Ulice je zpět

Demonstrace za lepší financování zdejšího školství, za ukončení nedůstojné praxe přesčasů ve zdravotnictví, za důstojné důchody chartistů nebo taky studentská stávka za klima – to vše bylo možné na podzim potkat nejen v pražských v ulicích. Česká společnost se prostřednictvím protestů snaží obnovit veřejný prostor, který by překlenul zející mezeru mezi občanskou poptávkou a politickou pragmatikou.

Člověk by to snad ani nečekal ve světě, kde zuří největší počet válečných konfliktů od ­konce druhé světové války a kde se snad ze všech stran pochybuje o smysluplnosti současného mezinárodního uspořádání (s českou ministryní obrany, která chce vystupovat z OSN, na straně jedné, s čínskými a ruskými diplomaty, kteří mluví o potřebě změny světového řádu, na straně druhé). Že budou v ulicích lidé vyjadřovat solidaritu s oběťmi válečného bezpráví, to by se pochopit dalo.

Česká společnost se prostřednictvím protestů snaží obnovit veřejný prostor, který by překlenul zející mezeru mezi občanskou poptávkou a politickou pragmatikou.

Stejně tak se daly vysvětlit masivní demonstrace proti koronavirovým opatřením minulé vlády, která v řadě lidí vyvolávala obavy ze ztráty svobody, protože jim zkrátka zasahovala do jejich práv v citelné míře. Že se ale ulice naplní lidmi, kteří volají po něčem tak profánním a „nudném“, jako je víc peněz za práci, kvalitnější vzdělání nebo osmihodinová pracovní doba, to už by v roce 2023 leckdo čekat nemusel.

Tatam je nálepka „dezolátů“ a proruských trollů. Například i sami protestující učitelé se po své stávce ostře vymezili proti tomu, aby byl jejich protest spojovaný se snahami o změnu geopolitického směřování státu. Od listopadu se ulice neplní lidmi, které k aktivismu motivují streameři na sociálních sítích, ale naopak těmi, jejichž zdroj nespokojenosti má základy v každodenním žitém světě. Nemusí jít vždycky o personálně oddělené skupiny, které by vždy v každém okamžiku stály proti sobě. Ale motivace pro odlišení obou protestů podstatná je.