Proti nacionalismu a za občanský dialog

Vzpomínky na setkání s Jiřím Pelikánem jsou pro mě důležité. Někteří budou popisovat jeho první život, život reformního vůdce v jeho vlasti, další zase jeho druhý život, život italského socialistického poslance Evropského parlamentu. Proto bych raději napsal o jeho angažmá v Evropské síti pro dialog mezi Východem a Západem, neformální síti aktivistů, jejímž nejdůležitějším prvkem byla účast občanů zemí Varšavské smlouvy, kteří nepatřili k oficiálním organizacím. Tato síť se zrodila z polemiky se známějším Hnutím za evropské jaderné odzbrojení (END), pacifistickou sítí pro jaderné odzbrojení, která byla nevyvážená. Zatímco na Západě sdružovala mnoho aktivistů s dobrými úmysly, na Východě byla převážně, i když ne výhradně, spojena s mírovými výbory režimů, přičemž se považovalo za samozřejmé, že k tomuto předem připravenému zastoupení neexistuje alternativa. Obě skupiny sdílely myšlenku „diplomacie zdola“ a podpory détente prostřednictvím dialogu mezi zástupci občanské společnosti, Síť ale byla rozhodně neústupnější v otázce definice občanské společnosti.

Účastníky ze Západu byli především zelení (jeden z nich, Dieter Esche, byl koordinátorem), křesťanské skupiny a aktivisté za lidská práva. Evropští sociální demokraté neměli velký zájem, protože považovali za zcela racionální vést po vzoru Ostpolitik dialog s komunistickými vládami, kterým nezpochybňovaly jejich legitimitu.

My, mladí italští socialisté (autor nezměnil názor a zůstal demokratickým socialistou, i když pro zachování svého mládí toho zjevně mnoho udělat nemohl), jsme se práce Sítě účastnili ze dvou důvodů: považovali jsme se za lepší sociální demokraty než naši němečtí nebo švédští soudruzi, a tak jsme nechtěli ignorovat problémy s demokracií v Polsku, Maďarsku, Československu, o SSSR ani nemluvě..., a protože nám Pelikán řekl, abychom to udělali.

Naši němečtí a švédští přátelé nám víceméně řekli, že ztrácíme čas s lidmi, kteří nic neznamenají a nikdy nic znamenat nebudou, bylo to v zimě 1988–1989 a upřímně řečeno, nikdo si nedokázal představit, co se stane o rok později. Nemohu tedy předstírat, že jsem měl křišťálovou kouli, abych předpověděl budoucnost: řekněme, že jsme měli štěstí.