Polská levicová politika před volbami do Sejmu

Z politické mapy zmizela značka Svazu demokratické levice (SLD), nejstarší a největší strany hlásící se k levicovým hodnotám. SLD se rozhodla sloučit se sociálně-liberální stranou Wiosna (Jaro), a oslovit tak mladší voliče. Na levém křídle polské politické scény v mezičase vyrostla také strana Razem (Spolu) založená mladými hodnotově založenými lidmi, pro které byla SLD stranou vyčpělého establishmentu. V daných letech se také měnili straničtí lídři, levici se v roce 2015 povedlo vypadnout z parlamentu a o čtyři roky později se do něj vrátit. Dnes na ni čeká nerovný boj o další volební období. Klade se přitom otázka, jestli současné Polsko levici potřebuje.  

Polská levice, tedy kdo?  

Bezmála třicet let obhospodařovávala levou část polské politické scény SLD. Její institucionální předchůdkyní byla komunistická Polská sjednocená dělnická strana (PZPR). Z řad bývalé PZPR se rekrutovali straničtí lídři, došlo k převzetí části majetku, strana obsluhovala tentýž elektorát, ale současně se odstřihla od dědictví komunistického režimu. Polská levice zmírňovala dopady hospodářské transformace, obracela se na nejslabší sociální skupiny, bojovala ale také za světský stát a nesměle dávala najevo, že jí jsou vlastní lidská práva. 

I když několikrát došlo na snahy budovat levici „vedle SLD“, takzvanou „levici bez historické zátěže“, všechny tyto pokusy skončily neúspěchem. Unie práce (UP) s kořeny v antikomunistické odborové Solidaritě se brzy stala stranou na SLD závislou. O záchranu přírody a evropskou integraci usilující Zelení ve volbách samostatně nikdy neuspěli. Do Sejmu se dostali až před čtyřmi lety na kandidátce Občanské platformy. V roce 2011 vzniklý Ruch Palikota (Hnutí Palikota podle příjmení jeho zakladatele a předsedy – pozn. překl.) se ukázal být krátkodechým projektem, antisystémovou formací, kterou s výjimkou světonázorového liberalismu s levicí nic nespojovalo. Nejblíže k politickému úspěchu byla ve volbách v roce 2015 strana Razem, ale i tato formace levice vytvářené v odporu k SLD byla politicky marginalizována potom, co se jí nepodařilo přivést do parlamentu vlastní zástupce.  

SLD mohla účinně působit na politické scéně díky svým věrným voličům, i když se jejich skupina volby od voleb zmenšovala a stárla. Na rozdíl od české sociální demokracie se voličská základna polské levice postupně přesouvala ze středně velkých obcí do měst a regionálních center. Což neznamená, že by levice nadále nebyla silná ve Slezsku anebo v obvodech dlouhodobě zastupovaných populárními kandidáty.  

Demografické změny a sílící polarizace mezi křesťansko-demokraticky-liberální Občanskou platformou (PO) a konzervativně-nacionalistickým Právem a spravedlností (PiS) přinutily další strany reformulovat svou politickou pozici. SLD vsadila na budování soudržnosti všech levicových stran a hnutí, přičemž se stal přirozenou platformou pro integraci tohoto prostředí.  

SLD v průzkumech stále získávala nejvyšší podporu, měla vybudované stranické struktury i mimo velká města a disponovala také značnými finančními prostředky. Celý proces integrace polské levice byl obtížný a zatížený ideovými spory i řadou nesouhlasných vyjádření různých politiků, kterým média ochotně dávala prostor. Nesouhlas dávali najevo stejně tak dlouholetí členové SLD, bránící značku a historii strany, jako byli odpůrci sloučení mladí členové strany Razem, pro které SLD pořád zůstávalo vyčpělou stranou moci.  

Kdo je v Polsku levičák?  

Současná polská levice je konglomerátem demokratických socialistů, pragmatických sociálních demokratů a sociálně citlivých liberálů. To, co dělilo, začalo spojovat. A to tak úspěšně, že ve všeobecných volbách v roce 2019 jejich koalice pod hlavičkou SLD srdnatě bojovala (a dosáhla jí) o pozici třetí nejsilnější politické síly v Polsku. Během celého volebního období Sejmu Levice (což je zkrácený název společného poslaneckého klubu progresivních sil v Polsku) předložila soubor zákonů týkajících se financování systému veřejného zdravotnictví, posílení práv pracujících, rozvoje samospráv anebo lidských práv. Tisíce stran dokumentů, aby v parlamentu účinně hájila zájmy svých voličů. Kdo ovšem jsou voliči levice?  

Před dvěma lety polskými médii rychlostí blesku proletěla zpráva výzkumného institutu CBOS ukazující, že 30 % nejmladších Poláků (do 24 let věku) se hlásí k levicovým pohledům. Poprvé za dvacet let levicové preference předstihly přihlášení se k pravicovým pohledům. Přinejmenším v průzkumech.  

Jenomže „levicovost” v tomto případě neznamenala nic více a nic méně než odpor ke konzervativní politice vládní reprezentace a liberální světonázor – kam patří i odluka církve od státu, registrovaná partnerství anebo právo na potrat. Hospodářské otázky zůstávaly ve skrytu anebo nabíraly liberální nádech. To dodalo druhý život běžící debatě na téma, čím je současná polská levice a koho skutečně zastupuje.  

Definice známé z učebnic politologie se do reality polské politické scény nikdy nepropsaly. Sociální demokracii v Polsku dlouhá léta zosobňovali politici bývalé komunistické strany, kteří se rozhodli pro ideovou proměnu, aby si udrželi politickou relevanci. SLD chtěla být zástupkyní lidových vrstev, ale dlouhou dobu byla považována za stranu odporu proti radikálním hospodářským změnám a později za stranu moci. Stranu hodnotově konzervativní a hospodářsky pragmatickou. Teprve proměna elektorátu a ideová neústupnost strany Razem coby menšího koaličního partnera vedly k programovému posunu Nové levice (tedy dřívější SLD) a odváženému prosazování společenské spravedlnosti, práv žen nebo LGBT+ lidí.  

Otevřenou otázkou je, zda je v Polsku potřeba „učebnicová” levice. Dostupné sociologické průzkumy ukazují, že voliči levice se sympatiemi pohlížejí na PO anebo na nově vznikající strany liberálního charakteru – nejprve šlo o stranu Nowoczesna (Moderní), později o uskupení Polska 2050 (Polsko 2050). Snaha budovat svůj elektorát na jedné straně oslovováním konzervativních pracovníků dolů a na druhé straně liberální mládeže z velkých měst se zdá být krkolomným, ale ne nemožným zadáním.  

Výrazná pozice na politické scéně je vždy spojena s rizikem ztráty části potenciálního elektorátu, zvláště v Polsku, jehož obyvatelé s velkou nákloností pohlížejí směrem ke konzervativnímu-liberalismu, a kde si starší generace „levicovost” stále spojuje výhradně s lety komunistické vlády anebo kulturními agendami.  

Cesta k (sociální) demokracii  

Polské levicové formace čeká dlouhá cesta budování společenského vědomí a dokazování, že stát může být zároveň pečující i usilující o svobodu. Levice musí v každé chvíli dokládat, že může fungovat stát, ve kterém občané nejsou ostrakizováni kvůli sexuální orientaci anebo pohlaví. Že stát může důsledně bojovat s dopravním vyloučením, tedy nedostupností veřejné dopravy v řadě i velkých území, i nelegálními praktikami na trhu práce. Nakonec je to právě levice, kdo stojí před výjimečně těžkým zadáním překonat mýtus, že sociální transfery jsou jen nástrojem předvolební taktiky a nemohou být promyšlenou strategií na cestě k sociálnímu státu.  

I když dnes průzkumy dávají levici mezi 8 a 10 procenty voličské podpory, platí, že bez těchto voličů nebude možné složit stabilní vládu současné demokratické opozice. Levice ujišťuje, že v budoucí vládě bude zajišťovat sociální politiku a že se postará o právo na bydlení, levné léky anebo lidská práva. Právě polští sociální demokraté a demokratičtí socialisté musejí být zárukou, že se nevrátí doba, kdy hlas pracujících lidí nebyl slyšet. Zároveň musejí hledět do budoucnosti, nabízet soudržnou a volebně přitažlivou vizi pečujícího Polska, bojovat o váhající voliče, které lákají klimatické anebo kulturně-politických témat se týkající návrhy liberálních stran.  

Opoziční elektorát je v Polsku kritický a náročný. Je těžké si ho udržet, lehké ho odradit od účasti u voleb. Politici Nové levice a strany Razem si musejí vyhrnout rukávy a bojovat o každý hlas, aby opět nedošlo k marginalizaci progresivní politiky, jako se to stalo, když v roce 2015 levice neprošla do Sejmu.  

Pokroková politika PiS?  

Osmnáct let trvající konflikt mezi tábory PiS a PO se dlouhou dobu omezoval na vzájemné strašení voličů druhou stranou a negativních emocích, v konfliktu nešlo o obsah volebních programů.  

Teprve návrh sociálního transferu v podobě výplaty 500 zlotých (dnes 2 600 Kč měsíčně – pozn. překl.) na dítě a záměr snížení důchodového věku z 67 na 65 let přinesly PiS-u volební vítězství a stabilní, přes 35 % sahající společenskou podporu.  

Podle řady publicistů a komentátorů přímé výplaty finančních prostředků znamenaly v praxi realizaci levicové politiky. Prezentace nedomyšlených závěrů ale vzbuzovala otázky: „K čemu je Polsku levice, když z hlediska ekonomických potřeb její pole obsloužil PiS?“  

Levice úspěšně oponovala argumenty, že skutečně pokroková ekonomická politika znamená progresivní zdanění anebo systematický boj s vyloučením, takový, jako je výstavba školek anebo posílení systému veřejného zdravotnictví, a ne přímé platby peněz z konta na konto. Pro část elektorátu je ale výplata několika stovek zlotých měsíčně důležitější, což těžko může někoho překvapit, protože jde o reálnou finanční pomoc. A je to v dané chvíli jistě lákavější než spřádání vizí vzdálené budoucnosti.  

Část polských voličů odmítá vládní stranu jako takovou. Pro ně je nejdůležitějším politickým zadáním odstavení PiS-u od moci. Ze strategického hlediska, anebo přinejmenším z pohledu průzkumů je nejblíže k porážce Práva a spravedlnosti PO coby nejsilnější opoziční strana. Jsou ale i voliči, kteří nechtějí jenom změnu pro změnu, ale očekávají také zmiňovanou vizi Polska v budoucnosti.  

Jde o rozbití dnešního duopolu  

Levice neprospala volební období a nabízí plán systémových změn pod heslem „Polsko nás spojuje (Łączy nas Polska), navazuje tak přitom na heslo Spojuje nás budoucnost (Łączy nas przyszłość) z voleb před čtyřmi lety. Politici levice si jsou vědomi, že zbývající opoziční strany, a tedy potenciální koaliční partneři v příští vládě, nejsou tak ideově soudržní.  

PO je známá pragmatickým přístupem k hospodářským otázkám, ale umí také nabídnout zákon o registrovaném partnerství, který je pro řadu voličů opozice důležitým prvkem. 

Jedna z nejstarších polských stran – Polská lidová strana (PSL) ví, že současný venkovský elektorát nestačí na překročení volební uzavírací klauzule. Proto tradičně křesťanskodemokratická PSL navrhuje zjednodušení daní, aby získala hlasy podnikatelů. Polsko 2050, nejmladší hráč na polské politické scéně, nabízí soubor programových dokumentů, ale rozhodující je nakonec vždy názor lídra, bývalého novináře Szymona Hołowni, který je voličským magnetem své formace. Proto je na místě obava, že případná budoucí vládní koalice může mít problém jasně zformulovat hlavní směry změn kromě té základní, že „zbaví PiS moci“.  

Důležitým hráčem bude do budoucna také prezidentský palác. Volební období s PiS spojeného Andrzeje Dudy končí až v polovině roku 2025, což znamená, že prezident může být překážkou nejenom pro progresivní politiku, ale politiku jako takovou. Frustrace z nedostatečných kroků vlády pak může jen zhoršit hodnocení případné opoziční koalice, z čehož bude znovu těžit PiS anebo ještě hůře protiunijní a nacionalistická Konfederacja (Konfederace), která se snaží prezentovat jako alternativa k současným stranám. 

Polská Levice stojí před historickým úkolem, jakým je soupeření se stranou, která nejenom předstírala provádění sociální politiky, ale také si přivlastňovala veřejné instituce a zapříčinila ztrátu důvěry ve stát. Nadcházející volby budou zkouškou, která má jen dvě možné odpovědi – pokračující „orbánizaci“ Polska anebo možnost prolomení dosavadního duopolu.  

Aktuální podpora PO této straně neumožní samostatně vládnout. Levice musí využít příležitost posilovat v budoucí vládě sociálně-demokratické akcenty a připravit se na dlouhý politický pochod, který jí do budoucna dá prostor vytvářet sociální státu dle klasických pravidel. S registrovaným partnerstvím i fungujícím veřejným zdravotnictvím. S fungující veřejnou dopravou i podporou bytové výstavby. Světského státu ctícího tradice i kulturu. Protože „Polsko nás spojuje”. 

Z polského originálu přeložil Patrik Eichler.  

Cezary Paprzycki je politolog, doktorand Varšavské univerzity, redaktor polského zpravodajského portálu tvn24.pl. Věnuje se evropské politice a výzkumu fungování současných politických stran. 

Sdílejte článek svému okolí: