým právu».

Po páté hodině se objevily před budovou ústředního výboru velké zástupy mladých lidí. Měli vlajky, československé, byli seřazení, čelo tvořilo asi deset mladých lidí. Chtěli před budovu, ale dostali se jen na roh, tam byla už pancéřová auta, tanky, před těmi tanky řetěz sovětských samopalníků.

Já jsem se díval z okna z prvního poschodí; oni zpívali «Kde domov můj», a díval jsem se na to s nějakým sovětským poručíkem, byl to takový slušný chlapec. Tak asi deset kroků před tou šňůrou – tam dávali nějaké povely nebo co, nebylo to v tom rachotu slyšet – najednou celá ta šňůra samopalníků vypálila salvu z těch samopalů do vzduchu. Jenom jeden, co byl na kraji, tu salvu pustil do jednoho našeho mládence, studenta, který šel jako první v té řadě, na kraji na pravé straně čela toho průvodu. Dostal to někam nahoru do prsou nebo do krku, poněvadž jsem viděl jak se zvrátil naznak. Samozřejmě byl mrtev.

Ten poručík nás odehnal od okna, nesměli jsme se dívat, zavřeli okno. Přesto se mi podařilo tam za chvíli mrknout; přes okno jsem viděl kolem té hlavy tratoliště krve. Potom tam začali nosit květiny; oni ho odnesli někam pryč a potom k ránu, dokud jsme sami nebyli odvezeni, přijel na to místo, kde byla krev, tank. Zastavil a pustil jeden pás, běžel jako namístě, takže to všechno, ty dlažební kostky sešrotoval i s tou krví, udělal z toho takovou hromadu.

V momentě, kdy zastřelili tohoto mládence, skočil jsem od okna k telefonu tam vedle, k Dubčekově sekretářce. Povídám: «Spoj mne okamžitě s Červoněnkem!» Spojila, vytočila, Červoněnko byl u aparátu, zřejmě u toho seděl, čekal, protože to okamžitě vzal. Říkal jsem mu – tohleto se stalo, vy, soudruhu velvyslance, vy nesete hlavní odpovědnost za prolitou krev.

Ovšem – v tom okamžiku než mi vůbec mohl něco říct, přiskočil jeden z těch sovětských samopalníků a praštil do toho telefonního aparátu, až se rozletěl. Za chviličku, pár vteřin nato, Dubček volal Černíka do vlády. Jak měl tu dlouhou šňůru na tom sluchátku – přiskočil další samopalník, popadl ten telefon za šňůru a vyrval ji. Ještě vidím, jak Dubček drží aparát v ruce, z něj visela šňůra, a mluvit nemohl. Oni z toho vyvodili závěr a všechny kabely potom přeřezali. To byly silné kabely, i ten kabel na Moskvu pro přímé styky, všechno překuchali. Nedalo se tedy nijak a nikam volat.

OP: Nemohl jsi tedy nic sdělit ani vlastní rodině?

JS: Já jsem stačil ještě v půlnoci zavolat manželku, že tohle se děje. Nechtěla věřit. Říkal jsem jí: počítej se vším, já zůstávám tady, další spojení jsem už pak nedostal. Pak jsem se dověděl, že v 7 hodin ráno, to už byla středa 21. srpna, kdy jsme byli už internováni, přijela do mého bytu ve Střešovicích šestsettrojka. Tři nebo čtyři muži vešli do domu a domáhali se vstupu do mého bytu.

Manželka, která pochopitelně skoro nespala, je do bytu nepustila. Dveře byly na řetěz, tak s nimi mluvila skrz dveře. Kdo jsou a co chtějí. Oni výslovně říkali, že jsou od soudruha Šalgoviče vysláni k tomu, aby zabezpečili moji ochranu. Manželka, která už byla zkušená z minulosti, je především do bytu nepustila. Řekla – «co vás bude soudruh Šalgovič posílat, když manžel je už internován (zřejmě to věděla nebo tušila) v budově ústředního výboru, tak co ještě chcete tady?» Takže mohou-li si aspoň zatelefonovat, aby je pustila do bytu, že by si zatelefonovali. A ona, že od toho mají telefonní budku a ne telefon v mém bytě.

Prostě je do bytu nepustila, ale potom, když se později sešla s manželkou Císařovou a Kriegelovou, tak se vzájemně informovaly, že ode mě, časově to tak vycházelo, odjeli do bytu Císaře, toho sebrali v bytě a dali do Bartolomějské ulice a u Kriegela byli také. Ale Kriegel byl zatčen tak jako já v budově ústředního výboru. Tak Šalgovič! Výslovně ti mládenci uváděli, že jsou od soudruha Šalgoviče – ovšem ne chránit, ale zatknout, protože Císaře zatkli.

Potom to všecko Šalgovič popíral, Biľak to popíral, pokud jsem s nimi seděl v předsednictvu strany, když jsem říkal, aby nechali těch bajek, když mně konkrétně do bytu poslali tři nebo čtyři chlapy, aby mně zatkli.

Skutečně jsme si nedělali žádné iluze při tom zatčení. Každý myslel na rodinu, tak já jsem se rozloučil telefonicky. Měl jsem u sebe asi tisíc korun, tak jsem je dal svému tajemníkovi – a to byla už situace, kdy tam byli ti vojáci, tak jsem mu to nějak strčil zmačkané, aby to potom dal mojí rodině a aby se trošku starali, kdyby se něco se mnou stalo, tak aby rodinu nenechali naši přátelé na holičkách. Měl jsem tam také spisy, materiál sjezdový, celou aktovku. Strčil jsem to jednomu. Povídám: «Postarej se o to, ať se to nedostane do nepravých rukou». A ten mládenec opravdu v těch podmínkách měl kam strčit celou tu aktovku a teprve za týden, když jsem se už vrátil, ji vydoloval a v pořádku mně ji i s těmi všemi dokumenty vrátil.

OP: Podle některých informací jste měli být původně postaveni před soud. Jaký vlastně?

JS: Asi tak po osmé hodině, někdo říkal, že to bylo v 9 hodin, přišel zase ten jejich velitel, dvojnásobný hrdina s nějakými těmi českými dobrovolníky z ministerstva vnitra a volali nás podle jmen. Dubček, Smrkovský, Špaček, Kriegel, nevím kdo ještě; že je máme následovat.

Když nás vyvolali a opustili jsme Dubčekovu místnost a přecházeli tou druhou místností, kde seděli ti různí pracovníci, tak nás vyzvali, abychom odevzdali zbraně, co kdo má u sebe. No já jsem – každého osahali, nemá-li něco v kapse – měl nůž, mám ho náhodou i teď u sebe, tak jsem jim ho dal na stůl; že je to má jediná zbraň. Ten mi dali zpátky.

Odvedli nás na druhou chodbu do kanceláře Čestmíra Císaře. Když jsme tam přišli, dobrovolník z ministerstva vnitra za pozornosti těch sovětských důstojníků, to byli všichni důstojníci NKVD, nám oznámil, že za dvě hodiny budeme postaveni před revoluční tribunál, kterému stojí v čele soudruh Indra.

Já jsem tak trochu vybuchl: «Jaký revoluční tribunál a jaký soudruh Indra tomu má předsedat!» A Dubček mne zatahal za rukáv a povídá: «Josef, nemá to cenu. Nemluv, mlč!»

Tak jsme si tam v pracovně Čestmíra Císaře sedli, my na jedné straně stolu, proti nám důstojníci NKVD, plukovníci, podplukovníci, takové šarže to byly. Každý jsme měl už svého, seděl proti svému. My jako klienti a oni, kteří měli pečovat o náš doprovod na té další anabázi, která pak přišla.

OP: Kdo tam všechno byl?

JS: Dubček, Kriegel, já, Špaček. Nevím teď, jestli tam byl Šimon. Černík byl ve vládě, ale myslím, že Šimon tam už také nebyl. Byli jsme tam my čtyři. Zatímco v Dubčekově pracovně zůstali Mlynář, Slavík, ti zatčeni nebyli. My jsme byli tím aktem zatčeni. Čekali jsme na ten revoluční tribunál. Byla otevřena hoření část oken, takže jsme slyšeli z města střelbu, slyšeli jsme demonstrace, slyšeli jsme i ta hesla, která lidé volali, načež oni šli a to okno zavřeli.

Chtěli jsme noviny, to odmítli, už jsme ani za dveře nesměli nikdo jít sám. Když někdo potřeboval jít na záchod, tak s ním šel jeden podplukovník. Od minulého dne nikdo z nás nejedl, na jídlo jsme také neměli pomyšlení. Přinesli nám tam nějaký salám, ale nikdo si toho nevšiml.

Odpoledne, mohly být tak 2 hodiny, nás vyzvali, abychom je následovali.

Jak jsme šli pod těmi samopaly kolem personálu, byli tam řidiči, naši strážní, pilo se kafe – ti chlapci nespali celou noc – a byl tam na stole cukr. Tehdy říkal můj řidič: «Soudruhu předsedo, nechcete cukr?» Tak jsem si vzal tři. Říkal jsem si – můžou se mi hodit. Tak jsem si v té chvíli vzpomněl na Ruzyň, když jsem byl zatčen v padesátém roce, jaký byl hlad. To nám tenkrát dali nějaký oves, kaši z ovsa; to se nedalo jíst dokud člověk nebyl doslova vyhladovělý. Tak jsem si vzpomněl na Ruzyň a ten cukr jsem si vzal a nechal jsem ho na Podkarpatské Rusi, když se to tam už zlepšilo a dost mne to mrzí, poněvadž jsem ho mohl dát vnukům na památku.

OP: Už jste v té chvíli věděli, kam vás vedou?

JS: Šli jsme po schodech, nikdo nám nic neřekl, co s námi bude. Takže jsme měli všelijaké pocity: jdeme před revoluční tribunál, nebo jdeme do sklepa? Vedli nás temnými chodbami dolů, tam jsem v životě mimochodem nebyl – své zkušenosti se sklepy máme, že jo... No a najednou jsme se ocitli na nádvoří, maličkém nádvoří budovy ústředního výboru strany. Tam byly dva obrněné vozy a nějací jejich důstojníci. Do prvního vozu strčili zezadu Dubčeka a Kriegela a do toho druhého pancéřového vozu strčili mne a Pepíka Špačka. Přibouchli to, vedle toho šoféra ještě někdo seděl a třetí člověk byl nějaký důstojník, který seděl před námi; a vzadu já se Špačkem.

Vyjeli jsme. Kam? Nevěděli jsme. Tak jak jsme jeli po ulicích díval jsem se tím průzorem, nebo jak se tomu říká u vojáků, tak jsem se díval ven, poznal jsem ulice – ulice znám v Praze – poznal jsem, že jedeme někam směrem k Ruzyni.

Říkal jsem si: «No Ruzyň, co to může být?» Ruzyň je kriminál, tam jsem strávil už jednou nějaká léta. Anebo je to letiště.

Objevili jsme se na letišti. Nemohu teď přesně říct, jestli to patřilo k novému nebo k starému. Tenkrát jsem asi myslel na něco jiného.

Vím, že nás po několika minutách odvedli od aut. Bylo tam hrozné vedro v těch pancéřových vozech, bylo tenkrát vůbec teplo. Tak jsme se trochu nadýchali a odvedli nás do letadla, do toho «antonu», říká se tomu «dobytčák», protože v tom vozili ty tanky. Bylo to otlučené, byly tam jen lavice, ani ne upevněné, klimbalo se to.

Seděli jsme v tom letadle aspoň půl hodiny, načež nás vyzvali, abychom vyšli ven a tím gazikem nás převezli k jinému letadlu všechny čtyři a naložili nás do něj. Zase jsme chtěli vědět, kam nás vezou. A zase ten dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, takový malý plukovník, říká: «Soudruzi, všechno se to dovíte v letadle».

Bylo to vojenské letadlo, opět otlučené, zase ty lavice, ta křesla jaká jsou v letadlech byla urvaná; prostě letadlo pro takové polní služby.

Tak jsme v tom letadle seděli, načež přišli a vyzvali Dubčeka, aby šel ven. Někam ho odvezli od té letištní budovy a více jsem ho neviděl. On letěl asi jiným letadlem, s Černíkem. Když jsme se ocitli ve vzduchu, byli jsme tam jenom my tři – já, Kriegel a Špaček – a žádného jiného jsem tam neviděl.

Kam letíme, to jsme nevěděli. Jak jsem seděl na levé straně toho letadla, koukal jsem, kde je slunce, pak dolů, viděl jsem, že jsme nad Krkonošemi, čili, že letíme někam na sever. Byla tma, když jsme přistáli na letišti v Legnici. Viděl jsem na hangáru napsáno Legnica, tak jsem věděl, že jsme v západním Polsku. Ovšem když jsem mluvil s Kriegelem, ten říkal, to mi nějak vypadlo z paměti, že než jsme přistáli v Legnici, přistáli jsme ještě na jiném letišti, kde tankovali. Já si na to za Boha nemohu vzpomenout. Je to možné, byla to už druhá noc, kdy jsem nespal.

Na tom letišti jsme stáli dobře půl hodiny, možná tři čtvrtě hodiny, důstojníci tam pobíhali, zřejmě čekali na nějaké dispozice. Pak nás vyzvali, vystoupili jsme z letadla, naložili nás do auta a odvezli někam deset až patnáct kilometrů do nějakého baráku. Byl to jejich barák, policejní a to už jsme každý měl svého «anděla strážného». Já měl nějakého plukovníka, představil se mi jako nějaký Nikolajev.

Tak jsme tam seděli, každý u zvláštního stolu, o různých věcech jsme se bavili. Byly to zajímavé rozhovory. Ten můj, soudruh Nikolajev, mne připravoval na další osud. Říkal: «Tovaryšč Smrkovský, musíte se smířit s osudem, už to jednou tak chodí v politice. A my za nic nemůžeme, my jsme tady služebně, žejo, no musíte se smířit s osudem». On byl sám o sobě kultivovaný člověk.

Ale Kriegel seděl u druhého stolu s tím svým důstojníkem. To bylo, to je... strašné: oni se spolu domluvili, že oba dva bojovali ve Španělsku, Kriegel i tenhle sovětský důstojník. Mluvili spolu španělsky, – ten důstojník trochu uměl a Kriegel umí španělsky, – a občas si řekli pár slov i anglicky. Dokonce spolu hráli šachy, protože jsme tam čekali tři, čtyři hodiny. Tak oba dva španěláci!

Pepík Špaček měl zase dalšího kolegu. Dali nám tam kus salámu nebo co k jídlu. Čekali jsme; oni neměli dispozice, kam letět dál. Zřejmě se už něco měnilo. Původně přece: když nás někam vezou, jistě ne do Legnice. Mohlo být něco přes 3 hodiny, když nás odvezli na letiště a posadili nás do nového Túčka; to ještě vonělo lakem, jak se říká, elegantního, vojenské to bylo. Letěli jsme my tři; jestli tam byl v letadle ještě někdo jiný, to já nevím. Jsou tam přehrádky. Zkrátka jsme letěli, nevěděli jsme kam, začalo se rozednívat a přistáli jsme kdesi. Podle terénu, podle kopců, podle krajiny a i podle slunce jsme také poznali, že nejsme na severu, ale někde na jihu. A nezávisle na sobě jsme usoudili, že jsme na Podkarpatské Rusi. Také jsme byli: Kriegel to zná, já znám Podkarpatskou Rus, Černík také.

OP: Kde se tam najednou objevil Černík?

JS: Ještě ne, za pár minut. Posadili nás každého zvlášť na letišti do Volhy, já byl uprostřed vzadu a z každé strany jeden důstojník NKVD a někam jsme jeli. Každý jinam – kam, to jsme nevěděli. Takových třicet kilometrů to mohlo být, do hor. Najednou isme zastavili u nějakého lágru, nějaké baráky tam byly, jeden domek obehnaný ostnatým drátem, nějací ti samopalníci.

Vjeli jsme do dvora – no tak jsme byli doma. Tak jsem prostě byl v policejním baráku, v nějaké vilce. Kolem domku byla zahrádka, mohlo to být patnáct kroků před domkem, patnáct za ní, asi tak v průměru takových třicet, možná padesát kroků kolem ostnatý drát.

Přicházím k domovním dveřím a tam stál Černík. Přivezli ho nějakých pár vteřin nebo minut přede mnou. Koukali jsme na sebe, Černík mne objal, pozdravili jsme se, zůstali jsme tam. Pak jsme se dodatečně dověděli, že druzí soudruzi byli deset, patnáct kilometrů v dalším baráku podobného typu.

To už začalo vycházet sluníčko. Trošku jsme se omyli, dali nám něco k jídlu a šli jsme si sednout na ten dvorek. Tam byl samozřejmě důstojník přímo na dvoře, ale nechali nás, že jsme mohli v rámci toho prostoru spolu chodit, spolu sedět.

OP: To bylo poprvé, kdy vám dovolili mluvit mezi sebou?

JS: Ano. Poprvé, kdy jsme mohli spolu mluvit, aniž by nás někdo rušil.

Začalo svítit sluníčko, sedli jsme si pod borovici. Na Oldřicha Černíka to sedlo, psychicky se zhroutil. Prostě takový ten výbuch pláče, takovéhle všechny ty věci. Měl jsem s ním na to téma a o té situaci potom dlouhý rozhovor; myslím, že mu to prospělo. On říkal: všemu konec, už se nevrátíme, s rodinami jsme se ani nemohli rozloučit, prostě on viděl, že všechno skončilo. Já jsem si to nemyslel; také se brzy ukázalo, že to nebyl konec.

V poledne nás zavolali k obědu v tom baráku a na rozdíl od té snídaně a od toho předcházejícího dne nám dali oběd slušný. Byli jsme tam sami dva a nějaká dívka, samozřejmě z NKVD. Na stole se také objevila u toho oběda láhev vína. Mrkli jsme na sebe, říkám: «Oldřichu, tohleto něco znamená, to je takový rozdíl od včerejšího jednání a od té snídaně, tohleto něco je, to je už takový kulturní oběd».

Po obědě jsme zase seděli venku a najednou důstojník venku volá: «Továryšč Černík k telefonu». Tak šel Olda Černík k telefonu za chvíli se vrátí, už byl takový vzrušený. Říká – on mi říkal tenkrát Josífku: «Josífku, mluvil jsem se Sašou, volal mně. Saša mluvil s Brežněvem, má jet do Moskvy a říkal mi, aby s ním ještě někdo jel, no tak s ním pojedu já». No – tak jsme se rozloučili. Bylo ve čtvrtek po obědě. Dal jsem mu také vzkaz pro Dubčeka, pro případ, že bych se s Dubčekem už nesetkal.

Tak jsem zůstal sám dalších čtyřiadvacet hodin. Najednou přišel ten mládenec, říká: «Jedem!» Tak jsem zase nasedl do auta a jeli jsme na letiště. Byl jsem sám, letěli jsme zase kamsi. Přistáli jsme na Vnukovu, já to tam trošku znám, poněvadž jsem tam byl několikrát. Zajímalo mne kam pojedeme. Jenomže když jsme vyjeli z letiště na hlavní silnici, tak místo doleva k Moskvě jsme jeli doprava od Moskvy. Myslím, že to byl směr Smolensk nebo Kalinin, prostě někam jinam od Moskvy. Mohlo to být dobře čtyřicet kilometrů, jeli jsme do lesů, zase nějaká obezděná budova v lese. Tak jsem se tam ukvartýroval a venku – z toho pokoje mně přiděleného – vidím Bohouše Šimona, kterého tam předtím přivezli. Strávili jsme spolu dalších čtyřiadvacet hodin, vyprávěli jsme si všechno možné o událostech. On mi tak trochu vyprávěl o sobě, odkud je, z čeho vzešel, z nějaké deputátnické rodiny v jižních Čechách.

Tak jsme tam byli spolu čtyřiadvacet hodin. Bylo prostřeno, zavolali nás – kúšať – nevím, byla-li to večeře nebo snídaně, to už nevím. Koukám na tu dívenku, tu paní, která nám dávala jídla a povídám: «My znakomy, da? » A ona se na mne dívá a říká: «Něznaju, něznaju». Já povídám, jo, jo, my jsme se přece už viděli, když jsem byl v červnu, v june, v Moskvě s parlamentní delegací. V té vile pro hosty, kde jsem bydlel, mně tam ještě s jednou paní, měla kuchyňskou službu, servírovala, tam jsme se viděli. Tak jsem si plně uvědomil, že tyhlety dívky, které obsluhují mezinárodní hosty, jsou pracovnice NKVD. No to je celkem detail.

Za dvacet čtyři hodin, bylo to po obědě, sobota: «Soudruzi, věci sebrat», – my jsme žádné neměli, jen co jsme měli na sobě – a jede se «v Moskvu».

Tak jsme jeli do Moskvy. Autem nás vezli. Minuli jsme Kreml, viděli jsme se Šimonem, že do Kremlu nejedem. Přijeli jsme k budově ústředního výboru strany. Tam nás vyvezli nahoru do čtvrtého poschodí, chviličku jsme čekali a objevil se Pepík Špaček, který také bydlel někde u Moskvy, byl tam s Kriegelem, jenomže Kriegela nechali tam a do Moskvy ho nevzali.

No a když jsme byli my tři pohromadě, nějaký pracovník partaje řekl, abychom šli dál. Otevřel se sál, taková veliká zasedačka a tam stál Brežněv, Kosygin a Podgornyj. Tak jsme se pozdravili, podali ruku a zasedli si proti sobě. Brežněv byl uprostřed, nalevo od něho, když se na něho dívám, seděl Podgornyj, napravo od Brežněva Kosygin. Já jsem seděl proti Brežněvovi, napravo ode mne byl Šimon, nalevo byl Špaček.

Soudruh Brežněv spustil: Strašná věc se stala a začal nám vykládat o 14 sjezdu strany. A vůbec jsme se dověděli, co jsme do té doby netušili, poněvadž jsme neměli vůbec žádné informace. Žádali jsme, abychom mohli poslouchat rádio. Nedali, nic. Jenom sovětské noviny, na to jsme se ani dívat nechtěli.

Tak jsme se z jeho úst dověděli, že je 14. sjezd strany, že je u nás stávka, národ se proti tomuhle postavil. Také jsme vyrozuměli, že není žádná jiná vláda, že soudruh Svoboda je v Moskvě s jinými soudruhy. Dověděli jsme se od nich, že nás odvezou do Kremlu, kde budou jednání a že potom pojedeme zpátky.

Ještě jsem řekl: Znamená to, že nejsme tedy už internováni a že jsme znova představitelé Československé republiky?

Soudruh Brežněv – i Kosygin – mi říkal, že 14. sjezd – Brežněv vzpomínal pořád «Šilgana», «što takoe Šilgan? », Šilhán (Věněk Šilhán, profesor ekonomie, byl zvolen na 14. sjezdu do předsednictva UV KSČ a pověřen zastupovat generálního tajemníka KSČ po dobu Dubčekovy nepřítomnosti – pozn. red.) – že se musíme vrátit a zlikvidovat 14. sjezd strany, jeho smysl a dělat politiku komunistickou. Já jsem podotknul, že samozřejmě, když se vrátím, že budu dělat komunistickou politiku, která bude v souladu s mým svědomím a s vůlí našeho lidu. To velmi rozzlobilo soudruhy, především soudruha Kosygina. Říkal: «Kak vy možetě tak gavariť, takoj stáryj komunist.» No já jsme mu odpověděl: «Přesně tak to myslím, jak to říkám; právě, že jsem starej komunista, tak budu dělat tím spíš teď než dřív politiku, která je opravdu v souladu s mým svědomím».

Znovu – výměna názorů byla velmi ostrá, mluvili jsme všichni, Špaček i Šimon, všichni jsme měli stejné názory. Nakonec mi Brežněv začal tykat, jak byl rozčilený. No já jsem mu také řekl:

«Vy jste, soudruzi, vy jste zničili to staleté přátelství, které bylo mezi našimi národy; náš národ budoval před sto lety slavjanofilství, lásku k slovanskému Rusku, padesát let k Sovětskému svazu. V našem lidu jste měli přátele nejvěrnější a vy jste tohleto za jednu noc všecko zničili.»

Takhle jsme se bavili, nikam to nevedlo, dospěli jsme shodně k tomu – Brežněv to řekl – že bude lepší, když toho necháme. Řekl jsem, že si to myslím také, poznamenal jsem, že to posoudí historie – kdo měl pravdu a kdo se dopustil toho tragického činu. Tak nás propustili, že jedeme do Kremlu.

No, už i ty stráže u dveří – tam jsou vrátní vysocí důstojníci nebo co, měli nějaké nové uniformy, velmi pestré – velmi uctivě zdravili, salutovali nám. Tak jsme si uvědomili, od toho okamžiku jsem si uvědomil, že jsem brán zase jako předseda Národního shromáždění, ne jako nějaký vězeň.

Před budovou stála Čajka, ta mne zavezla do vládní vily, shodou okolností to byla vila sousední s tou, v níž jsem bydlel v červnu. Tehdy tam byl perský šach a teď jsem tedy byl v té šachově vile. Tam jsme se vykoupali, oholili. Dali nám prádlo, protože jsme měli už pět dní na sobě stále jedno prádlo, takže jsme byli ušmudlaní, bylo to nepěkné. Tak jsme se trochu zcivilizovali a jeli jsme do Kremlu.

OP: Jak jste se setkali s ostatními československými činiteli?

JS: Přijeli jsme do Kremlu, do jednoho křídla, které bylo dáno k dispozici Ludvíku Svobodovi. Vešli jsme tam, bylo tam dvacet lidí, možná třicet. Viděl jsem tam spoustu známých tváří – Dzúra, Kučeru, národního socialistu, Jakeše, Lenárta a spoustu jiných lidí. Zdeněk Mlynář tam byl, samozřejmě jsem tam viděl Černíka. Dubček ležel. Rychle jsme si vyměňovali informace, pak jsem navštívil Dubčeka, pak nás Zdeněk Mlynář informoval o 14. sjezdu, vůbec o událostech v Československu, z jeho úst jsme se vlastně dověděli nejvíc. Nikdo nám nebránil v rozhovorech, vždycky byli přítomni pracovníci sovětské partaje, ale nám nebránili.

OP: Jak začalo to, čemu se později bude říkat moskevská jednání?

JS: Už jsme od našich soudruhů věděli, co se od nás čeká, když se vrátíme. Že bude nějaký protokol.

Když jsme byli seznámeni s tím návrhem sovětské strany, řekli jsme, že je to absolutně nepřijatelné, to co nám Sověti předkládají a že dáme návrh svůj. Ten byl zkoncipován, dali jsme ho sovětské straně. Byly tedy návrhy dva, sovětský a náš.

Byla zvolena delegace, vedl jsem ji, byl v ní Lenárt, Švestka – a šel jsem vyřídit stanovisko strany jejich předsednictvu: a sice tajemníkovi předsednictva Ponomarjovovi. Bylo to pozdě večer, asi v deset hodin. Přišli jsme do jeho pracovny, kde jsme mu vyložili, že návrh sovětské strany my podepsat nemůžeme, že je pro nás nepřijatelný. A on zase řekl, že návrh, který jsme dali my, je nepřijatelný pro Sovětský svaz. To bylo v neděli večer, další den mého pobytu v Moskvě. Tlumočil jsem stanovisko naší delegace, representace a oni, Lenárt i Švestka se s tím celkem ztotožňovali; prostě neřekli proti tomu nic.

OP: V čem byly hlavní rozpory obou návrhů?

JS: To jen z hlavy mohu těžko říct. Protokol z Moskvy je celkem znám, respektive je k dispozici. Ten původní návrh byl ještě horší než je tohle. Začínal tím, že přišli zabránit kontrarevoluci, přišli nám prokázat internacionální pomoc. To jsme odmítli, že to tam v žádném případě být nemůže. Tak to bylo škrtnuto. Potom jsme dvě věci prosadili a sice: o těch vojscích u nás – v tom původním návrhu se říkalo, že tu zůstanou. Tak jsme řekli: ne, prosadili jsme slůvko «dočasně». Po nějakých diskusích přišli, že to akceptují. Potom jsme tam prosadili v jednom paragrafu ze čtrnácti, že se bude pokračovat v polednové politice, demokratizaci atd. Pak tam byly ještě takové drobnosti, ale to už byl výsledek těch hádání. Potom jsme řekli Ponomarjovovi, že i toto je pro nás nepřijatelné, že to nepodepíšeme, jejich návrh.

On řekl: «Nepodepíšete teď, podepíšete za týden. Když ne za týden, tak za čtrnáct dní a když ne za čtrnáct dní, tak za měsíc.»

Takhle úplně tvrdě, že jako mají čas; než odjedeme domů, že to podepíšeme i kdyby to mělo trvat měsíc.

Já jsem potom referoval. Lenárt a Švestka potvrdili průběh rozhovoru a nezbylo nám než vzít jejich návrh za podklad jednání. Na tom jsme potom pracovali, abychom dosáhli těch maličkých korektur.

OP: V původním odmítání sovětského návrhu byla celá delegace z Československa jednotná!

JS: Zmiňoval jsem se o sovětském návrhu toho protokolu, který byl při našem jednání celého vedení delegace prohlášen pro nás za nepřijatelný. Konečně také důkazem toho je ta delegace, kterou já jsem vedl k Ponomarjovovi a kde byl Lenárt a Švestka. Kde jsme řekli, že tohle podepsat nemůžeme a nepodepíšeme. Úředně, jaksi oficiálně, se při všech jednáních nikdo z naší delegace za ten původní sovětský návrh nepostavil. Mně není známo, že by někdo s ním souhlasil, takže naše odmítnutí bylo jednomyslné. Tedy i Jakeš a ti ostatní, že to odmítli.

Musím tady něco říct. Není to nic hrdinského. Ale snad každý z nás, kteří u toho všeho byli, každý si to obrečel. Na někoho ten nervový šok přišel už v Praze, že ho to zlomilo. Pamatuji se v Praze, když jsme čekali na ty tanky, viděl jsem Václava Slavíka, Zdeňka Mlynáře, jak pláče. No a v Moskvě, když jsme dostali ten původní sovětský návrh, aby si ho každý v ruštině pročetl, tak jeden za druhým se pokládal.

OP: I Biľak?

JS: To zrovna nevím, mluvím o Dubčekově táboře; na mne to přišlo až před tím, než jsme dostali ten návrh, do té doby jsem se držel; a tam mně také povolily nervy a prostě... takový záchvat, no, měl ho každý. Černík, Dubček, další.

OP: Když se mluvilo o schůzce v Čierné, říkal jsi, že tam vlastně byly dvě naše delegace. Jak se to projevovalo v Moskvě?

JS: Tady musím sám, až na tom budu pracovat, konfrontovat názory své s názory druhých účastníků, protože to bylo takové chaotické. My, abych řekl, ten Dubčekův tábor, jsme byli zaujati meritem toho jednání, tím protokolem, vypracováním našeho návrhu. A řada soudruhů, kteří tam byli v Moskvě, kteří tam přijeli se Svobodou, ti tam pendlovali, byli pořád někde pryč. Málo jsem je viděl. Ti vedli zřejmě... měli si co vyprávět; nebo si měli co vyprávět s nimi sovětští soudruzi.

OP: Na jednáních nebyl přítomen také František Kriegel, v té době ještě předseda Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ, tedy jeden z nejvyšších československých funkcionářů.

JS: Byl přivezen do Kremlu, ne do kremelské vládní budovy, ale do nějakého policejního úřadu. Měl jsem s Pepíkem Špačkem zajet s tím protokolem do té druhé budovy, dát ho Kriegelovi přečíst s tím, aby ho také podepsal. Sovětští činitelé měli na tom zájem, třebaže Kriegel nebyl k jednání připuštěn. Oni si nepřáli, aby tam byl.

Tak jsem mu to dal přečíst, času bylo málo, klidně si to pročetl, prolistoval a řekl – nepodepíšu. My jsme ho se Špačkem poinformovali, jak věci běžely, celkem jsme nemohli nic pořídit, prostě jsme ho s tím seznámili a vrátili jsme se do oficiální budovy. On tam zůstal. Byla o tom řeč v naší delegaci, ale nevím, kdo to byl, žádal, aby byl přivezen mezi nás. Tak jsme tedy jednali se sovětskými představiteli, a ti dali k tomu souhlas. Kriegela přivezli, sedl si tam, znova si to pročetl a řekl – nepodepíšu. A také řekl – proč.

Došlo k určité kontroversi, dosti nepříjemné, mezi ním a Svobodou. Soudruh Svoboda se na něho obořil trošku arogantně, jako na vojáčka nějakého. To bylo opravdu trapné. Kriegel je starý pán, je mu 60 let, musel se ohradit, aby na něho soudruh Svoboda nekřičel, že není žádný kluk. Křičel na něho, že to nechtěl podepsat, o odpovědnosti, horách mrtvých u nás, abychom si to všechno uvědomili. Skončilo to ničím. Kriegel odmítl a tím to skončilo. Pak tam ještě chvíli byl, poseděl ještě s lidmi.

OP: Nemýlím-li se, bylo to už krátce před podpisem. Jak jste podepisovali? Proč? A co o tom soudíš dnes?

JS: Večer začalo jednání, to závěrečné. I Dubček přišel k tomuto závěrečnému jednání. Jinak ležel v sousední místnosti, ošetřovali ho naši lékaři, měl nějaké srdeční záchvaty, byl na tom velmi zle. Také ta jizva na čele – jak se o tom povídaly všelijaké legendy – tak to se mu stalo v koupelně, přišla na něho nějaká mdloba a on upadl a jak padal, narazil čelem na okraj umyvadla. Tak tam měl nějaký fáč, ošetřovali ho naši lékaři z vojenské nemocnice, které si vzal s sebou Ludvík Svoboda. Indra se toho také nezúčastnil, ten zase byl v nějaké jiné místnosti, také ležel, aspoň se říkalo, že ležel, také že má něco se srdcem.

U Dubčeka jsme stále byli, všechno jsme s ním projednávali, ale ty všelijaké jednačky jsme vedli my, pokud on nemohl.

Posledního jednání se zúčastnil. Než to začalo, pustili tam skupinu těch filmařů, těch reportérů, tak to nafilmovali, vyhnali je a začalo jednání.

Začínal to Brežněv, Dubček mu odpovídal, Černík se do toho vložil a vypadalo to tak, že se rozejdeme. Prostě – zase Moskva v květnu, jak jsem už o tom vyprávěl, à la Čierná nad Tisou. Zase ten příval všech těch různých obvinění. Dubček to odmítal, už to vypadalo tak, že se zvedneme a že z jednání nebude nic.

Vystoupil Svoboda, že ty repliky nemají cenu, aby se toho nechalo a aby se vzal protokol, začalo se jednat bod za bodem, slovo za slovem. A přitom mluvil tak, že to všecko bude dobré a až budou odcházet sovětští vojáci od nás, až budou naši zem opouštět, budou zaplaveni kyticemi.

Sovětští představitelé řekli, že s tím souhlasí. To bylo v pondělí večer. Jednání skončilo asi kolem půlnoci, tím podpisem.

Já jsem – ještě než jsme to podepsali, když jsme odpoledne jednali – chtěl informaci také z hlediska práva, z hlediska mezinárodního práva. Ptal jsem se Kučery jako ministra spravedlnosti, jsme-li oprávněni, v pozici, v jaké jsme se nacházeli, podepisovat nějaké protokoly jménem československého státu, má-li to právní platnost. On mi na to odpověděl jaksi problematicky. Ovšem, ten můj dotaz, který nebyl jízlivý a opravdu vycházel z hlediska, mám-li jako předseda Národního shromáždění ústavní právo před zákony, před ústavou něco takového podepisovat – to mi bylo potom už také po srpnu, v devětašedesátém roce při mé likvidaci, dáno k lepšímu jako jeden z mých hříchů v předsednictvu strany. Piller vytáhl s tím, že už v Moskvě jsem se ptal, mají-li naše podpisy nějakou právní cenu za té situace, jaká byla.

Tak jsme to nakonec podepsali. Každý jednotlivě se musel vyjádřit – podepíšu, nepodepíšu. Myslím, že se nemýlím, že to řídil Černík... Váhali jsme všichni. Já jsem váhal dlouho, mám, nemám, proto jsem se ptal i Kučery.

Dnes bych mohl těžko o někom říct, kdo se víc zpěčoval nebo kdo měl víc chuti to podepsat, protože jsme se zpěčovali víceméně všichni. Nikomu se do toho nechtělo. Já jsem si byl vědom, jaký je to závažný krok, já jsem to řekl i v tom svém projevu, když jsme se vrátili, nebyl jsem si jist, jestli jsem to měl udělat nebo ne.

Udělal jsem to, stojím za tím samozřejmě. Ale já jsem v tom projevu říkal, že historie jednou posoudí, jestli jsme to udělali dobře nebo jsme se dopustili zrady. Já nevím. Ale za okolností, které byly, jsem tak učinil ze svého vlastního rozhodnutí. Třebaže jsem dlouho, dlouho váhal.

OP: Chceš ještě doplnit nějakou zajímavou příhodu?

JS: Když skončilo jednání podpisem, jak jsem říkal, měli jsme dvě nebo tři hodiny času do odletu. Jak jsme tak konferovali po dvou, po třech se sovětskými činiteli a podobné, tu přišel ke mně Lenárt. Říká: «Súdruh předseda», – a teď mi vykládá, že tady vedle, v nějakém salonu v Kremlu, čekají «súdruhovia Ulbricht, Gomulka, Kádár a Živkov». Že na nás čekají a že by s námi chtěli vypít skleničku; pozdravit nás prostě. Říká, jestli bych to zorganizoval, naše, nešlo o všechny delegáty. Já jsem se na Lenárta podíval a povídám mu: «Podívej se, soudruhu Lenárte, běž a řekni jim, že je nechcem ani vidět, natož abychom si s nimi šli ještě vypít skleničku koňaku. Nepůjdeme.»

On to vzal na vědomí, zřejmě jim to řekl, já jsem to samozřejmě šel říct Dubčekovi a Černíkovi. Říkali, «správně jsi to udělal». Tak jsme odmítli tu skleničku koňaku s těmito soudruhy vypít. My jsme je vůbec neviděli, také jsme vůbec nevěděli, že tam jsou. Až z toho jsme poznali, dozvěděli se, že oni jsou v Moskvě účastníky celého jednání, že ten protokol, že všechno je dohodnuto s těmito druhými, Ulbrichtem a spol. A my jsme to nevěděli, jenom koňak jsme s nimi měli vypít.

OP: Ještě v noci jste letěli domů. Přitom došlo k nějaké příhodě v souvislosti s Františkem Kriegelem. Mohl bys to zpřesnit?

JS: Teď se jednalo o tom, jak se dopravíme do Prahy. Svoboda chtěl, že zavolá do Prahy a že hradní služba obstará všecko, dovoz z letiště. Sovětští činitelé to odmítli. Že my si nebudeme nic zařizovat, že všecko zařídí sovětská strana a v Praze, že to zařídí soudruh Červoněnko. No tak jsme čekali na letadlo nejméně dvě hodiny, než to zařídili. Bylo to tak načasováno, aby se to v Praze především nikdo nedozvěděl; proto byla odmítnuta Svobodova nabídka, že si to v Praze zařídíme sami; abychom do Prahy přijeli ještě za tmy. Tak nám zbyly dvě, možná tři hodiny času.

Posedávali jsme spolu se sovětskými činiteli, vždycky dva a dva, já jsem seděl s Kosyginem a Podgorným, to bylo ještě v Kremlu. Kriegel se toho všeho nezúčastnil. Odmítl podepsat, protože u toho nebyl, a oni ho pak zase odvezli někam ven.

Než začalo jednání, tak Dubček říkal Brežněvovi, že samozřejmě, když se budeme vracet, tak se vrátíme všichni, tedy i soudruh Kriegel. Sovětští představitelé řekli – jo.

Když jsme to podepsali, přišel za mnou Dubček – říká – nechtějí nám vydat Kriegela, že si ho tady nechají. Povídám, to není možné. To je porušení slova, tak půjdeme žádat o nové jednání.

Zavolal jsem Černíka, řekl jsem mu to, povídá: «Jdeme za Svobodou», který byl v druhé místnosti s Brežněvem. Vyžádali jsme si s ním rozhovor, řekli jsme mu to a že žádáme znova jednání – aby se sešly «čtyřky». Když byly nějaké jednotlivosti, tak se scházeli vždycky čtyři ze sovětské strany a čtyři z naší: Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov a z naší Dubček, Svoboda, Černík a já. Stalo se to. Řekli jsme sovětským představitelům, že bez Kriegela domů nepojedeme. Aby to vzali na vědomí.

Oni vysvětlovali, proč si ho tam chtějí nechat, že z toho budeme mít potíže, že my jsme to podepsali, on že bude ze sebe dělat hrdinu, doslova řekli «geroja».

My jsme říkali – to je naše záležitost, my bez Kriegela domů nepojedeme, vemte to na vědomí. Takže se šli poradit, vrátili se a řekli – tak vám ho dáme.

Než jsme opustili Kreml, jeli na letiště, žádal jsem, aby se postarali, že na letišti bude také Kriegel. A když jsme potom přijeli na letiště, v té koloně, už tam byli sovětští činitelé, tak ten jeden soudruh říká: «Toho vašeho Kriegela máte v letadle ».

Já jsem zavolal jednoho pracovníka našeho vyslanectví, byl tam s námi, povídám: «Běž se tam podívat do toho eroplánu», bylo to asi třicet metrů od budovy, tak se šel podívat ten soudruh do letadla, vrátil se a říká: «Ano, soudruh Kriegel je v letadle, je to v pořádku». Takhle to skončilo a my jsme za tmy odstartovali.

OP: Jaké jste měli pocity z prvních setkání po návratu z Moskvy?

JS: Vrátili jsme se za tmy, sovětská auta nás dovezla z letiště na Hrad, kde nám lidé řekli, že půlhodiny předtím z Hradu odjely sovětské tanky, sovětští vojáci. Soudruh Svoboda nám navrhl, abychom po několik příštích dnů se zdržovali a bydleli na Hradě, snad z důvodů bezpečnostních. Bydleli jsme tam asi deset dní.

Na Hradě nám ten personál, zejména ty ženy si nás hned vzaly do práce, přinesly čisté prádlo. Za nějakou plentou jsem si tam vyměnil prádlo a jak jsem si odložil tu svoji opotřebenou košili na nějakou židli a bral jsem si čistou, tak ta žena tu košili popadla a řekla: «Tu si soudruhu Smrkovský nechám, tu vám nedám, tu si vezmu na památku». Tak mi ji prostě zabavila.

Za svítání začali chodit lidé, novináři na Hrad, rozkřiklo se to po Praze, když byla vydána zpráva, že jsme zpátky.

Mnozí z nás byly tak unaveni, že si potřebovali odpočinout. Já jsem to štěstí neměl, měl jsem první krátký projev do rozhlasu, pak jsem se zúčastnil zasedání vlády na Hradě, kde Černík a druzí informovali o průběhu našeho pobytu v Moskvě, hlavně o závěrech. Tam jsem dlouho nebyl, nebylo to potřeba.

Dubček měl hlavní práci s novými funkcionáři, zvolenými na 14. sjezdu ve Vysočanech. Nejenom Dubček byl informován o sjezdu, ale i představitelé byli informováni Dubčekem a dalšími soudruhy o výsledcích moskevských jednání a o závazku, který je obsažen v protokolu moskevských porad, že 14. sjezd nebude uznán. Bylo to velmi složité, komplikované, pohnuté jednání – zvrátit vlastně výsledek tohoto sjezdu.

Nakonec jeho představitelé přijali vývody Dubčeka. Ten den mne ještě Dubček požádal, abych se dostavil do Vysočan, kde zasedali nově zvolení funkcionáři, jistě ne už všichni a tam jsem měl jaksi podepřít to, co on s představiteli sjezdu dopoledne dojednal.

Byl jsem tam ve večerních hodinách, no... moc práce mi to už nedalo, protože ty Dubčekovy vývody byly přijaty.

Ten den se také dostavila na Hrad delegace sovětské armády, vedl ji generál Pavlovskij ještě s jedním generálem. Já jsem byl určen, abych s nimi jednal. Přinesli požadavek, aby někdo z nás, já třeba, promluvil k Pražanům v rozhlase a vyzval je, aby byly zlikvidovány všechny nápisy, které po Praze byly.

Já jsem to byl ochoten udělat, vystoupit, také jsem zaručoval úspěch, aspoň jsem si myslel, že bych ho zaručil, ale s podmínkou, že současně vystoupí představitel sovětské armády, který ujistí Pražany, že sovětská vojska Prahu opustí, jakmile nápisy zmizí.

To oni přijmout nechtěli, tento závazek na sebe vzít, takže jsme se rozešli s tím, že já k Pražanům nepromluvím. Potom se odebrali na radnici, na Ústřední národní výbor, kde jednali s představiteli pražské obce.

Téhož dne mne navštívila delegace z parlamentu, z tehdejšího Národního shromáždění, která mne informovala o činnosti, o nepřetržitém zasedání Národního shromáždění od 21.8. a vyzvala mne, abych se dostavil do parlamentu, kde poslanci čekají. Do parlamentu jsem přijel. Na Gorkého náměstí by jablko nepropadlo, tisícové davy lidí. V parlamentě jsem mluvil o výsledcích našeho pobytu v Moskvě, o obsahu protokolu, který byl podepsán, o našich představách jak dál. Naproti tomu zase představitelé parlamentu rekapitulovali stručně dřívější usnesení, celkem těch usnesení Národního shromáždění bylo asi dvacet. Byla už při přijetí publikována a potom souhrnně parlamentem vydána.

OP: Tehdy bylo snad největším problémem, jak po prožitém týdnu vysvětlit našim národům, co a proč se v Moskvě podepsalo. Vzpomínám si na ty zástupy, valící se pražskými ulicemi a nervózně čekajícími, co kdo z vás řekne. Jak ses připravoval na své vystoupení?

JS: Bylo usneseno, že představitelé musí – mluvilo se ještě o «čtyřce» (Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský – pozn. red.) – veřejně promluvit k národu. Ten první den promluvil Ludvík Svoboda jako president, po něm promluvil téhož dne Dubček. Ten projev se těžko rodil. Poněvadž byl úplně duševně i fyzicky vyčerpán – ten projev je tím poznamenán. Další den mluvil Černík, nakonec jsem mluvil já.

Tím, že jsem mluvil poslední, měl jsem možnost lépe být seznámen s událostmi, které tady byly, s atmosférou, která byla v naší zemi. Více času jsem měl na ten projev. Snad jsem toho obsahově řekl více než ti druzí. Bylo to oceňováno veřejně, obecně.

Ovšem naproti tomu se nesetkal můj projev s dobrým přijetím na sovětské straně. Byl jsem potom informován, že velvyslanec Červoněnko tlumočil nespokojenost Moskvy s mým projevem. I v pozdější době, už v letech 1969-70 ve známých relacích současné propagandy, v našich sdělovacích prostředcích několikrát ten můj projev byl kritizován jako nepřátelský vůči sovětské straně, že byl emocionální a podobně. V tom svém projevu po návratu z Moskvy jsem hodně myslel na to, jak se budou věci vyvíjet dál. Vycházel jsem z té obrovské jednoty našeho lidu, z autority, kterou strana měla. A během těch srpnových krizových dnů autorita strany byla skutečně jedinečná. Vzácná, jak se málokdy vyskytuje. Říkal jsem si, že vlastně po celé té tragedii dne 21. srpna ještě není všechno ztraceno, že by bylo možno i za obtížnějších podmínek přece jenom v určité míře pokračovat v politice, které jsme říkali polednová politika. Ovšem byl jsem si vědom, že záleží na tom, jestli se udrží jednota mezi nejvyšším vedením státu a lidem na straně jedné a pak – jednota uvnitř tohoto vedení. Toho jsem se právě bál. Ty moje předtuchy jsem vyjadřoval v mém projevu odvoláváním se na jednotu, na klenbu – tím jsem myslel vedení státu. Jestli dovolíme, aby vypadla jedna cihla, že pak vypadne druhá a pak se zhroutí celá stavba. Také jsem vzpomínal Svatopluka, to ne jako nějaký řečnický obrat, ale tím jsem vyjadřoval obavy z toho, co jsem tušil a co se potom také vyplnilo – že už krátce po lednu, krátce po srpnu a už během srpnových dnů v Moskvě se útočilo na jednotu, která je u nás, že je to podivná jednota, netřídní jednota a už brzy po srpnu se to začalo projevovat prakticky.

OP: Je známo, že jsi uplatňoval toto stanovisko i vůči lidem, kteří se sice nechovali jednoznačně, ale v zásadních otázkách v rozhodujících okamžicích plnili své úkoly. Mohl bys uvést nějaký přiklad?

JS: Když jsme se vrátili do Prahy, bydleli na Hradě, asi druhý nebo třetí den, bylo to večer asi k 11. hodině, přišel za mnou Dubček s Pillerem (tehdy člen předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník Středočeského KV KSČ – pozn. red.), že někde, myslím na Kladně, zasedal krajský výbor strany a že jedná o Pillerovi jako jejich středočeském tajemníkovi. Že krajský výbor k němu má nedůvěru a chce vědět, jak se choval z 20. na 21. srpen při tom hlasování. Takže přijeli dva delegáti, dva z krajského výboru spolu s Pillerem a chtěli od Dubčeka a ode mne svědectví. Tak jsme k nim šli, přijali jsme je, Dubček a já jsme těm delegátům potvrdili, že Piller hlasoval společně s námi. Byli rádi a Piller nám velmi dojatě a srdečně děkoval, že jsme toto svědectví vydali, takže jsme obhájili před krajským výborem jeho čest. Toto se stalo za těchto okolností. (Piller se později angažoval jako «normalizátor», ale zřejmě za toto hlasování a protože byl formálně vedoucím komise, která předložila ÚV – pak v r. 69 už neschválenou – zprávu o vyšetřování zločinů v padesátých letech, tzv. zprávu Pillerovy komise, byl zbaven funkcí – pozn. red.).

OP: Kdy jsi začal pociťovat, že vznikají rozpory, že jednota vedení se rozpadá?

JS: Asi v první polovině září odjel Černík jako předseda vlády do Moskvy k jednání o konkrétnostech vojenských, i hospodářských, vyplývajících z moskevského protokolu. A mě zarazilo, když se vrátil-v neděli, v pondělí ráno měl podat zprávu, nejdříve v užším výboru, potom na předsednictvu strany. Předpokládal jsem, že pojede na Hrad a že tam budeme všichni povoláni. Čekal jsem marně, volal jsem Černíka, řekli mi, že odjel na Hrad. Nechal jsem volat Dubčekovi, sekretářka řekla, že Dubček odjel na Hrad. Ovšem už k té poradě jsem pozván nebyl. Tedy už jsem v tom viděl, že je to jedna z věcí, kterou si přivezli z Moskvy: kurs na mé odstranění z té tehdejší «čtyřky» a postupně i z jiných funkcí.

Výrazněji se to projevilo v listopadu, kdy byla svolána porada do Kyjeva. Vedení sovětské strany, z naší strany nejvyšší representace, Svoboda, Dubček, Černík, Štrougal, Husák. A já jsem se o tom dověděl až z televize – že se vrátila naše delegace. Já jsem vůbec o tom nevěděl, že odletěla. Chtěl jsem vysvětlení, nedostal jsem. Bylo to takové vykrucování, jako: že mne nemohli sehnat. To nebyla pravda, neboť jsem byl ve službě v parlamentě, doma a tak. Byla to prostě trapná záležitost.

Já jsem pochopitelně po Kyjevu ve výkonném výboru strany chtěl na to odpověď a tu jsem nedostal. Dostal jsem ji nakonec po čase nepřímo od Štrougala, k tomu se ještě vrátím.

Výrazným bodem té kyjevské porady bylo obsazení nově se tvořícího Federálního shromáždění, kde šlo o předsedu. To byla příležitost z hlediska plánu výměny vedení strany, jak mne jaksi odstranit. V té věci sehrál velkou roli Gustáv Husák. Třebaže v předsednictvu strany, tím méně na ústředním výboru ani na výkonném výboru nebyla věc rozřešena – bylo dokonce usneseno ve výkonném výboru tuto otázku předsedy Federálního shromáždění až do rozhodnutí uchovat jako důvěrnou, nejít s tím na veřejnost – tak zčistajasna jsme slyšeli v televizi a ve sdělovacích prostředcích, že ÚV KSS a předsednictvo Slovenské národní rady vzneslo požadavek na toto místo pro představitele Slovenska. A řekl to ve veřejném projevu Gustáv Husák v televizi, ve vystoupení, které nebylo právě nejlepší.

Nejenom, že mne takto postavili, vedení strany a státu, před hotovou věc. Ale slovenští činitelé, tedy vedení v čele s Gustavem Husákem, zavazovali členy, Slováky, členy ústředního výboru strany, že musí toto stanovisko držet. Čili postavili to jako ultimatum, že musím pryč. Současně bylo dáno embargo na zprávy o mně, sdělovací prostředky nesměly zveřejňovat nic, co se týkalo mé osoby, ani oficiální zprávy. Prostě embargo – moje jméno mělo zmizet ze slovenských sdělovacích prostředků. Myslím, že do jisté míry až do rozhodnutí zmizelo, až do toho mého vystoupení 5. května, kde jsem o těch věcech hovořil.

Já jsem na poradě výkonného výboru po Kyjevě soudruhům kladl otázky, aby mi řekli jasně a pravdivě, jaké je sovětské stanovisko k mé osobě, co žádají nebo čím hrozí. Také jsem zdůrazňoval, jestliže já mám být příčinou komplikací nebo obtíží při normalizování vztahů a poměrů, že v takovém případě bych odešel. Říkal jsem, že mnoho o tom uvažuju, protože stejně vidím, že nemohu vlastně nic dělat. Že s čímkoli přicházím, a s čím přicházejí druzí, je všechno odmítáno a že je naše úsilí marné.

Ačkoli se mi odmítali jasně vyslovit o sovětském stanovisku k mé osobě, k mým funkcím, k mé činnosti, tak nepřímo to řekli. Když třeba řekl Černík, že by si to Dubček se Smrkovským měli jít vyříkat – použil tento výraz – se Sověty sami. Husák říkal v podstatě totéž – Smrkovský, Dubček by si to měli jít vyříkat do Moskvy, protože sovětští soudruzi mají kritický poměr ke Smrkovskému, že nedodržuje protokol, ovšem, že žádný požadavek ze sovětské strany osobně a konkrétně přinesen nebyl.

Výkonný výbor mohutně se na mne soustředil, abych já souhlasil, abych abdikoval už předem na funkci do nového Národního shromáždění, kde – ve starém shromáždění – jsem byl předsedou a v novém – federálním – aby to místo bylo dáno představiteli Slovenska.

Já jsem v zásadě souhlasil, že Slováci mají nárok na tuto funkci, já jim ji neupírám. Ovšem v této situaci a v těchto souvislostech, že nejde jen o právo, ale že to má i ten smysl, – postupnou likvidaci těch orgánů, těch činitelů, kteří představovali nebo personifikovali celé polednové úsilí.

Ten nápor ve výkonném výboru byl veliký. Když Husák nejdříve vznesl požadavek, že žádají tuto funkci pro sebe, tak se všichni tvářili, že jsou překvapeni a že se toho bojí. Všichni. Mám kdesi poznámky jak kdo mluvil. Tedy při začátku jednání všichni – i Svoboda, Černík, Štrougal, Erban – měli obavy z politických důsledků, když s tím půjdou ven, jak to bude působit na veřejnost. Dokonce Štrougal žádal, že to nemá být kladeno jako požadavek slovenský, poněvadž cítili, že nejde o státoprávní právo, ale že je to záležitost eminentně politická.

Ovšem během toho jednání, po takové obstrukci Husáka, který říkal, že odešli jiní, že Smrkovský může odejít také, kdy praštil do stolu a odešel z jednání výkonného výboru, kdy zase Dubček se ohradil proti takovým manýrám morálního teroru, – ostatní to různě komentovali (až na tom budu pracovat, tak to doplním přesnými záznamy) a už během jednání svoje stanoviska měnili, otočili to. Třeba Oldřich Černík, který předtím přijal tu nominaci, že v nové federální vládě bude předsedou, tak prostě prohlásil, že dává svoji funkci k dispozici, když já se nechci zříct té funkce, s níž se pro ně tj. Slováky počítalo.

Chtěli ode mne nejenom souhlas, ale abych se pro to také veřejně exponoval, proč mlčím a takové různé řeči. To už také kritizovali tu kampaň, která se zvedla v republice po vystoupení Husáka v televizi. Do té doby to bylo celkem klidné, ale po jeho vystoupení se zvedly továrny, společenské organizace, odborové svazy, tenkrát přišla strašná spousta rezolucí. Kancelář Národního shromáždění nechala udělat takovou analýzu celého období kolem volby předsedy, nějaké výzkumné ústavy na tom pracovaly, ústav výpočetní techniky. Vyjádřily se asi čtyři milióny lidí.

Tenkrát se už také v těch rozhovorech útočilo na mne, že to špatně skončí, jestli dojde ke generální stávce, že budou stovky mrtvých a já že za to ponesu odpovědnost a podobně. Mám některé citáty, to doplním důkladně. Sádovský, který často říkal to, co nechtěl říct, prohlásil: nepůjdeme-li jednotně (myslel osmičku, výkonný výbor), nepostavíme-li se za jejich požadavek, že oni Slováci odejdou z výkonného výboru. Tohleto vyhrožování – že se nedostaví na jednání, že je opustí, že se slovenská delegace postaví proti tomu – tyhle manýry už tenkrát byly velmi, velmi používány. Říkali, že nepřestane-li ta kampaň za předsedu Federálního shromáždění v Čechách, to byla kampaň za Smrkovského, že by to spustili oni na Slovensku proti atd. (Později Husákovi nevadilo, že předsedou FS se stal Čech Alois Indra, přestože funkce presidenta a předsedy vlády zůstala i nadále v českých rukách – pozn. red.).

Dubček říkal, že on žádný závazek neuzavřel a o mně že nejednal. Ovšem také nepřímo říkal, že to je situace velmi nebezpečná a že nevylučuje nový příchod vojsk v případě generální stávky v Československu.

Soudruh Svoboda říkal mimo jiné, že vždycky, když bylo třeba jednoty ve výkonném výboru, že byla. Ale teď, že sedm se dohodne, osm ne – ten osmý jsem byl jako já. Řekl, že mého jména zneužívá banda – to byli ti, kteří se vyjadřovali k osobě příštího předsedy parlamentu.

I on jaksi házel nebo dával svoji autoritu na váhu, že kdybychom se nedohodli, že odstoupí. A já tím, že mlčím, že napomáhám tomu, že on odstoupí jako president. Že se staví osoba proti národu a podobně.

Byly i jiné výroky. Štrougal: že je reálné, že nezvládneme tu situaci, že je to tak nebezpečná situace – on mluvil o hrozbě stovek mrtvých.

V předsednictvu strany někteří pak – členové jako Pinkava, Slavík a jiní nepřijali tento argument, vyrostla tam polemika.

Já jsem marně chtěl od nich vědět, jak to vlastně v tom Kyjevě bylo. To jsem se dověděl někdy v lednu, v únoru 69 od Štrougala. Byl jsem u něho, tam jsme si vyměňovali názory na postup strany, na různé otázky z minulosti polednové. V té souvislosti jsem se ptal, jak to vlastně bylo v Kyjevě s otázkou předsedy.

On mi odpověděl takto: «Však víš, jak to chodí. Tamhle sedí dva, tamhle jednají dva, jelo se také na hon, tam se také leccos povídá. Já ti mohu říct, že když došlo k poslednímu rozhovoru celé naší delegace a sovětské delegace a ujal se slova soudruh Brežněv, tak prohlásil: A bereme na vědomí, že předsedou Federálního shromáždění bude představitel slovenského národa».

Tedy tím mi Štrougal vlastně potvrdil, že s někým se sovětští představitelé dohodli. Myslím, že to není těžké, uhodnout s kým?

Po těchto všech dramatických jednáních, kampaň mezi vánočními svátky dosáhla obrovského stupně, říkám – asi čtyři milióny se dostaly do určitého pohybu. A asi 3. ledna jsem ve výkonném výboru přijal to naléhání, že vystoupím veřejně: proti tomu, abych já byl kandidátem, ve prospěch slovenského národa. A to jsem udělal vystoupením 5. ledna.

Ve výkonném výboru se také potom jednalo o novém obsazení v parlamentu. Husák byl povinen předložit návrh kandidátů a na prvém místě jmenoval Laca Novomeského. Ovšem sdělil, že Novomeský nechce přijmout, neboť je nemocen, že by funkci nemohl vykonávat. Jako druhého kandidáta uváděl Klokoče, jako třetího Lenárta a jako nouzovou úvahu řekl Colotku nebo Boďu, ale on sám toho čtvrtého a pátého kandidáta nijak nezdůrazňoval a sám uváděl pochybnosti.

Ovšem výkonný výbor se shodl, právě na rozdíl od Husákova názoru, že když to nemůže být Novomeský, že to nemá být Klokoč, ani Lenárt, ani Boďa, ale že to právě má být Peter Colotka jako předseda Federálního shromáždění.

Smrkovský, že má být prvním místopředsedou Federálního shromáždění a předsedou Sněmovny lidu a že předsedou Sněmovny národů má být profesor Hanes – právník z vysoké školy v Bratislavě.

OP: Považuješ i dnes svoje vystoupeni z 5. ledna 1969 za správné?

JS: Tenkrát mně poslal po tom projevu telegram Laco Novomeský, kde oceňoval toto vystoupení; také mi poslal telegram Evžen Erban: No, já nevím, jestli jsem tím přesvědčil posluchače. Mám o tom pochybnosti, poněvadž jsem já nakonec ve státním zájmu musel říkat věci, o jejichž správnosti jsem nebyl přesvědčen. Mám-li to říct mírně. Ale musel jsem – pod tlakem těch okolností – toto učinit.

* * *

Zde vyprávěni Josefa Smrkovského skončilo. Různé okolnosti nám zabránily v rozhovoru pokračovat. Ale i tak nemáme cennější svědectví o této době. Alespoň dosud. OP