Vendi, vejmi – a neuškoď

Stalo se, že se v uplynulých dnech nedaleko města Olomouce volnou přírodou proháněl pštros. Nikdo nehlásil jeho zmizení, farmy ani zoo žádného nepostrádaly. Na loukách poblíž města se bezelstně pásl a stal se jedním z hlavních témat diskusí na celé Hané i na internetu. „Viděl jsi toho pštrosa, co nám tu prý běhá někde kolem baráku?“ ptá se žena svého muže. „Toho nandu?“ opravuje ji informovaný manžel. „Nenandeš, doma budeš,“ ukončí diskusi rázně Hanačka.

A tak se od napínavého příběhu o pštrosovi dostáváme k neméně napínavému vyprávění o jazyce. Jak vzniklo hanácké nandu nebo přindi? Příběh začíná už v praslovanštině, kde žily, byly tři předložky k-n, s-n a v-n (- stojí na místě praslovanské polosamohlásky, tvrdého jeru). Když se tyto předložky dostaly do kontaktu s hláskou j, vytvořily shluk nj, který splynul v ň. Takto způsobily k-n, s-n a v-n mnoho nám dobře známých jevů, které však často neumíme vysvětlit, kdyby se nás na ně někdo zeptal. Proč se střídá j a ň v osobních zájmenech – jemu a němu, jí a ní? Protože po těchto třech předložkách proběhla změna: k-n jemu – k němu, s-n jí – s ní. Následně se přihodilo, že se tato výměna j – ň postupně rozšířila na zájmena po všech předložkách, a tak dnes neřekneme před jím, ale před ním, nikoli pro jej, ale pro něj, ačkoli předložky před nebo pro nikdy na n nekončily.

Podobně probíhaly změny u předpon, uvnitř slov, například s-n + jez to – sněz to, s-n + jal – sňal. A také s-n +j du – sendu a v-n + jdu – vendu v moravských oblastech. A zde se u předpon uplatnila podobná analogie jako v celém jazyce u předložek při zájmenech – nevznikly jen formy vendu a sendu, ale i vyndu z domu, přendu cestu, obendu louku, a než z louky odendu, tak toho nandu nandu.

Zajímavě si v historii češtiny počínaly předpony s-n a v-n se slovesem jímati: s-n + jímati – snímati, v-n + jímati – vnímati, přestože básník Jan Opolský napsal: „neboť tato přetištěná odloučenost, kterou srdce nepostačuje vjímati,“ a i ve slovnících stojí vjímati jako zastaralá, přesto však možná varianta. Dokonce existuje a je ve slovníku kodifikováno i podstatné jméno vněm vedle standardního vjemu: „v jednoduché vizuální kvalitě jest již obsaženo nějakým způsobem nekonečno jsoucna – ale tento vněm nemůže zde pouze býti, nýbrž musí nám též sloužit“ (Tvář, X/1995).

Možná by nám paralela mezi slovesy vnímat a snímat pomohla sloveso vnímat lépe prozkoumat. Sloveso jímat funguje ve vidové dvojici se slovesem jmout: jímá mě hrůza – jala mě hrůza. Podobně můžeme snímat karty, nebo je jen jednorázově sejmout. Nefunguje akorát snímání zloděje, tam vidovou dvojici k dispozici
nemáme. Vidový protějšek od slovesa vnímat by mohlo tvořit sloveso vejmout, stejně jako u párů přijímat a přijmout, zaujímat a zaujmout, předjímat a předejmout. Krásně bychom se tak mohli vyhnout zavnímávání, které v dnešní době bují jako houby po dešti: „Člověk se do ní musí vkoukat, zato pak zavnímá její půvab o to intenzivněji,“ prozradil o Barboře Munzarové režisér Jiří Strach v magazínu Víkend HN (č. 17/2002). Vkoukat ponechme bez povšimnutí a opravme „zato pak vejme její půvab o to intenzivněji“. „Před natáčením jsem se ale byla s vnoučkama podívat v jedné z těch vyhlášených, abych si to tam očíhla a zavnímala cukrárenskou atmosféru“ (Magazín Práva, č. 1/2010) lze opravit na „očíhla a vňala“, případně tedy – dobře – moderněji „očíhla a vejmula“. To, že existuje příjmení Vejmula, jistě není náhoda!

Sloveso zavnímat už s námi žije nějakou dobu, tak si na ně možná pomalu začínáme zvykat, politici ve sněmovně již něco zavnímávají v každém druhém plamenném projevu. Ale bohužel to vypadá, že v-n-nímání ještě neřeklo své poslední slovo: „Vidět sám sebe, jak působím, si myslím, že je hodně užitečný, že v tom může člověk odvnímat spoustu věcí,“ říká studentka učitelství Kadeřábková v rozhovoru pro bakalářskou práci Iva Rozmahela. „Já jsem kdysi tohle všechno absolvoval výhradně sám v jednom starém polozbořeném vodním mlýně a dodnes se mi ježí vlasy na hlavě, co jsem tam dokázal vyvnímat za scenerie,“ radí v internetové diskusi na moskyt.net Vlasťa. Ale že na takovém místě přindou takové vněmy, Vlasťo, to se dá… předvnímat?

Viktor Tichák je vystudovaný český a německý filolog, zaměřuje se na kontrastivní lingvistiku, morfologii, syntax, slovotvorbu a sémantiku. Zajímá se o politiku, hudbu a jazyky.

Sdílejte článek svému okolí: