V Gaze umírá český sen o židovství. A s ním i cosi z nás

Sdílejte článek svému okolí:

Dvacátý šestý duben 1990 je pro Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě slavnostním dnem. Neméně slavnostním je i pro Stát Izrael a tehdejší Československo. Václav Havel, ještě nedávno disident a vězeň socialistické diktatury, pak ikona československé listopadové revoluce, a nakonec prezident republiky, zde přebírá čestný doktorát. Ve spádu událostí posledních měsíců jde o drobný, ale nikoli nevýznamný symbol znovu vzkříšených diplomatických vztahů obou zemí, které studená válka postavila do řad znepřátelených táborů a které k sobě teď, po desetiletích, opět nacházejí cestu.

Havel, jak přiznává, je z ocenění na rozpacích. „Beru ho jako podivný dar, který mne přivádí do nových a nových rozpaků,“ říká. Může se vůbec cítit jinak? Vždyť jen docela nedávné události měly nejednou tempo tak strhující, že by mu nestačila ani sebenápaditější dramatická linka absurdní hry. Nikoli náhodou nechává Havel v děkovném projevu vystoupit na světlo přízrak Franze Kafky, „velkého syna židovského národa“, který je pro něj i jistým symbolem plachosti, studu, „neurčitého a metafyzického pocitu provinění“, toho „nesnesitelného dusna“ dobře srozumitelného všem, kdo pocítili tíhu dvacátého století na vlastních bedrech a kdo se pokoušeli vracet vychýlený, „antilogický“ kurs dějin zpět na pozice práva, hájení osobní svobody a demokratické plurality. K nim patří i Havel. Tíhu, o které mluví, cítí jako závazek: „Jsem-li lepším prezidentem, než by byl na mém místě leckdo jiný,“ uvažuje, „pak je to právě proto, že kdesi v nejskrytějším podhoubí mé práce je trvalá pochybnost o sobě samém.“

Není to poprvé, kdy je přízrak pražského úředníka a světoznámého spisovatele Kafky vyvoláván, aby svědčil u přelomových událostí českých dějin. Téměř třicet let předtím, než se Václavu Havlovi dostalo pocty čestného doktorátu, se na prahu léta roku 1963 na zámečku ve středočeských Liblicích scházejí intelektuálové z několika evropských zemí, aby společně uvažovali nad tím, kolik toho Kafka může říci světovému společenství téměř dvacet let po druhé světové válce, v úvodu šesté dekády 20. století, kdy lidstvo překročilo práh bytostné, a už neodvratné vzájemnosti, a se šrámy genocid, věznic a lágrů na svém velikém pestrobarevném těle touží po skutečnosti mnohem humanističtější, než jakou museli ve svém vlastním mládí zažívat ti, kteří se sešli pod střechou liblického zámečku.

Eduardu Goldstückerovi bylo 26 let, když musel jako Žid a komunista nechat svůj československý domov za zády a utéct před nacismem do londýnského exilu. Třicet osm, když byl v zimě 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen do stalinského žaláře, opět se židovským osudem připočteným mu k tíži. Kdo jiný než on by měl v Liblicích vystoupit s tím, že je Kafkova aktuálnost stále „veliká, ba žhavá“? Vždyť pokud měla být socialistická kultura skutečně tou nejhumanističtější a nejvyspělejší na světě – a takovou být chtěla –, nezbylo jí než se Kafkovi podívat zblízka do očí, na tom se v Liblicích všichni shodnou.

Nevědí ještě, že jejich setkání, na pohled „jen“ intelektuálské rendez-vous, předznamenalo cosi mnohem většího. Že bylo vlaštovkou, první, jež ohlásila československé jaro, tento jedinečný pokus vtisknout „kasárenskému“ východoevropskému komunismu domovský, lidský ráz, který by seděl do mozaiky národní demokratické tradice a dostál všem humanistickým aspiracím socialismu. Pokus jistě trochu kafkovský – vždyť poprvé a naposledy v něm Češi a Slováci vstoupili na světovou politickou scénu s původní ideou globálního významu –, a proto taky tragicky ukončený hned, jakmile bylo jasné, že ani jediný z jeho požadavků a snů nesedí na úzký profil kremelských myslí. Byl to ale pokus, u jehož porodních bolestí svědčil pražský německý Žid Franz Kafka – tentýž Kafka, který v představách provázel Václava Havla na jeho cestě do Izraele zjara roku 1990.

Kafka, který sám zemřel dlouho před šoa a nemohl vědět o arizaci, Osvětimi, stalinismu ani paradoxech a cynických krutostech „reálného“ socialismu, a který se přesto stal jejich prorokem. Jako takový byl nesmělým sice, ale trvalým průvodcem českých dějin v éře modernity, tichým svědkem moderních českých osudů, tragicky drcených mlýnskými kameny ideologií, etnických čistek, represí, kariérismu i malicherných osobních a stranických zájmů.