Zrušit Green Deal, a co dál?

Atmosféra před letošními volbami do Evropského parlamentu má daleko k „business as usual“. Evropské ekonomiky se jen pomalu vzpamatovávají z energetické krize, v těsném sousedství EU už třetím rokem pokračuje ozbrojený konflikt, společnost dál prožívá více či méně viditelné dopady koronaviru, ať už v podobě oslabené důvěry v instituce, nebo jako přetrvávající zdravotní problémy, narušené rodinné a osobní vztahy, ekonomické obtíže.

Jižní část evropského kontinentu se stále citelněji potýká s praktickými dopady klimatické krize, se suchem a fatálním dopadem na úrodu. Severovýchodní státy v těsném sousedství Ruska se zase mnohem intenzivněji připravují na možnost reálného vojenského útoku. Podzimní prezidentské volby v USA vrhají celoevropský stín na úlohu NATO v obraně evropského kontinentu. Veřejné i soukromé instituce čelí rozsáhlým kybernetickým útokům, tajné služby odhalují operace podivných uskupení jako na běžícím pásu – připomeňme si třeba chystaný pokus o násilný puč v Německu nebo nedávné rozkrytí uplácení politiků ze strany proruského portálu Voice of Europe.

V tomto kontextu by člověk čekal, že budou kampaně politických stran plné (alespoň deklaratorních) odvážných řešení a průlomových návrhů, jak čelit výzvám a krizím, které jsou pro Evropu posledních třiceti let spíš krajně neobvyklé. Přinejmenším v Česku to tak ale zatím nevypadá. Evropské předvolební debaty opanuje Green Deal, který se českým veřejným prostorem vleče už od časů střídání vlády Andreje Babiše a Petra Fialy (připomeňme si, že předchozí premiér nechvalně proslul svým projevem na celosvětovém klimatickém summitu, kde brojil proti emisním povo­lenkám, se kterými nemá ale taková Brazílie nebo Saúdská Arábie společného zhola nic.)

Člověk by čekal, že budou kampaně politických stran plné (alespoň deklaratorních) odvážných řešení a průlomových návrhů, jak čelit výzvám a krizím, které jsou pro Evropu posledních třiceti let spíš krajně neobvyklé. Přinejmenším v Česku to tak ale zatím nevypadá.

Evropská armáda i průmyslová politika

O něco lepší je situace při pohledu na evropské kolbiště. Dlouho traktovaný projekt společné evropské armády se v kontextu současného bezpečnostního dění dostává do fáze reálného projednání, což je posun, o kterém si i ti největší eurofederalisté před patnácti lety mohli nechat jenom zdát. Hlavní evropské politické frakce – tedy lidovci a socialisté – otevřeně nastolují otázku hlubší integrace Evropské unie, která by z těžkopádných ústředních institucí udělala akceschopnější uskupení schopná operativně reagovat nejen v bezpečnostních, ale i v ekonomických otázkách.

To je dost možná i podmínka obnovení hospodářského růstu a konkurenceschopnosti v Evropě, protože z posledních ekonomických výsledků se zdá, že se třeba USA z krizí v posledních letech dostává rychleji než starý kontinent. Úspěch slaví federální politika známá pod zkratkou IRA, která mimo jiné výrazně usnadňuje odklon od fosilních paliv a zapojování nových čistých technologií. Pro Evropu jsou ale mimořádně problematické prvky protekcionismu, které s sebou Inflation Reduction Act přináší. V důsledku toho se řada investic přesouvá na druhou stranu oceánu, a část evropských politiků v tom oprávněně spatřuje velký zásah do budoucí konkurenceschopnosti EU.