Politika v atmosféře kolektivní neurózy

Sdílejte článek svému okolí:

Americký prezident Donald Trump avizoval svůj druhý mandát sérií skandálních výroků. Mimo jiné nevyloučil ozbrojený útok na Grónsko nebo Panamu v případě, že by se mu hodilo jejich území. Varoval také Evropu, že jí nehodlá tolerovat nižší odběr amerických pohonných hmot nebo že za ni nehodlá platit náklady na zajištění bezpečnosti. Na velkoústá prohlášení jsme od staronového prezidenta zvyklí (vzpomeňme například nikdy nerealizovanou zeď na mexických hranicích), tentokrát je ale ryčný zvuk hesla „Amerika na prvním místě“ okořeněný ještě jinou směsí: okázalou manifestací tvrdé síly a bezohlednosti.

Verbálně už nejde jen o to říkat, že Trumpova Amerika bude hrát pouze podle svých pravidel, ale že si je v případě potřeby prosadí i ozbrojenou silou. A to je nový rozměr pohledu na globální politickou mapu: velmocenská válka už není jen doménou Ruska nebo čínských snah v Tichomoří. Otevřeně s touto myšlenkou koketuje i prezident země, o kterou opírá západní svět včetně Česka svou poválečnou bezpečnostní architekturu. Jako by lídr globálně významného celku toho času nemohl být politicky úspěšný, aniž by u toho ukazoval svaly a armádu.

Ono totiž skutečně jde spíše o manifestaci politického stylu než o konkrétní záměry (ačkoli si lze jak v Panamě, tak v Grónsku praktické americké zájmy snadno představit). Jde o to ukázat, že se lídr nebojí zajít tak daleko, nebo dokonce dál než ostatní. Kdo jsou ti ostatní? Kromě ruského a čínského prezidenta to dost možná zahrnuje i rozvášněné publikum na sociálních sítích, živené nekončícím přívalem útržkovitých, více či méně pravdivých sdělení se skandálním vyzněním. V očích tohoto publika, a s tímto měřítkem v zádech, by „normální“ politika byla zákonitě šedivá, nudná, možná i a priori slabá a nedůvěryhodná.

Odteď už všichni povinně MAGA?

Znamená to ale, že každý, kdo by usiloval o politický úspěch, má dnes šanci jen a pouze na vlně spektakulárního cirku, který se obdivně obrací k tvrdým a ještě tvrdším řešením? Jistě ne, a je to vidět na mnoha nižších a méně sledovaných úrovních správy. Pár příkladů přímo z USA: jsou to právě guvernéři jednotlivých federálních států, kteří napadají nejkřiklavější prezidentské dekrety u soudů. Jsou to respektovaní soudci, kteří tyto dekrety ruší a pozastavují. Je to vysoká církevní představitelka, která amerického prezidenta vyzývá k pokoře a slitování. Ti všichni museli získat důvěru a přesvědčit alespoň část veřejnosti (tu, která je volí a jmenuje) o svých schopnostech vykonávat daný mandát.