Sudetský wellbeing

Když je řeč o vyloučených regionech, bavíme se většinou o Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Občas se jim říká „sudetské“, ačkoliv to není zcela přesné označení – územní množina, která si prošla vysídlením Němců a řízeným dosidlováním –, je nepochybně širší než dnešní hranice této krajské triády.

O transformaci se ale nemluví v souvislosti se sudetským dědictvím, jako spíš ve vazbě na útlum těžby a spalování uhlí. I tady najdeme jistou vnitřní nesourodost, protože taková oblast lázeňského trojúhelníku, Rumburk ve Šluknovském výběžku nebo okolí Roudnice nad Labem mají k těžbě regionálně i historicky prokazatelně dál než třeba středočeské Kladno. Asi nejpřiléhavějším pojmem jsou tedy „strukturálně vyloučené regiony“, což je slovní spojení poměrně lakonicky zahrnující široký komplex problémů, od vysoké míry exekucí přes špatné školní výsledky a nízké mzdy až po nižší očekávaný věk dožití (leckdo by asi přidal i zmínku o volebních výsledcích).

Máme dokonce zmapováno, že se za posledních třicet let rozdíly mezi periferiemi a centrem prohlubují.

Nejde přitom o slovíčkaření. Dlouhodobě víme, že se zmíněné pohraniční regiony nevyvíjejí symetricky s celkovým stavem ekonomiky a společnosti, máme dokonce zmapováno, že se za posledních třicet let rozdíly mezi periferiemi a centrem prohlubují. Prapříčinu „zaostávání“ neznáme, jak už to tak u složitějších sociálních fenoménů bývá, nemůžeme z širokého přediva vzájemně podmíněných ekonomických a společenských vztahů uměle izolovat jednu událost nebo okolnost a upínat se k ní jako k všespásnému šému. A to je jedna z největších výzev, která nás v souvislosti s transformací čeká.

Transformace versus vymírání

Ještě poslední poznámka ke slovníku: pojem transformace k nám „prokapal“ z Evropské unie spolu s miliardami určenými právě na pomoc s útlumem uhlí, kterým se eurohantýrkou říká „spravedlivá transformace“ nebo „spravedlivá tranzice“. Transformaci máme ale v českém prostředí nevyhnutelně spjatou s reformami devadesátých let a privatizací (nemluvě o slovu „tranzice“, které se v Česku užívá pro popis přechodné fáze při změně pohlaví). Jinými slovy, implicitně si s tímto označením spíš spojujeme něco komplikovaného, nejistého, možná až podivného; rozhodně ale ne něco, co by nám mělo dát naději na lepší život.

Vedle toho tu ještě existuje živá, ale nepojmenovaná zkušenost, kterou se pokouší zachytit sociologové – v poslední době třeba Martin Buchtík ve své knize Různá vyprávění o jedné společnosti (MDA, FES, Praha 2024). Jde o zážitek postupné ztráty naděje v lepší budoucnost, o seznání, že každá další změna „z centra“ (nebo prostě jen změna) přinesla nevyhnutelně jen další ztráty, snížení kvality života i důvěry v rozumné řešení. To je nutné brát jako výchozí stav, který se (nejen) v subjektivním vnímání lidí ze strádajících regionů prohlubuje už řadu let – a člověk nemusí být zrovna nejkritičtější myslitel, aby si nepoložil otázku, jestli ta slibovaná „transformace“ vlastně není jen oficiální nálepkou na to, jak celý proces oficiálně posvětit.

Nejde přitom o unikátní českou zkušenost. Německá spisovatelka Judith Shalansky se v knize Žirafí krk (Paseka, Praha-Litomyšl 2014) vtěluje do stárnoucí učitelky biologie v malém východoněmeckém městě, které po sjednocení federace čelí podobným problémům se strukturálním vyloučením. Strádá infrastruktura i veřejné služby, přibývá problémových sousedů, odcházejí mladí lidé, a to všechno proměňuje i vztahy mezi lidmi, nepřekvapivě značně toxickým směrem. Shalansky umně používá paralelu s neodvratným vymíráním.

Horizont 2080

Co ovšem jedinečné naopak je, to jsou právě životy zmíněné pětiny mladých lidí do patnácti let, kteří se řízením osudu narodili právě do jednoho ze strukturálně znevýhodněných regionů.