Velký zákon
Co si představujete pod pojmem Velký zákon? A neměl by obsahovat alespoň nějaké pojistky před jeho zneužitím? Přečtěte si povídku prozaičky a básnířky Elišky Beranové.
Sdílejte povídku svému okolí:
Nikdy bych nevěřila, že se ze mě stane kancelářská krysa. Doufala jsem, že v pětadvaceti dokončím školu a přestěhuji se k moři. S sebou si nevezmu nic než malířský stojan, plátna, štětce a sadu alespoň padesáti odstínů modré. Spát budu na plážích a vstávat za svítání, abych polapila třpyt hladiny při rozbřesku. Tu a tam do barev přimíchám zrnka písku, krystalky soli, temné chaluhy vyvržené odkudsi z hlubin. Mé štětce budou šumět po plátně jako jazyky vln. Tělem mi prostoupí sladká vůně slunce a řas. Můj dech bude k nerozeznání od dechu moře. Jenže jsem v sobě nenašla dostatek odvahy. Zalekla jsem se představy hladovějící umělkyně, která se může zdát poetická snad jen dobře zabezpečeným lidem s pravidelně nacpávanými břichy. A navíc mě docela zaujal jeden inzerát. Sliboval záruku pravidelného příjmu a dostatek volnosti, díky níž bych se nemusela vzdát vášně pro malbu. Mělo se jednat o poměrně smysluplnou práci, pro kterou by člověk bez výčitek svědomí dokázal obětovat nejedno slunečné odpoledne.
Ani jsem se nenadála a proplula výběrovým řízením jako rybička. Poslední kolo probíhalo v prostorách kanceláře. Potěšilo mě, že se nejedná o žádný ubíjející hrad, ale o světlem prostoupenou budovu ze dřeva a skla obklopenou zahradami. Na střeše bzučel včelí úl, děti za oknem se schovávaly v korunách jabloní a ptáci v křovinách divoce prozpěvovali. Podařilo se mi rozeznat hlas sýkor, budníčků, kosů a těšilo mě sedět toho dne v tak milé společnosti.
Ostatní uchazeči působili při řešení zadaných úkolů nervózně a zarputile. Odhodlaně mezi sebou soutěžili. Ani se jeden na druhého neusmáli, nenechávali se příliš rozptylovat okolní krásou. S lehkostí a bez větších očekávání jsem vyplňovala papír s písemným zadáním, zatímco mi v hlavě vířily nápady, jak přilehlou zahradu ztvárnit v podobě abstraktní malby. Začnu těmi rudými jablky vystavenými v třepotavém listí, propojením májově zelených a karmínových ploch. Nakonec přidám už jen pár tahů kosí písničky. Jakou barvu má kosí písnička?
„Paní Červenková? Pojďte prosím se mnou,“ vytrhne mě ze snění jakýsi příjemný hlas.
Zvednu se od pracovního stolu a vydám se spolu s personalistkou do vedlejší místnosti. Ve zkušební komisi sedí dvě vážné pobledlé ženy. Jejich průsvitné tváře mě poněkud znepokojují. Jedna trochu starší, kostnatá, s černými nakrátko střiženými vlasy. Druhá zhruba v mém věku, drobná baculatá hnědovláska. Nebýt její zamyšlené tváře, vypadala by jako dítě.
„Co si představujete pod pojmem Velký zákon?“ zeptá se starší.