„Proto mluvíme o sociální revoluci.“ Bůh dějin a politického osvobození podle Gutiérreze

Sdílejte článek svému okolí:

Náboženství bývá obvykle spojováno s tradicemi a konzervatismem. Ale jsou i jiné příběhy. Biblická podobenství o kvasu, soli nebo světle ukazují víru jako sílu, která proměňuje svět. Prvotní křesťanství tak skutečně působilo, a i když se později církve spojovaly s mocí útlaku a nespravedlnosti, vždy znovu se v dějinách objevují hnutí, která se snaží o návrat k pramenům, ke spravedlnosti Božího království, a stávají se emancipační silou. Brazilský jezuita Francisco Taborda napsal: „Víru lze žít za rozdílných osobních okolností a v různých dějinných epochách rozmanitým způsobem. (…) V Latinské Americe je dnes epochální formou víry osvobozující historická praxe.“

Šedesátá léta byla dobou naději na změnu po celém světě a řada teologů to ve svém myšlení reflektovala. Teologie místo vyklá­dání věčných pravd začala kriticky zkoumat současnou situaci – a vyzývat ke změně. Probíhal dialog mezi křesťany a marxisty (významně i v Československu), teologové se věnovali materialistickému výkladu Bible, vznikla celá řada „teologií genitivu“: teologie revoluce, teologie smrti Boha nebo teologie naděje, formulovaná nedávno zesnulým německým evangelíkem Jürgenem Moltmanem, mužem, který měl velký vliv i na latinskoamerické teology. Nejvýznamnějším a nejtrvalejším z kontextuálních teologických konceptů, reagujících na historické změny, se stala teologie osvobození. Vznikla a rozvinula se v Latinské Americe, ale nezůstala na ni omezena, stejně jako se neomezuje jen na katolickou církev. Podobné myšlenky rozvíjejí teologové různých církví v Africe, Asii i v Evropě.

V římskokatolické církvi byl důležitým předělem Druhý vatikánský koncil svolaný papežem Janem XXIII. Koncil zasedal v letech 1962–1965 a přinesl řadu změn ve vztahu církve k jiným náboženstvím, v liturgickém životě, v postoji ke světu i v sebepochopení církve. Koncilní dokumenty vyzývají křesťany k úsilí o mír, k prosazování lidských práv a k podpoře zemí, které se osvobodily z koloniální nadvlády Evropanů. Důraz byl kladen na to, že církev tvoří především laici, „Boží lid“ a nikoli hierarchie. Tyto vnitřní změny vytvořily prostor pro rozvoj iniciativy zdola i pro hlasy mimoevropských národů. Odezva v Latinské Americe byla o to silnější, že ve stejné době rostla lidová hnutí odporu proti nedemokratickým vládám a brutálnímu vykořisťování. Inspiraci přinesla kubánská revoluce, která zvítězila na počátku roku 1959. Její dlouhodobý vliv na dění na kontinentu lze sotva přecenit.

Označení teologie osvobození v roce 1968 současně začali používat brazilský presbyterián Ruben Alves a peruánský katolík Gustavo Gutiérrez, autor mimořádně vlivné knih Theología de la Liberacíon vydané v roce 1971, jehož nedávné úmrtí zavdalo podnět ke vzniku tohoto textu.

Na straně chudých

Gustavo Gutiérrez Merino Diaz OP zemřel 22. října 2024 ve věku 96 let. Gutiérrez byl mestic s hispánskými a kečuánskými předky a tím bylo dáno, že jeho rodina v Limě patřila mezi chudší vrstvy. V dětství byl postižen osteomyelitidou a léta dospívání strávil na lůžku a později na vozíku. Tehdy se stal vášnivým čtenářem a našel svou duchovní orientaci.

Vystudoval nejdříve v Limě medicínu (chtěl být psychiatrem) a literaturu, ale potom odešel do Evropy, kde studoval psychologii a filozofii v Lyonu a pak teologii v Lovani, Římě a Paříži. Měl vynikající teologické učitele, mezi kterými byli de Lubac, Congar, Chenu a studoval i další současné teology – katolické (Rahner, Küng) i protestantské (Barth). Do hloubky se zabýval i Marxem a Freudem a také ekonomií rozvoje. Přijal kněžství a vstoupil do dominikánského řádu.

Do Peru se vrátil po deseti letech, aby se stal spoluzakladatelem nového širokého hnutí, kterému dal jméno a k jehož teoretické výbavě přispěl. Psal knihy, učil na univerzitách, dostával ocenění, ale až do osmdesátky trávil část roku službou chudým v Institutu Bartolomea de Las Casas a ve farnosti v limském slumu Rímac.

Gutiérrez ve svých pra­cích odmítá myšlenku, že teologii tvoří systém nadčasových pravd, které platí stejně v každé kultuře a zůstávají stejné ve všech generacích. Teologie osvobození vychází z předpokladu, že se dějiny a věčnost protínají. To znamená, že spása se neodkládá až na potom, na onen svět, ale začíná teď a tady a má podobu osvobození k „plnosti života“ (Jan 10, 10).