Rozhovor Anny Kárníkové s Vladimírem Špidlou: Velká strategie, aneb tušení útesu

Anna Kárníková: Naši debatu jsme pojmenovali Velká strategie inspirováni knihou Johna Lewise Gaddise, který po 20 let vyučoval strategii na Yaleské univerzitě. Protože je vojenským historikem, vede v knize velký oblouk od antických vojevůdců po novověké vojevůdce, po osobnosti 20. století. Dívá se na jejich rozhodování právě pohledem takzvané velké strategie. Říká, že je nekonečnou snahou sladit aspirace s podmínkami, v kterých se je snažíme uskutečnit.

A mluví o dvou polohách, v kterých se lidé, lídři, lídryně, politici, političky, při rozhodování ocitají. Používá antickou bajku o lišce a ježkovi. Liška zná mnoho malých věcí, zatímco Ježek zná jednu velkou věc. Liška představuje ekologický pohled, ve smyslu ekologie jako poznání složitých vazeb, různých vztahů mezi věcmi a složitého terénu, v kterém se pohybujeme. Ježek má tu velkou ideu, celkový cíl té velké strategie, u lišky se spíš zajímáme o to, jak se k tomu bodu dostat.

Když se podíváte na svoji dlouhou kariéru, dlouhé usilování, co je pro vás ta „ježčí“ věc? A změnilo se na ní něco? A co jsou to ty malé věci, v jakém terénu tu velkou věc prosazujete? A opět, máte pocit, že ten terén, ta ekologie rozhodování se nějak výrazně změnily?

Vladimír Špidla: Žádnou úplně jasnou a velkou ježčí věc rozhodně v hlavě nemám. Ale základní cíl, ke kterému jsem směřoval, bylo přispět k tomu, aby se společnost udržela, jako expedice, která prochází časem a je schopná postupně zvládat problémy, které jsou před ni postavené, aniž by ztratila humanismus. To neznamená, že ta expedice musí být šetrná, ale při každé volbě jsem se snažil, aby byla humanisticky, lidsky oprávněná. To je ten můj cíl, velká strategie, záměr, ke kterému jsem se snažil dospět.

A ten terén?

Vždy jsem se snažil, pravděpodobně i vlivem historie jako profese, odhadnout rámce dlouhodobých trendů a pokaždé jsem se musel smířit s tím, že úplné pochopení situace nikdy nenastane. Mohu v ní mít dílčí znalosti, poznatky. A z nich jsem se znovu a znovu snažil vytvářet ono představení, drama, které směřuje k základní ideji, že je to lidské, ať se děje, co se děje.

Ty dlouhodobé trendy, to je metoda? Abyste se mohl rozhodovat, potřebujete jednak ovládnout věci, které ovládnout můžete – to předpokládá nějaké schopnosti, znalosti, třeba z vojenské historie –, ale pak musíte být schopen pracovat s neznámými. To je asi to, co popisujete.

Je to kombinace obojího. Liščí a ježčí strategie, ale myslím – když už jsme u vojenské historie –, že nejlépe to popsal Helmuth von Moltke starší, náčelník pruského generálního štábu, když říkal, že veškerý bitevní plán končí prvním výstřelem. Znamená to, že se musíte zásadním způsobem připravit, ale nikdy ten děj nemáte pod kontrolou. A typické je, což mě na pruském generálním štábu vždycky zajímalo, že měl cosi, čemu se německy říká auftrag, řízení pomocí zadání, kdy jednotlivé složky operovaly víceméně samostatně vědomy si celkového plánu. U nás je pro rozhodování typické, že se snažíme zasahovat do příliš malých detailů, a tím pádem nejsme schopni účinně směřovat k celkovému cíli.

Jste znám právě vojenskými příměry, dokonce jsme je s kolegy a kolegyněmi, s kterými jsme s Vladimírem pracovali na úřadu vlády, dali dohromady. Například mi na mysl přichází sortýrka, neboli triáž, což samozřejmě při těžkostech na úřadu vlády byla zajímavá úvaha. Ale obecněji – proč je vojenství tak inspirativní pro strategie – osobní, strategie organizace, státu, společnosti?

První důvod zní, že je jednoduché. Že drsným způsobem eliminuje spoustu dalších věcí, které se normálně berou v úvahu. Druhý důvod – že má totální nárok a mobilizuje vždy všechny síly, které jsou v daném okamžiku k dispozici. A že v té určité primitivnosti a bezohlednosti se některé principy dají odpoutat od běžných okolností a jsou zřetelně vidět.

Uvedu případ, který mě poučil o vztahu mezi cíli a prostředky: Ve vojenských řádech Československé armády je řečeno, že pěchota likviduje nepřítele střelbou, pažbou nebo bajonetem. Avšak mikroby jsou velmi malí živočichové, které nevidíme pouhým okem. A ty pěchota nelikviduje střelbou, pažbou ani bajonetem, nýbrž k tomu má jiné prostředky. Při řadě rozhodování jsem si uvědomil, že administrativní systémy často mají akorát ten bajonet a snaží se řešit věci, které a priori vyřešit nemohou. Na tom zvláštním výroku se mi rozsvítilo, jak je důležitá vazba k prostředkům, které mám k dispozici. A že nemám-li k dispozici prostředky, nemohu se do něčeho pouštět a předpokládat slušný výsledek.

Volná asociace: Když se snažil ministr práce a sociálních věcí Jurečka minulý rok udělit cenu za sociální práci, dotyčný ji nepřevzal a po třiceti letech v této oblasti skončil. Řekl, že sociální práce se nedá dělat bez sociální politiky. Pokud nemáte systém dostupného bydlení, můžete se „sociálně upracovat“ a stejně se nikam nedostanete.

I v ekologické oblasti stále častěji narážíme na to, že jsme nějak cestou poztráceli instrumenty. Z hlediska socíálně-ekologické transformace jsme ve stavu, kdy víme, že na lidi začne dopadat potřeba internalizovat náklady spojené s fosilními palivy, budou se jim od roku 2027 zdražovat pohonné hmoty, vytápění. Máme peníze, které k lidem potřebujeme dostat, ale chybějí k tomu cesty, protože jsme je dlouhodobě nebudovali nebo jsme si je podsekávali.

Například u příspěvku na bydlení, který by mohl pomoci, jsme dlouho lidem říkali, že pokud ho budou čerpat, jsou nehodní a neúspěšní a že není správné chtít od státu podporu. A teď jej nikdo nečerpá.