Simply Simplicius proti válce

Geisslers Hofcomoedianten se stali mým Divadlem roku 2022, kdy slavili dvacet let existence. Původem z Kuksu, dodnes tam v létě pořádají festival Theatrum Kuks, kde v prostředí restaurovaného barokního areálu mohou návštěvníci zhlédnout jejich kratší i delší inscenace, inspirované barokem. Z amatérských začátků, kdy jsem se s nimi setkávala na Šrámkově Písku a Jiráskově Hronově, se už dávno stali profesionálním tělesem, které svůj program baroka, obývajícího náš svět v nejrůznějších projevech, od výtvarných přes folklórní až k legendám, lidové slovesnosti a velké literatuře, rozehrává na nejvyšší úrovni. Tak například v roce 2021 inscenovali Římskou Lukrécii, site specific operu současné ho hudební ho
skladatele Tomáše Hanzlíka (Ensemble Damian) na upravené dochované barokní libreto Heinricha Rademina k parodické opeře na antický námět z roku 1731. Využili k tomu živého komorní ho orchestru, chlapeckého pěveckého sboru Bruncvík a herců - zpěváků souboru Geisslers Hofcomoedianten.

Hráli ji v rámci Antické Štvanice na ostrově pod Hlávkovým mostem a pražští chodci jen zírali.

Zakladatelé spolku už dávno vystudovali divadelní školy a stali se profesionálními herci, režiséry, dramaturgy, teatrology a uměleckými šéfy. Po všelikém putování po různých štacích našli Geisslers domovskou scénu ve Vile na ostrově Štvanice, kde je možné zhlédnout v sezóně hned několik jejich repertoárových kusů.

Poslední z nich se jmenuje Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! a vychází z románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus Hanse Jacoba Christoffela von Grimmelshausena z let 1668 a 1669, který je považován za nejvýznamnější prozaické dílo baroka.

Scénář vytvořila dramaturgyně Helena Koblischková rafinovaným způsobem: některé kapitoly bere v textu zkratkou (například hned tu první, kdy je malý Simply nalezen poustevníkem a zjišťujeme, že ani nezná význam slov matka, otec nebo domov, a kdy je poučen, co znamená hřích a ctnost, spása a zatracení), jindy rozehraje barokní podobenství, jak je v české literatuře známe dobře z Komenského Labyrintu. Zde prosím ukázka:

Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem?

Nezní to, jako by to napsal Bertolt Brecht?

Příběh putování Simplyho Simplicia bojišti a spáleništi třicetileté války až na pustý ostrov a k sobě samému sehrají Geisslers se třemi herci a dvěma muzikanty. Dějištěm je šikma kruhového obvodu, na níž Vojtěch Franců odehraje život titulního hrdiny a všechny ostatní mužské postavy v různých převlecích ztvární Petr Šmíd. Jejich dvouhodinový výkon je tak fyzicky i textově náročný, že už to samo tematizuje strastiplné živobytí v třicetileté válce. Herci kloužou po šikmě polité nejen vodou, ale i rozžvýkanou popcornovou hmotou, připomínající zvratky, neustále lezou či vystupují nahoru – a opět kloužou a padají dolů do výkalů a splašků (hmota je hnusná, ale nepáchne ani neulpívá, i když divák v první řadě má co dělat, aby se s její přítomností mentálně vypořádal). Na vrcholu kruhu sídlí krásná dáma, oděná v černém: memento mori celého příběhu. Je milenkou i tanečnicí, šlechtičnou i poběhlicí. Zatančí nad všemi ve válce tanec smrti.

Režisér Petr Hašek zvolil pro svoji inscenaci stylizaci westernového příběhu, čemuž dopomáhá autorská hudba Bartoloměje a Kristiny Veselých, hraná na ukulele a banjo. Zpívají anglicky, latinou naší současnosti, které svorně nerozumějí vojáci na žádné straně. Kostýmy nejsou ani v nejmenším historizující, Simply hraje téměř nahý, druhý herec se převléká do víceméně frajerských nebo kajícných civilů. Muzikanti mají otřesné nevkusné hadry jako ze secondhandu v nějakém hodně odlehlém zapadákově.

Román obsahuje četné zábavné odbočky, nesouvisející s dějem. Jednu pojali Geisslers i do své inscenace: poté, co vyhlásí pauzu a několikrát ujistí diváky, že si mohou dojít na toaletu i k baru, vypráví Petr Šmíd, představitel všech mužských rolí kromě titulní, „příběh konopí“, exemplum o tom, jak každý si v procesu zpracování rostliny něco utrhne, až je nakonec zisk stonásobný, jen tomu, kdo konopí vypěstoval, zůstane jen pole zdupané armádou. Zatímco ti, kteří přestávky využili, se vracejí občerstveni, herec neměl v komedii ani minutu odpočinku.

Válka se vetřela do umění jako téma, které se nás začalo dotýkat velice zblízka. Geisslers hrají o válce, která je pro Evropu válkou archetypální: zdánlivě v ní jde o víru, ve skutečnosti o kořist. Nepředstavitelně se vleče a nakonec končí, zhroucená sama do sebe, když už není co zrekvírovat ani vyrabovat. Vyhání lidi z domovů a nutí je ke zločinnému jednání.

Inscenace Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! v režii Petra Haška nám hrůzy a utrpení předkládá jako běžnou součást reality, dělá s publikem to, co divadlo od svého prapočátku dělat má: nechává ho spoluprožít drama svého hrdiny. Je to strhující inscenace s vynikajícími hereckými výkony Vojtěcha Franců, Petra Šmída a Kamily Mottlové jako Černé dámy Smrti. Žádné silnější protiválečné slovo – a žádné proročtější – než tato inscenace pro mě z jeviště v posledním roce nezaznělo.

Geisslers Hofcomoedianten: Simply Simplicius aneb Svatá prostoto!
Text H. J. Ch. Grimmelshausen a Helena Koblischková,
režie Petr Hašek,
scéna a kostýmy Veronika Traburová,
choreografie a pohybová spolupráce Kamila Mottlová,
hudba Married in Vegas: Bartoloměj a Kristina Veselí.

Alena Zemančíková je dramaturgyně, literární redaktorka, kulturní kritička, scenáristka a publicistka.

Sdílejte článek svému okolí: