Tyranie zásluhovosti

Do pozornosti lidí přemýšlejících o současných společnostech se v poslední době právem dostává fenomén zásluhovosti, nebo chceme-li meritokracie. Tedy aktuálně mimořádně silně zakořeněná představa, že společnosti fungují spravedlivě, že v zásadě každý dostává, co si za svou snahu zaslouží. To je poměrně absurdní v situaci, kdy objektivně pravděpodobně víc než kdy dřív v moderní době platí pravý opak: nerovnosti dosahují obscénních rozměrů, bohatství už dlouho není vázáno na práci nebo produktivní nápady, ale především na spekulace, bezpracné množení peněz nebo dědění, zatímco ty opravdu záslužné a pro společnost stěžejní činnosti – které to jsou, se nám plasticky vyjevilo za pandemie – jsou obvykle nejen na chvostu společenského uznání, ale i finančního ocenění.

Trh neodměňuje zásluhy spravedlivě

Mimořádně vlivnou knihu Tyranie zásluh (viz podrobněji Listy 6/2021) v tomto ohledu v roce 2020 předložil harvardský filozof Michael Sandel. Přesvědčivě líčí, jak je v současnosti dominantní odměňování zásluh trhem obzvlášť nahodilé, závislé na mnoha jiných věcech než píli a výkonu, ale jak mocné je zároveň vyprávění o tom, že právě trh odměňuje po zásluze. Kriticky si bere na paškál i progresivistickou představu o „narovnávání startovních podmínek“, která je v současné masivně nerovné společnosti pouhým lhaním si do kapsy a vyživováním škodlivého meritokratického mýtu. Stejně tak kritizuje obdobný fetiš „vzestupu a úspěchu skrz vzdělání“, který nejen že se už plošně nekoná, ale jeho neustálé opakování vede nadto i k tomu, že si široké zástupy lidí, kteří nebyli schopní nebo ochotní tomuto imperativu naslouchat, za svou mizérii v této logice mohou leda tak sami.

Popis odvrácené stránky víry v meritokracii, kde se žádná nekoná, je možná nejdůležitějším příspěvkem Sandelovy knihy – říká, že ještě nikdy v historii nebyli lidé nechaní se svými neúspěchy napospas tolik jako teď. V mimořádně nejistém, komplexním a nerovném světě zároveň neexistuje žádná útěcha, jakou dřív představovala představa boží vůle, ani kolektivní mechanismy jako artikulace nespravedlnosti skrze silné odbory nebo levicové strany. V meritokratické logice si každý za svůj nezdar, jakkoli systémového rázu, může prostě jedině sám. Mohl se víc snažit, chytřeji se zařídit, pilněji učit.