Rekviem, které se mi nechce psát, aneb Svět v úzkých

Radši bych přednesl něco vzpružujícího. Všechno přece není tak černé (a mám na mysli dnešní svět). Zbytkové chvění, reliktní záře starých lásek, když na ně vzpomenu nebo když je letmo a bez zbytečných nadějí potkám. Dávný, drahý přítel na chvíli vysadí léky, aby se mnou vychutnal koňak a porovnal s armaňakem. Po třiceti letech mě navštíví jiný, ztracený a také chorý přítel z Francie: dlouhé hovory po večeři. V našich životech se stalo tolik úžasných věcí, dá se z toho žít léta! Lidské věci přece jen trvají víc, než se zdá, i když se nic nevrací. Ale už se musím bát o zdraví i život těch přátel, a Paříž pro mé těžké nohy už není. I spočinutí zbývá jen to poslední, jiného se neodvážím. Armaňaku i koňaku však ještě trochu zbylo, na příště.

Zhruba dvacet let se chystám vrátit k poezii; a napsat Rekviem. Jednoho dne mě napadly dva první verše, dokonalé. První verš je dar od bohů, říkal Valéry, a zbytek je práce. Ty dva verše jsem rychle zapomněl: zřejmě Rekviem ve skutečnosti napsat nechci. Nechci spočívat u věčném klidu a míru, vesmír nemá ani zdaleka vystaráno! Jednou jsem také cestou od metra domů zničehonic oslňujícím vhledem vyřešil závažný a svízelný filozofický problém. Je to tak jednoduché a zářivě jasné, říkal jsem si, to se nedá zapomenout. Zapomněl jsem dokonce i to, o jaký problém šlo (kdybych si to vybavil, měl bych i to řešení) – a nebyl to jenom sen, ze kterého bych se probudil: stalo se to.

Jan Novotný: Ve službách lidu

Kupte si novinku z edice Knihovna Listů z pera našeho osvědčeného autora Jana Novotného.

V době počínající normalizace roku 1970 byl Novotný pověřen, aby předal vyššímu stranickému orgánu archiv stranické skupiny svého pracoviště. Šlo zřejmě o to, aby archiv nemohl být „zneužit kontrarevolucí“ proti soudruhům, kteří „pochopili nutnost“.

Autor neodolal a do materiálů zasahujících až do konce padesátých let se začetl a pořídil si z něj výpisky. Pochopil, že tím získává ostré vidění doby, které se pokoušel porozumět. K jejím tragickým stránkám, jak se mu jevily z románů a děl historiků, přibylo procítění ovzduší, z něhož dýchá to, co Pascal soucitně nazýval ubohostí člověka a co nepostrádá rysy svérázného humoru.

KOUPIT KNIHU

Dnes je pro mě tak trochu problém od metra domů pěšky dojít. Když musím, pořád ještě dojdu, ale filosofické problémy při tom řešit nelze. Takže příhody krásné a zářivé mohu dnes opravdu prožít, jedině když spím.

Nejdřív muselo moje nevědomí vyzrát na sny úkorné: občas jsem například ve snu souhlasil, že v opeře narychlo zastoupím indisponovaného pěvce, vůbec jsem netušil, v jaké roli, ale to už jsem stál na jevišti; nebo že provedu s Českou filharmonií Sibeliův houslový koncert. (Proč zrovna Sibeliův, ví Bůh.) A vždy to směřovalo ke katastrofě (v životě jsem se nedotkl houslí), až jedné noci mi tichý moudrý hlas řekl: „Přece není důvod, proč bych VE SVÉM SNU nemohl Sibeliův houslový koncert s Českou filharmonií zahrát!“ A přednesl jsem ho triumfálně! Opojný zážitek! Už bylo zapotřebí snům připomenout, co je princip slasti, a přivést je k rozumu! (Vlastně se mi to podařilo poprvé ve snu ještě horším, kde na mě řval Adolf Hitler, protože jsem nevedl spoluvězně k vlaku v pochodovém útvaru – až do chvíle, kdy jsem na něj taky zařval: „V MÉM SNU na mě nikdo řvát nebude!“ Hitler se v tu ránu vypařil, koncentrák byl osvobozen.)

V posledních listopadových dnech mě postihla těžká enteritida, půl dne do mě v nemocnici vkapávali tekutiny a potom antibiotika. Už dlouho vím, že na mě některá antibiotika působí ne snad halucinogenně, ale silně povzbuzují mou eidetickou vlohu. Takže mě v první noc pod těmi antibiotiky navštívil nejkrásnější sen mého života. Nebyl to žádný příběh, jen pobývání – a takový jásot světa, jakoby znak návratu.

Pobýval jsem na Haiti, nebyla to ta ubohá rozvrácená země, kterou Haiti skutečně je, ale báječná zem vysněná v srdci Antil, kam jsem se vždy chtěl podívat. Celý sen spočíval v tom, že jsem ve společnosti různých lidí celkem svižně procházel různými částmi města, které se i ve snu jmenovalo Port-au-Prince (Princův přístav) a bylo exotické, proměnlivé, kypělo životem, jeho obyvatelé byli černí, bílí i míšení, a hlavně mělo mnoho různých podob, domy, ulice, návrší, údolí, paláce (z dálky jsem dokonce zahlédl opuštěný palác císaře-diktátora z 19. století, jehož jméno mi unikalo), všechno, co mi vyvstávalo před očima, bylo i v prostotě nebo chudobě nádherné, svérázné a neobyčejné, také zářivé a nesmírně barevné; pořád jsem litoval, že u sebe nemám fotoaparát. S lidmi, kteří mě chvíli provázeli, někteří nazí, pak mizeli a objevovali se jiní, jsem vedl různé hovory, jejichž obsah si nepamatuji; nevznikalo však nic milostného, ne že bych chvílemi nechtěl. V jednu chvíli jsem trochu zdálky viděl na nějaké louce pod stromy nastrojené preláty při bohoslužbě, krátce nato jsem seděl na terase kavárny a lidé uvnitř se chovali dost vesele a hlučně; svého momentálního společníka jsem se zeptal, zda je snad v zemi na návštěvě papež, a on se podivil, že to nevím: právě ohlásili papežovo úmrtí. – Proto se lidé tak veselí? – V Antilách je to běžný zvyk, když někdo umře. – Pokračoval jsem pak dál, okouzleně a šťastně, ještě jsem toho dost prošel a potkal mnoho dalších lidí (mj. jsem krkolomně klouzal po střechách se svahu nebo jsem se ocitl ve sledu krásně červených, ale trochu hrozivých cihlových ruin...), až se můj sen sám rozhodl, že je čas výlet ukončit, i když já jsem odtud nechtěl... do hotelu pro fotoaparát už mě nepustil.

Od té doby už nic tak úchvatného, ale aspoň zábavné:

Zdá se mi, že jedu do ciziny na nějakou konferenci, všechno platí nějaká česká organizace (to jsou věci!) a také nás má ubytovat, protože má v té cizině vlastní hotel. Vystoupím z vlaku, mám kufr plný k prasknutí, nicméně ještě s jedním společníkem všechny předejdu, a hle: ani nám neřekli, že je hotel tak blízko! „Víš jistě, že tohle je náš hotel?“ ptá se společník, když staneme pod vysokým slavnostním schodištěm, které stoupá od vchodu. „Samozřejmě, to sis nevšiml toho obrovského nápisu venku na stěně?“ – Hotel se jmenuje „Kde domov můj“.

Je to vlastně drsná ironie, a něco takového se mi nezdá poprvé: moje země jako místo v cizině, ve kterém se mám ubytovat jako letmý host, jen po dobu svého pobytu v té cizině, a které je mi tak jako cizina stejně cizí… Lehce komický obraz úplného odcizení: takže není místo mezi lidmi, kde bych cizincem nebyl? Asi proto se mi tak příčí cokoli psát. Nic ze současného světa nelze přijmout: kam může spět demokracie, v níž je většina lidí ukřivděných, právem rozhněvaných, přitom otřesně hloupých – a všechny ostatní táhne s sebou ? Co se světem, v němž se za morálku vydává chamtivost a sprosté zápolení, kde se sociální darwinismus zvolna posouvá od liberalismu dravců k fašismu tlupy, kde se vzájemná krutost šíří, ta vlastní se už leckomu zdá správná, a nad vyvražďováním těch, kdo nejsou jako my, se jásá; kde všeobecná válka připadá mnohým žádoucí a jaderného úderu se nebojí, jako by se jich netýkal. Lidstvo zjevně stojí před dalším osudovým selháním, už posledním. Svět je v úzkých a já v ještě užších, všemu odcizení odcizen, v naprostém nesouladu s nesouladem; lehký smích snu to zjevně nepřekryje.

Můj francouzský přítel nicméně říká, že Češi jsou milí a vstřícní. Nebyl by to špatný nápad. Nezbývá než dál nést břímě laskavosti.

Václav Jamek je spisovatel a básník, překladatel z francouzštiny a bývalý diplomat. Patří do skupiny stálých fejetonistů Listů.

Sdílejte článek svému okolí: