Převzetí moci zprava?

Dlouho si nebylo možné představit, že by pravice mohla ovládat Evropskou unii. Pravici jsme přeci považovali za nacionalistickou a EU brali za pravý opak. EU byla ­přeci založena proto, abychom překonali nacionalismus a jeho fatální důsledky v podobě druhé světové války. Radikálně-pravicové strany v minulosti opakovaně vedly útočné kampaně proti EU, ale nedokázaly ji tvůrčím způsobem měnit. Pravice totiž na evropskou integraci nevěřila. Dnešní situace je ale o poznání jinačí.

V zemích EU je nyní řada pravicových vlád, jejichž představitelé jsou na pozadí války na Ukrajině považováni za vlivnější než ­kdykoli v minulosti. Platí to nejenom ve východních členských státech, jako je Polsko, radikálně-pravicové vlády dnes máme i v zakládajících státech, jako je Itálie, kde se loni v říjnu stala premiérkou Giorgia Meloniová. V ­Německu AfD v pravidelných průzkumech ­veřejného mínění podle různých agentur dohnala, nebo dokonce předstihla SPD.

Způsob, jakým přemýšlíme o EU a vztahu pravice k ní, je jedním z důvodů, proč je pro nás tak obtížné představovat si, že radikální pravice EU vede. Po dlouhou dobu byla EU skutečně vnímána jako progresivní či kosmopolitní projekt. Říkalo se, že takový projekt nelze skloubit s radikálními pravicovými myšlenkami. Ve své připravované knize Eurowhiteness (2023) tvrdím, že tato „proevropská“ tendence vidět EU jako výraz kosmopolitismu opomíjela vývoj „etnoregionalismu“. Jako etnoregionalismus označuji verzi evropské identity založenou na etnokulturních aspektech úzce souvisejících s myšlenkou bělošství. Abych to shrnul: Radikálně-pravicová EU je – přinejmenším teoreticky – možná a myslitelná.