Potřebná generační výpověď

Sdílejte článek svému okolí:

V posledních letech můžeme sledovat zajímavý trend: na česká jeviště čím dál tím častěji pronikají snahy oslovit diváky skrze žánr politického divadla. Zvlášť mezi tvůrci mladší a mladší střední generace najdeme hned několik mimořádných osobností, které odmítají nabízet jen esteticky vytříbené univerzální výpovědi a místo toho s výraznou provokací nezbytně doprovázenou kontroverzí na jevišti vědomě prezentují své politické (většinou levicové, či dokonce anarchistické) postoje.

Zastupují tak generaci, která si cení své svobody natolik, že se neváhá vzepřít konzervativnímu smýšlení dobře zajištěných středních tříd, jejichž příjmy jsou vykoupeny ďábelskými úpisy korporátům. Generaci, která je nucena bojovat s bytovou krizí, nést tíhu klimatických změn a zachraňovat znečištěnou planetu. Generaci, kterou už nebaví hrát hru na věčné sliby, že jednou bude líp. Generaci, která o tom všem neváhá otevřeně mluvit. A je dobré jí naslouchat…

Ožehavá témata tak přinášejí např. Michal Hába (a to nejen v inscenacích vytvořených s jeho uskupením Lachende Bestien), Jiří Honzírek v brněnském Divadle Feste, dvojice Boris Jedinák a Petr Erbes, Jiří Adámek, Jakub Čermák, Adam Skala, Jan Holec, Petra Tejnorová, Vojtěch Bárta nebo umělecká skupina 8lidí… A v neposlední řadě také olomoucký rodák Adam Svozil, jehož politicky orientované inscenace – jako např. Strážci občanského dobra 2 (2018), Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách (2019), Úvod do současné trapnosti (2021) nebo Zabíjejte popírače klimatických změn (2021) – tvoří již poměrně výraznou linii jeho tvorby. Tu nyní doplnil o nejnovější titul nazvaný Návrat do Remeše (přes Olomouc), jehož premiéra se uskutečnila v prosinci 2024 v komorním prostoru olomouckého Divadla na cucky.

Adam Svozil se inspiroval knihou jednoho z nejvýraznějších francouzských intelektuálů současnosti Didiera Eribona, jehož čtenářsky přístupná studie se nachází na pomezí autobiografického psaní, sociologie a politologie. Inscenace je pak vystavěna jako fiktivní setkání – v podstatě beseda – intelektuála Eribona s postavou umělce – divadelníka Karliho (a zároveň alter ega režiséra, který se tak symbolicky vrací do Olomouce).

Oba hrdinové společně předstupují z hlediště před diváky, které v průběhu představení tu více, tu méně zapojují a vtahují do akce. Zároveň konfrontují své životy a argumentují své postoje. Sebejistý Eribon z pohledu člověka, který se vymanil z dělnického prostředí a vydobyl si svou pozici ve společnosti, Karli je naopak teprve na začátku své cesty a logicky tedy i mnohem více pochybuje. Vše se prolíná s motivem jejich návratů domů – ke kořenům a původu. U Eribona je to dlouho odkládaný příjezd do Remeše za starou matkou po smrti otce, v případě Karliho návrat do vyloučených Sudet na severu Moravy.